Z kolika dárců si neplodné páry ve spermobance vybírají?
V našem katalogu dárců jich nabízíme v současné době přes čtyřicet. Dalších sedm nebo osm je již připravených k uvolnění po skončení šestiměsíční karantény a zopakování povinných vyšetření.
Za darování spermií nabízíte finanční kompenzaci, čtyřicet dárců se proto nezdá mnoho.
Zájem o darování je relativně velký, ale všemi povinnými vyšetřeními projde jen asi jeden až dva z deseti uchazečů o dárcovství.
Jana BřezinováRNDr. Jana Březinová, Ph.D. vystudovala systematickou biologii a ekologii na Přírodovědecké fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. Následně nastoupila na Porodnicko-gynekologickou kliniku Fakultní nemocnice Olomouc, kde působila 25 let jako embryoložka v Centru asistované reprodukce. Od roku 2012 působí v olomoucké SpermBank International. Současně pracuje v soukromém Centru reprodukčního zdraví ARLETA v Kostelci nad Orlicí. |
Můžete popsat, jak celá procedura vyšetření a darování spermatu probíhá?
Při vstupním vyšetření zjišťujeme počet, pohyblivost a tvar spermií. Je důležité, aby předtím muž dodržel tří až pětidenní pohlavní abstinenci. Kratší abstinence se může projevit menším počtem spermií, delší zase sníženou pohyblivostí. Pokud parametry spermiogramu splňují naše kritéria, provedeme jejich zkusmé zamražení. Za dva až tři dny vzorek rozmrazíme, abychom věděli, jak tento proces přežívají. Spermie některých mužů mají dobré parametry, ale nesnáší proces mražení a rozmražení. Ejakulátem by se mohly přenášet pohlavně přenosné choroby na budoucí matku, proto musí dárce prodělat opakovaná vyšetření a spermie se musí mrazit.
Proto také zjišťujeme osobní a rodinnou anamnézu muže, ptáme se na jeho zdravotní stav, psychické problémy, ale i zájmy a podobně. Při další návštěvě absolvuje klient pohovor s genetikem, poté z krve a moči provádíme testy na pohlavně a geneticky přenosné choroby, zjišťujeme krevní skupinu. Zhruba do měsíce máme všechny výsledky, vyhodnotíme je a definitivně rozhodneme, zda se muž může stát dárcem, anebo ho vyřadíme. Každý dárce přijde na 6 až 10 odběrů.
Jak často přicházejí noví zájemci o darování?
To je různé. Teď během zkouškového období a prázdnin to bylo velice slabé. Se začátkem akademického roku ale zájemci zase začnou přicházet.
Nejčastějšími dárci jsou tedy studenti?
Ano, většinou jsou to studenti naší univerzity (Palackého univerzity v Olomouci, pozn. red.). Méně často přicházejí muži, kteří už pracují. Při pohovoru se dotazuji na motivaci jejich dárcovství. U studentů je rozhodující finanční stránka věci. Někteří dárci, kteří už třeba mají své děti, uvádějí jako důvod pomoc neplodným párům tímto způsobem.
Je možné, aby se v případě neplodnosti muže partneři sami domluvili s konkrétním dárcem?
Není. U nás platí princip anonymity. Identita dárce musí zůstat tajná. A stejně tak on sám se nedozví, komu byly jeho spermie dány a kolik dětí z nich bylo počato.
Znám ale konkrétní případ, kdy lesbickým partnerkám daroval spermie jejich známý.
V České republice musí o léčbu a darování spermií nebo vajíček požádat muž a žena. Není tedy umožněno ani to, aby dárcovské spermie získal lesbický pár. Slýchám ale o tom, že některé lesbické páry situaci řeší tak, že se domluví se svým známým nebo s nějakým mužem přes inzerát a oplození provedou samy. Je to ale na jejich riziko.
Domníváte se, že by lesbické páry měly dostat možnost klasického umělého oplodnění na klinikách?
Osobně si myslím, že by to bylo mnohem lepší ze zákona jim umožnit získat vyšetřené dárcovské spermie, u jejichž dárců byla minimalizována možnost přenosu některých pohlavních i genetických chorob. Z hlediska zdraví těchto žen i jejich dětí by to bylo lepší.
Podle ministryně práce a sociálních věcí Michaely Marksové, která chce možnost umělého oplodnění žen bez souhlasu muže prosadit, se to již dnes neoficiálně děje i na klinikách. K oplodnění je totiž třeba pouze podpis muže, nikdo ale nezkoumá, zda jde o skutečného partnera.
To bych asi nekomentovala. O léčbu mimotělním oplodněním s použitím vlastních nebo dárcovských spermií musí požádat muž a žena. Ale centrum nemá povinnost zkoumat, jestli spolu tento pár skutečně žije. Muž ovšem podepisuje informovaný souhlas, že k dítěti počatému z jeho spermií bude mít otcovské povinnosti. Jak konkrétně si to pak mezi sebou domluví, to už je na nich.
Naše spermobanka má smlouvu s klinikou v Dánsku, kde je umělé oplodnění lesbických partnerek i samotných žen povoleno. Ženy si tedy mohou vybrat dárce v našem katalogu, v Česku se mohou na zákrok i nachystat, na samotný výkon umělého oplodnění pak ale žena jede do Dánska. Příprava znamená, že se ženě budou podávat podpůrné hormony, pomocí ultrazvuku je stanoveno nejvhodnější období pro oplození.
V souvislosti s touto možností nás vyhledává poměrně dost žen, převážně starších, které chtějí dítě, ale nemají partnera. Lidsky je mi jich líto, protože v Česku to nemohou nijak řešit. Myslím si, že by bylo lepší, kdyby mohly využít spermobanky, vyšetřených dárcovských spermií, než když půjdou někam na nějakou zábavu a budou mít nezávazný sex s neznámým mužem jen proto, aby otěhotněly.
Páry není vhodné více traumatizovat
Vraťme se ještě k principu anonymního darování spermií heterosexuálním párům, který v Česku funguje. Skupina poslanců v čele s Markem Bendou se to dlouhodobě snaží změnit. Navrhují, aby měl člověk možnost v dospělosti vypátrat biologického otce, z jehož spermie vznikl. Co si o tom myslíte?
Je otázka, jak chápete otcovství. Z mého pohledu je otcem ten, kdo dítě vychovává, kdo s ním prodělává všechny nemoci, učí ho jezdit na kole... Ne ten, kdo pouze daroval sperma. Je také třeba si uvědomit, že pro páry, které podstupují léčbu neplodnosti, je neskutečně psychicky náročné už jen to někam přijít, svěřit se s tím, že nemohou mít dítě, a podstupovat veškerou léčbu. A my bychom je stigmatizovali ještě tím, že by na matrikách bylo napsané, že muž, který dítě vychovává, není jeho biologickým otcem. Upřímně řečeno, o mlčenlivosti zainteresovaných osob - úředníků - mám velké pochybnosti. Pokud bude v porodní knize někde na menší obci zapsáno, že otec není biologickým otcem, myslím, že bude jen otázkou času, než se to „provalí“.
Mimochodem podle odhadů asi dvacet procent dětí v rodinách nevychovává jejich biologický otec. Ženu, která počala dítě s jiným mužem, než který ho vychovává, nepostihuje nikdo kromě jejího vlastního svědomí. A naopak páry, které se léčí a podstoupily třeba i jedenáct cyklů oplodnění, léčba je stála desítky tisíc a spoustu nervů, bychom ještě traumatizovali tím, že v úředních knihách budeme uvádět informace, že „táta vlastně není můj táta“.
Příznivci tohoto návrhu argumentují právem dítěte znát svůj původ...
Je na rodičích, zda to dítěti řeknou, až bude dostatečně mentálně vyzrálé. Neexistují žádné statistiky, kolik z nich se pro to rozhodne. Vím ale, že řada párů to dětem neříká a širší rodinu neinformuje, že využili dárcovské spermie nebo vajíčka, je to pro ně složitá situace. Osobně se domnívám, že když se dítě to, že bylo počato z cizích spermií nebo vajíčka, nedozví, potom nemá důvod po čemkoliv pátrat. V řadě center se dodržuje zásada, aby krevní skupina dárce byla stejná jako krevní skupina jednoho z rodičů. Potom odpadnou případy, kdy například krevní skupiny nesedí a je důvod pátrat, proč tomu tak je.
Domníváte se, že se zrušením anonymity by ubylo dárců?
Zcela určitě. My jsme za princip anonymity moc rádi, protože ve státech, kde anonymitu dárců zrušili, dárcovský program spermií, ale i vajíček, v podstatě skončil. Potenciální dárci, kteří přicházeli na vyšetření v době, kdy se tento návrh diskutoval v médiích, se jako první ptali, jestli ještě platí anonymita, protože jinak by do toho nešli. Dárců by bylo mnohem méně. Otázka také je, co by se stalo, kdyby muže, kteří dnes darují spermie, začali za dvacet, třicet let vyhledávat jejich biologičtí potomci. Mohla by z toho vyvstat celá řada problémů majetkových, právních i sociálních.
Je nějak limitován počet žen, kterým nabídnete spermie od jednoho dárce?
V České republice to není žádným zákonem omezené, takže záleží na centrech asistované reprodukce i na nás, jak si to nastavíme. Zavedli jsme vlastní interní pravidla a omezení.
Tentýž muž teoreticky může darovat sperma i v jiných zařízeních. Po světě tak mohou chodit i desítky biologických sourozenců.
Čistě teoreticky ano. V rámci anonymity neexistuje nějaká centrální evidence, takže se může stát i to, že dárce daruje spermie ve více centrech. My zásadně nebereme dárce, kteří už darovali v jiném centru. Na to se zájemců o darování výslovně dotazujeme při prvním pohovoru. Nemůžeme ale vědět, kam dárce zamíří od nás. Od center, která používají k léčbě naše dárcovské spermie, zjišťujeme, kolik dětí od kterého dárce je již narozených. Úspěšnost léčby však závisí na použité metodě, ne z každé dávky vznikne těhotenství.
Embryoložka Jana Březinová se speciálními sudy v nichž se v tekutém dusíku mrazí sperma dárců i mužů, kteří si své zdravé spermie chtějí uchovat do budoucna (2. 9. 2016)
Jaktože ne?
Nejjednodušší a nejpřirozenější technikou oplodnění je intrauterinní inseminace, při níž se dárcovské spermie jen promyjí, zbaví se ochranného roztoku, a pak se zavedou ženě do dělohy. Pro tuto metodu zamrazujeme větší objem ejakulátu tak, aby inseminační dávka obsahovala po rozmražení alespoň pět až deset milionů pohyblivých spermií, a byla tak co největší šance na oplodnění.
Pokud jde o klasické mimotělní oplodnění, používá se v poslední době v naprosté většině případů technika ICSI, což znamená, že do vajíčka, které se odsálo ženě, se jehlou vpraví spermie. K této technice není potřeba velký počet spermií, proto mrazíme dávky i o objemu například 200 mikrolitrů.
Druhá metoda bude zřejmě dražší.
Ano, výrazně. A hlavně je pro ženu mnohem náročnější. Musí si píchat hormony, musí podstoupit odběr vajíček, která jsou v laboratoři oplozena a vzniklá embrya kultivována a po 3 až 5 dnech je nejčastěji jedno zavedeno do dělohy. Pokud je žena zdravá a problém je pouze na straně jejího partnera, a je proto nutné použít spermie dárcovské, domnívám se, že i v tom případě je nejlepší začít jednodušší inseminací. Teprve pokud nedojde k otěhotnění, tak lze použít náročnějšího úkonu mimotělního oplodnění.
Dárci jsou většinou rozumní, sympatičtí kluci
Vaše webová databáze dárců spermatu obsahuje detailní informace o výšce, váze, barvě očí, ale i zájmech dotyčného. Dá se říct, o které dárce mají páry největší zájem?
Nedá. Jsou různá kritéria, podle kterých si dárce vybírají. Někdo řeší vzhled - výšku nebo barvu vlasů. Jiní zase chtějí například dárce s nadáním pro jazyky. Měli jsme tu i páry, které si dárce vybíral podle rukopisu. Myslím si, že jedno z hlavních kritérií je, aby byl dárce trochu podobný budoucímu otci.
Dávky od dárců dodáváme centrům asistované reprodukce, kde probíhají vlastní výkony oplození. Je už na centrech, jestli nechají pacienty vybírat z našich katalogů, nebo jim sami dárce vyberou. Někde to probíhá tak, že pár v dotazníku vyplní, jaká kritéria jsou pro něj důležitá, a konkrétního dárce pak vybere pracovník centra. Občas si páry vyberou přímo v našem katalogu, osloví nás a my várky vybraného dárce dodáme do konkrétního centra.
Katalog dárců olomoucké spermobanky SpermBank International obsahuje detailní informace.
Mají budoucí rodiče zájem i o dárce jiné než bílé barvy pleti?
Takové požadavky máme, protože funguje „turistika“ za umělým oplodněním. Do center v České republice přijíždějí podstupovat zákrok i například cizinci negroidní rasy. V České republice je ale problém takové dárce získat. Naprostá většina našich dárců je kavkazské rasy (lidé označovaní jako běloši či europoidi, pozn. red).
V katalogu je u jednotlivých dárců i kolonka „dojem personálu“, kde se například dovídáme, že konkrétní dárce je komunikativní a dbá o svůj vzhled. Tu vyplňujete vy?
Střídáme se s lékařem, sestrou a laborantkou. Píšeme to většinou až na závěr, když dárce ukončí proces darování a jeho profil se dává na internet. Máme tedy dostatek času s kolegy se dohodnout, jak na nás dárce působil. Musím říct, že většinou to jsou docela rozumní, sympatičtí kluci.
Potenciální dárce sem tedy přijde a zavře se do místnosti s časopisy. Není někdy problém v tom, že se zkrátka v této situaci cítí nekomfortně a není dárcovství schopen?
Dárcům to příliš problém nedělá, protože ti sem přicházejí z vlastní iniciativy a jsou se situací srovnaní. Psychicky to spíš negativně působí na muže, kteří musí z nějakého důvodu poskytnout svoje sperma pro vlastní účely - tedy kvůli mimotělnímu oplodnění partnerky. Nebo na zamražení do budoucna, pokud je čeká například onkologická léčba a hrozí, že bude nevratně poškozen proces tvorby spermií. Pro ně je to opravdu těžké.
Někteří muži nejsou schopni v odběrové místnosti získat sperma ani na vyšetření. Je proto možné přinést je na vyšetření z domova. Při pokojové teplotě ejakulát v nádobě určitou dobu vydrží a je možné jej na vyšetření přinést do půl hodiny až hodiny. Ale co se týče samotných dárců, ti ho z domova nosit nemohou. Musí ho tady získat a odevzdat, navíc musí podepsat prohlášení, že sperma, které odevzdali, je jejich. Mohlo by se jinak teoreticky stát, že přinesou sperma někoho jiného. My musíme mít jistotu.
Zmínila jste možnost zamražení sperma do budoucna. Jaký je o to zájem?
Poslední dobou se o tom docela mluví, osvěta funguje a zájem se zvýšil. Muži se nám hlásí sami. Pro vlastní potřebu mrazíme minimálně jednou za čtrnáct dní, některý týden však mrazíme i sperma čtyř nebo pěti mužů.
Jak dlouho zamražené spermie vydrží?
Čistě teoreticky tak dlouho, dokud nepřestaneme dodávat dusík. V odborné literatuře byl popsán případ, kdy bylo porozeno zdravé dítě ze spermií, které byly zamraženy 29 let. A může to být určitě i déle. Ale otázka je, k čemu by to po několika desetiletích bylo, protože otec bude v té době už ve věku dědečka nebo pradědečka.
PRO A PROTI: Má mít žena možnost umělého oplodnění bez souhlasu partnera? |
Stejně tak je možné nechat si zamrazit vlastní vajíčka. Přibývá žen, které se pro to rozhodnou?
My to v centru (v Kostelci nad Orlicí, kde embryoložka rovněž pracuje, pozn. red.) příliš nepozorujeme, ale obecně to v poslední době určitý trend je. Po 35. roku plodnost ženy rapidně klesá. Osobně si ale myslím, že mnohem lepší politika, než nabízet možnost mražení vajíček, je apelovat na to, aby mladí lidé měli děti co nejdřív. Nejlepší je mít dítě kolem pětadvacátého roku, kdy je ale většina žen a dívek teprve po škole, třeba nemají partnera nebo bydlení a celkově k porození potomka nejsou podmínky. Ale je třeba si uvědomit, že ve čtyřiceti letech už to může být problém - vajíčka stárnou jako ženy, většina z nich může nést genetickou deformaci. Pak je žena adeptkou na přijetí vajíček od mladé dárkyně.
Co to obnáší?
Dárcovství vajíček je velmi náročná procedura, zejména pro dárkyni. Absolvuje vlastně to samé jako žena, která jde na mimotělní oplodnění. Musí projít důkladným vyšetřením, píchat si hormony. Poté jí lékař v narkóze či bez ní odebere folikulární tekutinu s vajíčky, ta se z vaječníků pod tlakem odsává punkční jehlou pod kontrolou ultrazvuku. Dárkyně vajíčka musí samozřejmě vážit rizika mnohem více než dárce spermatu, u nějž je odběr jednodušší a v podstatě neomezený. Žena má omezenou kapacitu vajíček, která za jejího života dozrají a uvolní se. Když vajíčka daruje, tak vlastně ubírá ze své ovariální zásoby. Musí pečlivě zvážit, kolikrát proces darování podstoupí, musí myslet i sama na sebe a na své budoucí potomky.
Zákon zakazuje zjišťovat pohlaví embrya
V souvislosti s pokroky reprodukční medicíny v poslední době vyvstává řada etických otázek. Jednou z nich je budoucnost embryí, která byla vytvořena ve zkumavce za účelem oplodnění, ale poté nebyla všechna použita. Je otázkou, co s těmi zbylými.
Myslím, že tohle je záležitost rozhodnutí páru. Ta embrya jsou jejich, měli by proto sami určit, co s nimi chtějí dělat. Navíc ne všechna vzniklá embrya se dále dělí a jsou vhodná k embryotransferu. Embryo je obvykle mimo tělo tak pět dní. Pak by se mělo buď zavést do těla ženy, nebo zamrazit. O tom, jak dlouho se nechá zamražené, opět rozhodují partneři. Jsou páry, které upotřebí všechna embrya, jak ta čerstvá, tak mražená, protože oplodnění nemusí vyjít hned napoprvé a proces podstupují opakovaně.
Podle některých názorů je už embryo zárodek člověka.
Potenciálně ano, ale ne každé zamražené embryo, které se vloží do dělohy, dá vzniknout těhotenství a plodu. Často to nevyjde. Stává se, že z vajíček a spermií jednoho páru vznikne mimotělním oplodněním třeba deset embryí, ale pouze jedno má potenciál přežít a uchytit se v děloze.
Před zavedením embrya do dělohy tedy vybíráte to, které bude mít největší potenciál?
Ano, jsou určité nástroje, pomocí nichž embryo vybíráme. Sledujeme, jak rychle se dělí, jestli se dělí pravidelně, jak velké ty buňky jsou, jestli se vyvíjejí, tak jak mají. Můžeme tedy s určitou pravděpodobností říct, že jedno embryo má vyšší šanci na vznik těhotenství než jiné.
I na samotném embryu ve zkumavce již lze provádět genetické testy. Co vše jimi můžete zjistit?
Toto je genetické vyšetření, které se provádí ještě před embryotransferem. Pokud víme, že je jeden z rodičů nositelem nějaké vážné dědičné choroby, můžeme u embrya dispozici k této konkrétní chorobě hledat a zjistit, zda ji má, nebo ne. Buď třetí den vývoje embrya odebereme jednu dvě buňky, anebo pátý den odebereme část trofoblastu, což je vrstva buněk, ze které později vznikne placenta. Tyto buňky se pak v genetických centrech dají vyšetřit.
Tato genetická vyšetření embrya se nedělají automaticky, ale většinou jen v případech, kdy je v rodině genetická porucha nebo opakovaně nejsme schopni dosáhnout těhotenství. Zatím se většinou vyšetřují jen choroby, které nejsou slučitelné se životem, nebo které by dítě vážně zatěžovaly. Zákon například zakazuje, aby se zjišťovalo pohlaví embrya a rodiče si podle toho vybírali. Pohlaví se zjišťuje pouze v případě, že je v rodině nějaká vážná choroba vázaná jen na jedno pohlaví, například když nemoc dědí jen chlapečci.
