Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Osvětim mě naučila neobracet se k lidem zády, říká Jiří Brady

  0:01aktualizováno  0:01
Když Jiří Brady vypráví svůj životní příběh, projasňují ho chvíle, kdy se dokázal zasmát nebo kdy mu někdo nečekaně pomohl. Na smutné časy vzpomíná s opatrností, aby snad posluchače nezatěžoval přílišnými detaily. Právě jeho příběh ovšem stojí u začátku pře o udělení státního vyznamenání 28. října.

Na začátku nacistické okupace vám bylo 11 let. Pak přišly zákazy směřované vůči židovskému obyvatelstvu, perzekuce... Uvědomili jste si v nějaké chvíli, že je skutečně zle a že jde o život?
Přímo to, že jde o život, jsme si neuvědomovali. Věděli jsme, že to nebude dobré, že nás možná vyženou někam na vesnici. Ale co opravdu přijde, jsme si představit nedovedli. Já mám radši ty veselejší vzpomínky než smutné. Když otce hned po okupaci zavřeli a den na to propustili, pozval domů propuštěného spoluvězně, jistého kapsáře Krpála. Maminka z toho radost neměla, otec mu říkal: „Ne, abys nás okradl.“ Krpál zahrál údiv: „Kolegu?“

Hanin kufřík

Podrobné stránky mapující osudy rodiny Jiřího Bradyho (spravované rodinou).

Stránky jsou pojmenované podle zavazadla, které v pozůstalosti zavražděných z Osvětimi objevila japonská badatelka Fumiko Išioka. Objevení zavazadla a příběh sestry Jiřího Bradyho následně knižně zpracovala kanadská novinářka Karin Levine.

Přesto na vás pak nacistická mašinerie udeřila.
Bratr mé matky utekl do Belgie. Matka mu přes jednoho Belgičana poslala nějaký menší obnos. Když pak Němci obsadili Belgii a strýce chytili, měl u sebe seznamy a jména. To stačilo. Matku zavolali na gestapo v Jihlavě, odtud ji poslali do tábora v Ravensbrücku. Strávila tam rok a půl, pak ji zabili v Osvětimi.

Četl jsem, že z Ravensbrücku posílala vaše maminka domů dopisy. Co v nich bylo?
Když se chovala „správně“, dovolili jí jednou za měsíc psát. Psala, že jí scházíme a že pokud budeme potřebovat šaty, ušije nám je pan Kohlman, který má látky. Pochopili jsme, že tím myslí pana Uhlíře a že to píše tak, aby tomu nacisté nerozuměli. Starala se o nás i z vězení. Také nám posílala srdíčka z rozžvýkaného chleba a v nich vyryté naše monogramy. Ani po sedmdesáti letech se nerozpadla, máme je doma schovaná.

Otce pak zavřeli a dlouhý čas drželi na gestapu v Jihlavě, za heydrichiády ho poslali do Osvětimi a do dvou týdnů zemřel. My jsme asi půl roku bydleli u strýce, katolíka. Pak přišlo nařízení, že musíme do Terezína. Cestou tam jsme oslavili jedenácté narozeniny mé sestry Hany.

Přítel z Terezína

Bradyho kamarád Petr Ginz zahynul v Osvětimi. Zachovala se jeho známá kresba Měsíční krajina, v níž v Terezíně zachytil, jak to asi vypadá na nebeském souputníkovi Země.

Malbu země z Měsíce vytvořil Petr Ginz v koncentračním táboře. Kopii obrázku...

Kresba Petra Ginze „Měsíční krajina“

Časopis Vedem, vydávaný internovanými chlapci v Terezíně za druhé světové války

Časopis terezínských chlapců Vedem

Kopii kresby vzal v roce 2003 do kosmu první izraelský astronaut Ilan Ramon. S celou posádkou pak zahynul, když se při návratu na Zem rozpadl raketoplán Columbia - krutou ironií osudu 1. února, v den Ginzových narozenin.

V Terezíně jste strávil asi dva roky...
Stal jsem se tam instalatérským učedníkem. Měli jsme tam štěstí, že jsme měli dobrého vedoucího, který nám dal volnost uspořádat si povinnosti podle sebe - kdo půjde pro jídlo, kdo bude uklízet, starat se o nemocné. Jeden z chlapců, Petr Ginz, se rozhodl, že budeme vydávat časopis, jmenoval se Vedem, nakonec to bylo asi osm set stránek.

Naše skupina v Terezíně měla asi čtyřicet hochů, průběžně nás posílali transportem do Polska. Dohromady se nás ve skupině vystřídalo sto, přežilo nás patnáct.

Dal vám Terezín něco?
Dělali jsme tam soutěž, kdo udělá víc dobrých skutků, a já ji vyhrál. Měl jsem radost a myslel jsem, jak mě budou v pátek v časopisu oslavovat. Místo toho tam byl článek o chlapci, který se tři dny a tři noci staral o nemocného kamaráda - a o body do soutěže si neřekl. Pak nám vysvětlil, že to dělal pro něj a ne pro body. To pro mě byl takový rozum do života.

Křišťálová Lupa 2016

Pak přišla Osvětim. Vedle ní jste přirovnal Terezín k lázním.
V Terezíně jsem byl přes dva roky, pro staré lidi to tam bylo těžké - bylo málo jídla, ještě ho dávali nám s tím, že jsme mladí a máme budoucnost - ale Osvětim, to se nedá představit. Tam se vás snažili zabít - a většinu zabili. Jeli jsme tam den a půl v dobytčáku s jedním kýblem jako záchodem a druhým na vodu, otevřely se dveře, tam všude ostnatý drát s cedulemi „nedotýkat se“, štěkající vlčáci, esesáci v černých pláštích se samopaly... Trestanec, který nás vyhazoval z vlaku, mi řekl, ať při selekci povím, že jsem zdravý. Řekl jsem Mengelemu „gesund“ a myslel jsem, že jsem udělal chybu - že já půjdu na těžkou práci a Petr Ginz na lehkou. Jenže my jsme šli na práci a oni do plynu.

Před časem mi jeden přeživší Osvětimi vyprávěl, že neví, kolik času tam strávil - v té hrůze se nedaly počítat dny (rozhovor s Felixem Kolmerem čtěte zde). Co si vybavíte vy, když to zlověstné jméno slyšíte?
Hlavně ten komín a kouř - prve jsme nevěděli, co to znamená, až pak jsme si uvědomili, že to bylo z těl kamarádů a příbuzných, kteří byli v pořádku a teď jdou tím kouřem nahoru. Taky jak se esesáci vsadili, že sestěhují dva baráky po sedmi stech lidech do jednoho. Kotel tuřínové polévky, člověk prosil, aby mu dali zespodu... Jednou jsem zkusil při nošení kamenů podvádět a vzít škváru, ale přišli na to a musel jsem odnést blok deseti maltou slepených cihel, jinak že mě zastřelí. Vlastně nejlepší víkend byl, když jsem čistil latrínu a vozil výkaly na pole - nikdo nás nehonil a dostal jsem extra polévku.

Neuvěřitelný je příběh, jak jsem dostal flegmónu (zánět). Na ambulanci mi doktor nohu rozřízl a začal čistit - a najednou odešel, když ho zavolali na kafe. Okolo šel jakýsi pan Farber, který dělal v táboře kurýra a měl jistou volnost pohybu. Když mě tam viděl, řekl: „To jsou svině.“ Já na to: „Jsou, ale vydržíme.“ On si mě pak oblíbil a došel mě varovat, když se chystalo zabití všech nemocných v Osvětimi. Farber byl vůbec zajímavý člověk. Zajali ho jako dobrovolníka ve španělské občanské válce, v Osvětimi byl dlouho. Jednou se pokusil utéct tak, že ustřihl koni ocas, udělal si z něj „vlasy“ a sebral v táboře od uklízeček ženské oblečení, ve kterém prošel branou. Chytili ho, ale nakonec válku přežil.

(Ne)ocenění Jiřího Bradyho. Podívejte se, jak se kauza vyvíjela

V lednu 1945 jste utekl z pochodu smrti. Jak se vám to podařilo?
Šli jsme přes Odru a zase zpátky (na východní břeh, pozn. red.), což bylo moje štěstí, protože na Odře se fronta na čas zastavila. Zastavili jsme se v lágru po bývalých anglických zajatcích, kde tekla i teplá voda. To pro nás byl přepych, vždyť jsme tam přicházeli vybaveni každý jedním bochníkem chleba na deset dní a koupávali jsme se už měsíce venku v ledové vodě. Když začali lágr likvidovat, někdo - asi ruský tank - prostřelil díru zdí a tou jsme utekli. Skrz lesy jsme v trestaneckých uniformách došli do německé vesnice, kterou obyvatelé vyklidili tak rychle, že zbylo i jídlo na stole. Tam jsme si našli civilní oblečení, já jsem si vzal krásný dámský jezdecký žaket.

Jak dlouho trvalo, než jste se ocitli na spojenecké straně fronty?
Jen pár dní. Po měsíci jsme se dali transporty do Katovic, odkud pak Čechy transportovali přes Krakov, Přemyšl a Lvov na Podkarpatskou Rus. Cestou se nám málem postříleli strojvedoucí, protože někde sebrali celý nákladní vagon se slivovicí a hádali se, komu to patří. Přes Budapešť, kde jsem zažil konec války, jsem se pak dostal domů do Nového Města na Moravě.

Tam jste se dozvěděl, že vaše rodina už nežije?
Ano, u strýčka. O sestře Haně jsem věděl, jak se říká, „deep down“, že zřejmě nepřežila. Když ve třinácti šla do transportu, nevypadala jako dělník. Doufal jsem, byla to zdatná holka, ale měsíc, dva po válce jsem v Praze potkal jednu její kamarádku a ta mi řekla, že ji v Osvětimi zavraždili hned po příjezdu.

„To get a better position in Auschwitz“

Nový život v osvobozeném Československu vám nebyl souzený. V roce 1949 jste odešel do Rakouska - jak jste se dostal přes hranice?
Měl jsem po měšťance, po které jsem šel do Prahy na čtyři roky na obchodní akademii. Když přišli komunisti, nechtěl jsem žít v dalším totalitním systému, chtěl jsem vidět svět. Rodinu jsem ztratil, tak jsem myslel, že začnu někde jinde. Českoslovenští komunisté tehdy ještě byli zadobře s Izraelem, tak pouštěli pět tisíc lidí oficiálně na hromadný pas do tohoto nově vzniklého státu. Já jsem se přihlásil, i když jsem neměl zájem do Izraele jet. Když vlak zastavil ve Vídni - pro vodu, uhlí nebo nevím přesně co - vyskočil jsem.

Fotogalerie

Proč vás nelákal Izrael, kam tehdy směřovala přistěhovalecká vlna Židů z řady zemí včetně Československa?
Já jsem se nikdy moc „židovsky“ necítil, my jsme zkrátka byli Češi. V Izraeli měli dost těžký život, nebylo to tam jednoduché - ale začátky nejsou jednoduché nikde. Žil jsem skoro rok ve Vídni, pak jsem přešel z ruské okupační zóny Rakouska do americké, do Salcburku. A pak byl výběr - Kanada, Austrálie nebo Nový Zéland. Psal jsem dědečkovu bratrovi do Ameriky, ale on řekl, že mi kvůli kvótám nemůže pomoci. Ale také jsem zjistil, že další dědečkův bratr s rodinou žijí v Torontu.

Proto jste si vybral Kanadu.
Oni mě neznali, byli to starší lidé a měli strach, že budou mít někoho cizího na starost. Zjistil jsem, že jejich dcera s manželem jsou na návštěvě v Kitzbühelu - bylo jí padesát, tehdy se mi zdála jako stará - a přijel jsem za nimi. Ona nikdy neměla děti, tak se o mě starala. Říkala třeba, že jsem po výletu do hor unavený a musím si lehnout. Unavený jsem nebyl, ale potřeboval jsem vízum, tak jsem dělal všechno, co říkala. Sestřenice mi pak řekla, že jsem udělal dobrý dojem. Prý jsem byl milý jak jejich kocour (úsměv).

Říkáte, že začátky jsou všude těžké - jaké byly ty vaše v Kanadě?
Rychle jsem si našel práci přes inzerát. Musel jsem vyplnit pracovní zkušenosti, psal jsem tam tedy instalatéra-učedníka v Terezíně, Osvětim, obchodní akademii. Nevěděl jsem, jak do formuláře napsat - chtěli to tam - proč jsem opustil Terezín. Má nová rodina tam prostě napsala, že jsem šel za lepší prací - to get a better position in Auschwitz (úsměv).

To zní úplně neuvěřitelně.
V ten moment jsem si řekl - tohle je dobrá země, kde začít nový život. Dělal jsem instalatéra, napoprvé jsem se neuchytil, napodruhé ano. Předák mě zavedl do domu, že se druhý den přijde podívat, jak pracuji. A to jsem přitom předtím závitnici a letlampu nedržel v ruce. Ten systém tam ale byl dobrý a jednoduchý a dokázal jsem to dát dohromady.

Za tři měsíce přišel předák rozčilený, že jsem zavedl teplou vodu do záchodu. Říkám si - kvůli takové hlouposti ztratit job? A tak mu povídám: „Co je na tom špatně? Takhle jsme to doma dělali vždycky.“ (úsměv) On byl Kanaďan, necestoval, naštěstí, tak mi to prošlo. Zůstal jsem tam dva a půl roku, pak jsem náhodou našel člověka, se kterým jsem pracoval v Terezíně a začali jsme spolu podnikat. Nakonec naše firma měla 250 zaměstnanců. Pravda, díky konjunktuře toho roku, jinak to bylo do stovky.

Zdály se vám někdy „emigrantské sny“, na které vzpomínala řada exulantů (více např. zde) - noční můry, ve kterých byli zpět v Československu a nemohli se dostat na svobodu?
Měl jsem noční můry, když jsem žil v ruské zóně Vídně, později už ne. Zdávalo se mi, že mě chytili, že jsem zpátky v Československu, ve vězení. Oni mě tedy jednou také skoro chytili. A to by špatně dopadlo.

Ve svém životě jste se věnoval připomínání válečných hrůz a tomu, aby se na ně nezapomnělo. Vytěsňoval jste tyto vzpomínky krátce po válce? Nebo jste vždycky věděl, že o tom bude potřeba mluvit?
Když mi bylo šestnáct a měl jsem v Osvětimi trestaneckou uniformu, lidé se ode mě často odvraceli. Přitom museli vědět, že nejsem žádný vrah nebo něco podobného. Vadilo mi to. Můj předák ve vagónce mě nechal občas u své snídaně, to bylo tak úžasné, že na to nikdy nezapomenu. Celkově se ale lidi nechovali dobře. Tak jsem si řekl, že když to přežiju, budu jiný. Když do Československa přišli Rusové a hodně lidí uteklo, pomáhal jsem, co to šlo - zaměstnal jsem je, poradil. Kanada ze začátku nebyla moc otevřená nově příchozím, obyvatelé byli hodně anglosasky cítící. Pak se to ale měnilo.

Na Česko jsem byl vždy pyšný, o návratu jsem ale neuvažoval

Kdy jste pak znovu navštívil Československo?
V roce 1967, už jako kanadský občan. Má žena tehdy byla těhotná. Přijel jsem pro sádrovou sochu, kterou pro mě dostal v Československu žijící strýček. Bál jsem se, že když ji pošlou jako balík, rozbije se na prášek. Ve Vídni jsem došel na konzulát, že potřebuju vízum a že mám dole taxík. A dostal jsem ho. Koneckonců jsem v roce 1949 odjel z Československa legálně.

Když se v roce 1989 hroutily komunistické režimy napříč střední Evropou, hádám, že jste pozorně sledoval zprávy.
Snažili jsme se pomoci, jak se dalo. Na jedné schůzce Čechů v emigraci bylo plno nadšených lidí, vymýšleli, jak pomoc. Někdo tam plánoval natisknout tisíc Havlových obrazů, poslat je k podpisu. To mi přišlo jako nesmysl. Co s tím, prodávat to? Tak jsem řekl, že by se dalo vybrat sto tisíc dolarů.

Protože jsem neměl jméno, zapojil jsem naše další emigranty v Kanadě - operního zpěváka Jana Rubeše, Josefa Škvoreckého, Zdenu Salivarovou, tehdejšího ministra financí Otto Jelinka (v posledních letech byl velvyslancem Kanady v ČR, pozn. red.). Velkou část peněz jsem získal díky svému byznysu, dalších třicet tisíc dolarů z loterie, kde hlavní cenou byl zájezd zdarma do Prahy pro dvě osoby, deset tisíc z večírku, kde se platilo zápisné. Nakonec jsme sto tisíc vybrali (šly na tiskárnu pro obnovené Lidové noviny, pozn. red.).

Uvažoval jste po Listopadu o návratu do rodné země?
Ne. Měl jsem v Kanadě rodinu, ženu Kanaďanku, tři kluky, byl jsem úspěšný víc, než jsem si kdy představoval - hezký dům, chata na krásném jezeře, cestoval jsem. Prostě se mi všechno poměrně dařilo. O návratu jsem nikdy neuvažoval.

Česká stopa v Kanadě

Podle posledního sčítání obyvatel z roku 2011 se k českému původu v Kanadě hlásí 95 tisíc lidí - 22 tisíc výhradně k českému, 73 tisíc ke smíšenému.

Četl jsem o vás, že jste po válce dokázal odpustit Němcům. Byl to velký vnitřní boj?
Není úplně správné říkat to takhle. Víte, není na mě, abych odpouštěl. Já jsem kamarád s hodně Němci. Ti, kteří dnes žijí, nemůžou za to, co se dělo. Nemá cenu je nenávidět, nenávist musí někde skončit. Možná i kvůli tomuhle přístupu jsem dostal to německé vyznamenání (Brady je držitelem Záslužného řádu SRN a dvou dalších vyznamenání, jednoho britského a jednoho z kanadské provincie Ontario, pozn. red.).

Ti, kteří to vraždění způsobili, si ale musí žádat o odpuštění u mých rodičů, ne u mě. Ono platí, že špatní a dobří lidé jsou všude. My jsme měli starostu alkoholika a narkomana, stejně ho lidi volili. Dneska když vidíte, co se děje s Donaldem Trumpem, tak je znát, že se dá lidi zmást a zblbnout. Jinde vraždí islamisté a tvrdí, že ve jménu Boha. To je smutné.

Co vám dění posledních dní řeklo o České republice a o Češích? Nejdříve jste se vlastně z médií dozvěděl, že žádný řád T. G. Masaryka nebude, pak se vzedmula vlna solidarity.
Nerad bych hodnotil zdejší lidi, protože zde nežiju. Byl jsem vždycky pyšný na to, že Česko byla jedna z nejdemokratičtějších zemí na světě. Když se dnes podíváte do Polska a Maďarska, vidíte, že Češi jsou mnohem vyspělejší. Ten zdejší systém je rozhodně lepší než tam (obě země mají vlády s autoritářskými sklony, omezující mimo jiné svobodu slova, pozn. red.). Myslím, že to, co se dnes kolem mé návštěvy děje, by mohlo lidi pomoci trošku vzbudit - že si uvědomí, co by měli mít. Svobodu.

Autor:






Hlavní zprávy

Další z rubriky

Starostové odmítli nabídku Lidovců
Konec třetí síly. Starostové odmítli nabídku lidovců, do voleb jdou sami

Projekt „třetí síly“, která se chtěla porvat s hnutí ANO o vítězství ve volbách, zkrachoval. Starostové a nezávislí odmítli nabídku KDU-ČSL, aby kandidovali na...  celý článek

Při přepadení obchodu se zbraněmi v centru Prahy byl zraněn prodavač a...
Útočníka v obchodu zastavila střelecká šampionka. Sama už přepadená byla

Už jednou to zažila. Ten zdrcující pocit, když na ni ozbrojení lupiči mířili zbraní. Bylo to v­roce 1998, Šárka Oppltová tehdy měla pistoli u­ hlavy a...  celý článek

Marek Dalík, bývalý poradce premiéra Topolánka, u vrchního soudu v Praze. Ten...
Dalík půjde na pět let do vězení. Nepomohla mu ani změna výpovědi

Pražský vrchní soud znovu shledal lobbistu Marka Dalíka vinným v případu nákupu obrněných aut Pandur pro českou armádu. Dalík půjde za pokus o podvod na pět...  celý článek

Bulgur s petrželkou a citronem
Bulgur s petrželkou a citronem

Lehké jídlo pro celou rodinu.

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.