Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Západ o vzestupu Islámského státu věděl, ale nereagoval, míní Hybášková

  19:14aktualizováno  19:14
Vzestup Islámského státu je důsledkem pomalé reakce Západu v dobách, kdy se v Sýrii rodila občanská občanská válka a USA se stáhly z Iráku. V rozhovoru pro iDNES.cz to uvedla bývalá velvyslankyně EU v Iráku Jana Hybášková. Jedním z hlavních řešení uprchlické krize je podle ní systematická rozvojová pomoc v ohrožených regionech.

Jana Hybášková, bývalá velvyslankyně EU v Iráku | foto:  Dan Materna, MAFRA

Jaké události mají podle vás hlavní dopad na vývoj současného Iráku? Aktuálně se mluví zejména o Islámském státu, je podle vás klíčový pro aktuální dění v zemi?
Situace v Iráku se měnila nejvíc, když odešli Američané. Za pětadvacet let mé diplomatické praxe můžu říct, že nejproblematičtější na USA je názorová nekonzistence. Nejdříve se rozhodli, že zemi stabilizují a rozvinou, pak ale zničehonic odešli. Irák byl v minulosti zničen irácko-íránskou válkou, sankcemi, krutovládou Sadáma Hussajna. To vše se poskládalo a když Američané odešli, bylo velmi obtížné udržet rovnováhu mezi Kurdy, sunnity a šíity.

Jana Hybášková

Politička a přední česká arabistka. V letech 1991 až 1997 působila na ministerstvu zahraničí a poté jako velvyslankyně České republiky ve Slovinsku a později v Kataru a Kuvajtu. Od roku 2004 do roku 2009 byla poslankyní Evropského parlamentu za SNK - Evropské demokraty. V roce 2008 založila Evropskou demokratickou stranu a byla její předsedkyní až do zrušení strany v prosinci 2010. V roce 2011 byla jmenována velvyslankyní Evropské unie v Iráku. Funkci vykonávala až do letošního roku. V září se stala velvyslankyní Evropské unie v Namibii.

V úterý 10. listopadu vystoupila v Knihovně Václava Havla v rámci diskuze na téma uprchlické krize společně s ředitelem Humanitární a rozvojové sekce Člověka v tísni Janem Mrkvičkou.

Jana Hybášková, bývalá velvyslankyně EU v Iráku

Stažení Američanů tedy podle vás může stát i za vzestupem Islámského státu?
Takto bych to neřekla. Jde o to, že tehdejší premiér Iráku Núrí Málikí Američanům umožnil odchod. Nestavěl se proti nim, ale zároveň se je v zemi nesnažil ani udržet. Tím si vysloužil určitou míru jejich tiché podpory, kterou později zneužil proti sunnitské populaci. To je možná deset milionů lidí. Sunnitská území, tedy ta, kde je dnes v Iráku Islámský stát, zůstala bez vládních investic do rozvoje infrastruktury. Zažívali si tam strašnou vlnu nespravedlnosti včetně neopodstatněných zatýkání.

Vzestup Islámského státu tedy vidíte spíše jako pozvolný nástup krize na Blízkém východě?
Ano, je to něco, co bobtná už od roku 2012. Otázka však je, co znamená v této souvislosti slovo krize. Podle mě je krize řešení, které přichází pozdě. Někdy přicházíme pozdě, protože to jinak nejde, třeba po přírodních katastrofách. Bohužel v mnoha případech na Blízkém východě reagujeme opožděně, protože se nám jednoduše nechce nic udělat.

Růst Islámského státu v Iráku je toho dokladem. Situace se začala vyostřovat už ve zmíněném roce 2012 během povstání sunnitů v Anbáru. Demonstrace tam byly masivní, moc se však nemluví o tom, že byly brutálním způsobem potlačeny. V Evropě se o povstání vědělo. Náš tým z místa reportoval, že se rodí velký problém. Ať jsme ale dělali cokoli, nikdo nereagoval.

Myslíte si, že kdyby se tehdy zasáhlo, byla by situace v Iráku jiná?
Byla by hodně jiná, kdyby byl Málikí přitlačený k tomu, aby investoval do infrastruktury v sunnitských oblastech. Sunnitská část společnosti byla utlačovaná a žila v nespravedlnosti. Její množství vždy dříve nebo později přeteče. Sunnité pak hledali kohokoli, kdo jim poskytne pomoc. Sáhli přes hranice do Sýrie a přivedli si Islámský stát. Pak se řada z nich spálila.

Jak Islámský stát vnímají obyčejní Iráčané? Sympatizuje s ním někdo?
Musím říct, že jak je dnes svět určitým způsobem propojený, tak na iráckých sociálních sítích zejména mladí lidé sdílí teorie o tom, že Islámský stát je umělý produkt vyprodukovaný Amerikou. Dneska se vše strašně rychle mění a je ve své podstatě strašně složité říct, co si kdo konkrétně myslí.

Proč mezinárodní společenství nezareagovalo bezprostředně po vstupu Islámského státu do Iráku?
Víte, v zahraniční politice nic není černobílé. Irák je země, která dlouhodobě strádá. Obecný diplomatický názor je, že „se jedná o americkou kolonii“, a z toho plyne přístup ve smyslu „oni si to tam spískali, tak ať si to tam opraví“. Kromě toho už je Irák v diplomatických kruzích vyčpělé téma. Nikdo tedy nechtěl o Iráku nic slyšet, protože celá léta před tím se řešil jen Irák.

Sunnité

Sunnité jsou muslimové, kteří po Mohamedově smrti uznali za nástupce Abú Bakra. Tvoří více než 75 % všech muslimů. Většinu mají ve všech muslimských státech s výjimkou Iráku, Íránu, Ázerbájdžánu, Ománu a Bahrajnu. Většina muslimských přistěhovalců v evropských zemích patří rovněž k této větvi.

Spojené státy však nakonec, byť se zpožděním, zareagovaly.
Ano, ale jak dlouho trvalo, než dal Barack Obama pokyn k leteckým útokům? Už v červenci 2014 jsme poslali do Evropy zprávu, že některá území jsou před Islámským státem neudržitelná. Obama autorizoval nálety až 8. srpna (více zde), takže reakce přišla opět pozdě. To je důvod, proč jsme nyní tam, kde jsme.

Kritici se ohledně situace na Blízkém východě často opírají například do Saúdské Arábie i dalších států, které podle nich lokální konflikty příliš neřeší. Proč tomu tak je?
K tomu bych podotkla, že právě Saúdská Arábie jen v minulém roce vyplatila Iráčanům půl miliardy dolarů na humanitární pomoc. Ohledně vojenské pomoci je to komplikované. Když jste irácký premiér, máte ve své zemi Kurdy, sunnity a šíity. Myslíte si, že první, co uděláte, je, že se obrátíte na sunnitské letectvo Bahrajnu nebo Spojených arabských emirátů? To je jako kdyby se český premiér obrátil na Poláky, aby tady bombardovali křesťany.

Celá situace má navíc sunnitsko-šíítské konotace. Nejhorší varianta by byla, kdyby vypukl sunnitsko-šíítský konflikt. Jestli Evropa může něco dělat, tak zabránit takové válce. Jakýkoli stát bude do současné situace vtažený, může být zároveň zatažen do případné sunnitsko-šíitské války. Stačí se podívat, co dělá s Evropou Ukrajina, to je podle mě srovnatelný případ. Co udělaly evropské země k osvobození Krymu? Nic.

Je možné porazit Islámský stát v dohledné době?
Jde o to, kde o porážce Islámského státu hovoříme. V Iráku? V Sýrii? To jsou dvě rozdílné věci. Myslím, že je snazší porazit Islámský stát v Iráku. Stabilizace v Iráku může být prvním krokem ke stabilizaci situace v Sýrii. Bohužel se zdá, že takových hlasů, jako je ten můj, není mnoho. Svět je teď zaměřen na Sýrii.

Je variantou vojenská intervence?
Nemyslím si. Jde o to, že Evropa je nyní ve fázi, že nechce zasahovat do cizích konfliktů. Západní civilizace se rozhodla, že nebude válčit. Nedovolí, aby mladí muži umírali v intervenčních válkách. Musí se tedy hledat jiné varianty, což vyžaduje nesmírné náročné analýzy. Je otázka, jestli se nám jiná řešení podaří najít. Samotný region válku nevyřeší. I proto že vznikla přičiněním ze zahraničí.

Šíité

Šíitský islám je jedním ze dvou hlavních proudů islámu. V rámci islámského světa tvoří menšinu, majoritní skupiny šíitů se nacházejí v Íránu, Ázerbájdžánu, Bahrajnu a Iráku. Za šíity jsou považováni ti muslimové, kteří za legitimní vůdce islámské obce považují jen potomky Mohamedovy rodiny v linii počínající jeho bratrancem a zetěm Alím ibn Abú Tálibem. Šíité po Mohamedově smrti roku 632 neuznali za právoplatného chalífu Abú Bakra ani jeho následníky Umara a Uthmána. Teprve Alí, který se stal čtvrtým voleným chalífou, je podle šíitů pravý vůdce muslimů.

Pomohlo by k vyřešení situace v Sýrii svržení Asada?
Opakuji, že na toto řešení je jednoduše pozdě. Do situace v Sýrii jsme přišli pět minut po dvanácté, když Asad zneužil negativní reakce mezinárodního společenství na bezletovou zónu v Libyii (více zde). Když pak v Sýrii začaly liberální demonstrace, byl si jistý, že se nad Sýrií nevytvoří bezletová zóna.

V té době jsem se snažila prosadit její vytvoření. Pak se ukázalo, že by to bylo skvělé řešení, protože posléze asadovské vrtulníky v podstatě zmasakrovaly po demokracii toužící část populace. Když dnes křičíme, že v Sýrii není demokratická opozice, tak se nemůžeme divit. Spousta lidí, se kterými jsem tehdy pracovala, a je to pro mě opravdu těžké říct, dnes již nežije.

Je situace na Blízkém východě hlavním důvodem současné uprchlické krize?
Nelze říct, jestli hlavní. Podle mě je potřeba rozlišovat dva proudy migrace - africký a blízkovýchodní. Jen v Sýrii je devět milionů vnitřně vysídlených lidí. V Libanonu je každý třetí člověk uprchlík. Vidíme, co se děje v Jordánsku. Mám na mysli střelbu na policejní akademii (více čtěte zde). To je podle mě velmi vážná věc. Tři miliony uprchlíků jsou ve východním Turecku. To jsou lidé, kteří půjdou dál.

Osobně se také obávám, že může přijít další migrační proud z Ukrajiny. Ten bychom chytili nejhůř. Nemusí se tam přitom odehrát zase tak moc věcí. Může se stát, že kvůli zhoršující se ekonomické situaci statisíce lidí nedostanou platy. Ti se pak seberou a půjdou do Polska, Česka či na Slovensko.

Proč podle vás nezůstávají uprchlíci v první zemi, kde není válka?
A kde by měli zůstávat? V těch zemích už prostě nic není. V Iráku jsme nedokázali dát devadesát procent uprchlíků do táborů. Když nejsou v táborech, děti nemohou chodit do školy, nejsou vakcinovaní.

Fotogalerie

Jsou to normální lidé. My bychom přeci taky nečekali s flaškou vody uprostřed pouště. Řada uprchlíků, kdybychom dokázali vybudovat standardní uprchlický tábor, by zůstala co nejblíže zemím původu. V táborech musí být voda, elektřina a sanitární zařízení. U rodin hraje velkou roli také to, že jejich děti nemají možnost chodit do školy.

Velkou diskuzi vzbuzuje také to, že někteří lidé utíkají před válkou, další jsou však označováni za takzvané ekonomické migranty.
Když se řekne ekonomická migrace, tady si každý myslí, že jsou to lidi, kteří chtějí lepší auto. To jsou ale lidé, kteří žijí v zemích, kde denní příjem nepřesahuje 1,25 dolaru. Nemají zdroje, nemají kde brát. Není divu, že se snaží jít jinam. Celé rodiny se skládají na nejschopnějšího a nejvzdělanějšího (podobně jako v minulosti Skoti a Irové). Lidé, kteří z Afriky utekli, pošlou ročně zpět domů 62 miliard dolarů. To by v Africe nikdy nevydělali.

Jak by měly vypadat fungující mechanismy pro zvládnutí uprchlické krize?
Předně si musíme říct, že řešíme několik typů migrací. Legální migraci, tedy tu, kdy je například v Evropě poptávka po určitých povoláních. Pak je ve hře ilegální.

Ruské řešení situace v Sýrii

V OSN koluje ruský návrh na ukončení téměř pět let trvající války v Sýrii. Text počítá s vypracováním nové ústavy do 18 měsíců. O ústavě by pak podle návrhu měli rozhodovat Syřané v referendu, následovaném předčasnými prezidentskými volbami. Dokument, o kterém informovala agentura AP, výslovně neuvádí, že by měl během přechodného období odstoupit současný syrský prezident Bašár Asad, což je hlavní požadavek opozice. V textu se pouze píše, že "prezident nebude předsedat ústavní komisi".

Třetí skupinu tvoří váleční uprchlíci, kteří jsou pod ochranou mezinárodních úmluv. Pro oddělení legální a ilegální migrace musíte mít v zemích, odkud ti lidé pocházejí, nějaké dohody s funkční vládou.

Oni musí ve spolupráci s vámi rozhodovat o tom, kdo je a není legální emigrant. Kontrola hranic, kontrola víz, pasů - to jsou poměrně vyspělé civilizační věci, které musíme dát spolu s nimi do pořádku.

To jsou administrativní aspekty, důležitá je však také pomoc na místě...
Ano, právě investice do rozvojové politiky je velmi důležitá. Všechno však musí projít schvalovacími procesy. Nemůžete utrácet peníze hlava nehlava, třeba jako v českých strukturálních fondech. Věci mají nějaký finanční pořádek, musí za nimi být legislativa, jak se budou utrácet.

Problémem je také to, že jedenáct nových členských států, které do EU vstoupily od roku 2004, se podle mě zatím neprobudily v otázce rozvojové pomoci. Nemají jediného rozvojového ministra, takže nemají na rozvojovou politiku žádný vliv. Když nechceme válčit, ale chceme alternativní řešení, musíme přijmout, že jsou tato řešení nákladnější. Někdo je musí platit. My, a tím nemyslím jen ČR, ale platit nechceme.

Jaký je váš názor na poměrně odmítavý postoj Čechů k uprchlíkům?
Čechů je asi deset milionů a v prostředí, kde se pohybuji, většina lidí netuší, že existujeme. Deset milionů lidí samo o sobě s ničím příliš nepohne, ale zároveň je bláhové si myslet, že se ubráníme změnám. Jedenadvacáté století přežijí jen ti, kteří jsou flexibilní. Pokud si myslíme, že tady budeme sedět a říkat si, že konečně máme „to svoje“, tak zaspíme.

Neuvědomujeme si, že je potřeba se vyvíjet dál. Jaký vzkaz dáváme aktuálními postoji našim dětem, které potřebují, aby jim rodiče říkali, že musí být co nejflexibilnější, nejadaptabilnější a nejotevřenější? To je pro mě tragická věc, byť z našeho historického hlediska asi pochopitelná.







Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.