Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Hrabě Jan Podstatzký: Ve volbách byli pouze dva schopní kandidáti

  7:02aktualizováno  7:02
MF DNES měla výjimečnou příležitost hovořit nejen o prezidentských volbách s hrabětem Janem Podstatzkým, jehož rodina vlastní zámek ve Velkém Meziříčí. V rozhovoru mluví o historii rodu, o své práci při zakládání Evropského společenství i o atentátu na následníka trůnu Františka Ferdinanda d'Este.

Majitel zámku ve Velkém Meziříčí, hrabě Jan Podstatzky - Liechtenstein. Na snímku před obrazem svého otce. | foto: Jaroslav Šnajdr, MAFRA

Zámek ve Velkém Meziříčí dostala zpět v restituci rodina Podstatzkých-Lichtensteinů. Rozsáhlý historický objekt je dobře udržovaný, majitelé se sem přestěhovali natrvalo. Zámek, či spíše jeho obyvatelé se nesmazatelně zapsali do historie. Kde je Velké Meziříčí, to moc dobře věděl císař Josef II. stejně jako následník trůnu František Ferdinand d’Este.

Jan Podstatzký - Lichtenstein

Jan Podstatzký-Lichtenstein, celým jménem Johann Nepomuk Anna Maria Hypolit, se narodil v roce 1937. Manželka Anita de Lorgeril pochází z Bretaně. Mají tři syny. Podstatzky pracoval pro Ottu von Habsburka. Také působil v bance a jako manažer velké stavební firmy.

Zámek Velké Meziříčí rodině zabavili komunisté v roce 1948. V rámci restitucí ho dostala zpět počátkem 90. let. Rodiče Jana Podstatzkého za války nepodlehli tlaku doby a nekolaborovali s Němci. Historie rodu sahá až do roku 1341.

Jiná větev rodu dřív vlastnila zámek v Telči a Veselíčku. Její příslušníci ovšem kvůli kolaborantství o rozsáhlý majetek přišli už po válce.

Vaše rodina se sem vrátila po roce 1989, teď tu v Meziříčí hospodaříte se sestrou a bratrem. Vás sem následovali manželka a synové. Máte desítky zaměstnanců, lesy, rybníky, opravujete větší vilu v Zahradištích. Jak vás místní přijali zpět?
Neuvěřitelně dobře. Opravdu. Jsou na nás moc milí. Občas se tu za mnou na kus řeči zastaví některý z mých dětských přátel. Jsem tu strašně rád, byť už jsem nevěřil, že se ještě někdy vrátíme.

Mluvíte výborně česky. Jak jste si udržoval řeč v emigraci?
Češtinu jsem v emigraci úplně zapomněl a učil se ji pak znovu. Moje žena je Francouzka, děti vyrůstaly ve Španělsku. Ponejvíc se doma bavíme španělsky. Hlavně když si potřebujeme něco ostřeji vyříkat, bývá to ve španělštině. Má to své výhody, okolí nám nerozumí. (smích)

Historie zámku v Meziříčí je úzce propojená s Habsburky. Je tu vystavený smuteční náhrdelník císařovny Marie Terezie - dárek jejího syna císaře Josefa II. majitelce meziříčského panství Eleonoře Liechtenstein. Prý i díky ní se nakonec stavěla císařská silnice přes Velké Meziříčí…
To je pravda. Josef II. byl velkým obdivovatelem Eleonore. Jenže ona už byla vdaná a jeho intenzivním návrhům vytrvale odolávala. A odolala. Byla moc krásná, a tak se nebylo císaři co divit. Náhrdelník je z tmavých kamínků, je to patrně vybroušené zkamenělé uhlí nebo něco podobného, možná jsou to nějaké polodrahokamy. Moje maminka ho vždy nosívala u sebe, když jsme někam jeli. Mívala ho v kapse, je to taková naše důležitá rodinná památka.

V otevřeném automobilu vašeho dědečka hraběte Františka Marii Harracha z Meziříčí jel v Sarajevu následník trůnu František Ferdinand d’Este onu osudnou neděli 28. července 1914. Vůz řídil Harrachův oblíbený řidič Leopold Lojka, původem z Telče…
Je to tak. Hrabě Harrach byl tajným radou nebo chcete-li pobočníkem Františka Ferdinanda. Přátelili se. Následník trůnu zahynul při sarajevském atentátu spolu s milovanou manželkou Žofií Chotkovou na zadním sedadle v autě mého dědečka, který stál na stupátku v tomtéž voze vzadu vedle Žofie. Budoucímu císaři po atentátu stíral ze rtů kapesníkem krev. Ten zakrvavený kapesník bývá vystavený tady na zámku, v současnosti je ale zapůjčený v Národním muzeu. A představte si, že já ten původně dědečkův vůz poprvé na vlastní oči viděl až loni. Je vystavený ve vídeňském muzeu. Parádní kousek, značka Gräf & Stift, rok výroby 1911. Je to solidní velké auto, to jsem byl docela překvapený. Před několika dny mi dokonce došel dopis z Prahy od Lojkových, to je vzdálená rodina onoho řidiče. Uvnitř byly pohlednice právě s tím autem.

Leopold Lojka byl podle všeho oblíbenec vašeho dědečka, když dostal takovou důvěru - řídit auto s následníkem trůnu.
Asi ano. V roce 1908 dědeček, hrabě Harrach, zdědil meziříčské panství. O rok později tu byly obrovské císařské manévry, kterých se účastnilo 60 tisíc vojáků. Sám císař František Josef I. a německý císař Vilém přespávali tady na zámku. A byl tu i František Ferdinand d’Este. Lojka byl při manévrech zraněn, kurýroval se u nás na zámku. Dědeček mu dal práci, Lojka se naučil řídit. Do dalekého Sarajeva jelo auto v červenci 1914. Částečně ho řídil Lojka, částečně jelo na nákladním vlaku.

Po atentátu Lojka z dědečkových služeb odešel.
Ano. Trochu se lišila jejich interpretace těch nešťastných chvil. Myslím, že si s dědečkem něco řekli, neshodli se.

Lojka pak měl mimo jiné hospodu v Brně, kde ve 20. letech i zemřel. Hrabě Harrach po roce 1918 pozitivně vplul do nových českých dějin, podporoval mladou republiku, věnoval se rybníkářství, lesnictví. Byl velký cestovatel. Podílel se na charitě, byl mecenášem umění a sportu, byl v mnoha spolcích, lidé ho prý ve městě měli rádi.
To měli. S Alicí Masarykovou zřídil centrum Červeného kříže ve svém zámečku v Zahradištích. V Meziříčí v roce 1929 založil rybářsko-hydrobiologickou stanici.

Vy jste se narodil v roce 1937, v témže roce, kdy František Harrach zemřel. Jaké bylo dětství ve Velkém Meziříčí?
Narodil jsem se na zámku v Janovicích u Rýmařova, ale maminka chtěla sem do Meziříčí. Zámek se jí moc líbil, měl krásné vnitřní vybavení. Dětství tu bylo úžasné. Pamatuju si na kamarády - děti z města, které za námi třemi sourozenci chodily. Vzpomínám na hry v parku, sáňkovalo se a lyžovalo. Válka se nás dětí nijak nedotýkala. To rodiče zvládli. Tatínek byl striktní odpůrce Hitlera, schovával odbojáře. V mých vzpomínkách ale zůstala jedna úžasná bytost, naše vychovatelka Berta Němcová. Pocházela z Náměště nad Oslavou, zemřela teprve před několika týdny. V Náměšti pracovala na zámku pro rod Haugwitzů. Ona se s námi dětmi něco nazlobila. Měli jsme ji ale moc rádi. Byla to rázná, ovšem báječná žena.

Bylo něco, co vám z dětství utkvělo v paměti tak, že když jste se vrátil po emigraci, hned se vám to vybavilo?
Vůně prostoru za bílými kovovými prosklenými dveřmi pod schodištěm. Vůbec se nezměnila, to je pro mě vůně domova, kterou jsem tam po návratu opět našel. A rád vzpomínám na topinky s česnekem. Ty nám Berta dělala, jen když maminka na pár dní někam odjela. Berta vždycky řekla: Vy jste takoví chudáčci neduživí. Potřebujete česnek, ten je zdravotní. A nadělala nám hromadu topinek. Maminka pak po návratu natáhla nos a začala hubovat: Co to tady zase bylo, zas ten česnek tu páchne. (smích)

Emigrovali jste hned po únoru 1948?
Ano, počátkem března. Jeli jsme vlakem. Na hranicích nám zabavili osobní věci a nechali nás tam čekat. Báli jsme se, že přes hranice neprojdeme. Naštěstí se střídaly směny, jeden solidní člověk nám řekl, ať se schováme do vagonu pro dobytek. Měli jsme strach, že nakonec vagon doputuje do Jugoslávie, to by byla snad ještě větší pohroma než zůstat doma. Ale pár kilometrů za hranicemi nám otevřel rakouský policista a věděli jsme, že máme vyhráno. Následoval Linec, Švýcarsko, Itálie, Chile. Tam to bylo hlavně pro rodiče těžké, bylo to tam příliš jiné než v Evropě. Já jsem pak žil a pracoval ve Francii, Německu, Španělsku.

Jan Podstatzky strávil většinu života v zahraničí. Česky zapomněl, po návratu z

Jan Podstatzky strávil většinu života v zahraničí. Česky zapomněl, po návratu z emigrace se češtinu musel znovu učit. Doma hovoří většinou španělsky.

Deset let jste pracoval i pro Otto von Habsburka, který zemřel před dvěma roky. Jaký byl?
Vzdělaný, konzervativní, velmi respektovaný, inteligentní. Spolupracoval jsem s ním v době, kdy se utvářelo Evropské společenství. Byl jsem mladý. Domlouvali jsme schůzky ministrů různých zemí a podobně. Postupně se z toho rodily základy dnešní Evpropské unie.

Když se na tento celek podíváte dnes, myslíte, že původní myšlenka došla svého naplnění?
Když v Evropě zůstane každý stát sólo, nebude v rámci celého světa znamenat vůbec nic. Obyvatelé na druhé straně světa nevědí, kde je Rakousko nebo Česká republika. Ale vědí, kde je Evropa. Podívejte se na rozmáhající se Indii, Čínu, podívejte se na Severní Ameriku…

Žil jste hodně let ve Španělsku, které se teď zmítá v obrovských potížích, byť je v Evropské unii. Co je špatně?
Jednak máme celosvětovou krizi. Ale ve Španělsku byla dlouho slušná hospodářská situace. Problémy začaly v době, kdy tamní ministr financí začal tlačit na zvyšování daní. To je vždy ošemetné. Do určité nízké hranice jsou lidé ochotní daně zaplatit, peníze do státního rozpočtu připlují. Od určité hranice si ale řeknou - nedám státu ani korunu. A to je cesta z kopce dolů.

Jak jste spokojený s výsledkem nedávných českých prezidentských voleb?
Celá rodina jsme volili Schwarzenberga. Má kontakty v zahraničí, mohl by dobře reprezentovat, dojednávat věci pro republiku venku. Jeho jméno lidi táhlo i proto, že si řekli - on má dost, on nebude krást. Tady, ale i jinde totiž někteří lidi kradou jak blbí. Jeho výsledek přes 45 procent je výborný a v českých zemích na někoho s jeho jménem úctyhodný. Ale upřímně - já tam viděl mezi těmi devíti kandidáty jen dva schopné. A to byl Schwarzenberg a Zeman. Kdyby nepostoupil do druhého kola ministr, dal bych hlas Zemanovi. Je sice obklopený asi divnými lidmi, ale je to silná osobnost, velmi inteligentní, je stratég. Jen není diplomat. Obávám se, že při cestách do zahraničí bude muset s touto vlastností něco dělat. Tam se svou prořízlou pusou pochodí jen těžko.

Řekl jste doslova: Lidi tady i jinde kradou jak "blbí". Máte s tím osobní zkušenost?
Naše rodina dostala zámek ve Velkém Meziříčí zpět v restituci a od roku 1996 ho dává dokupy. Střecha, zajištění statiky - zdi směrem k řece hrozily zřícením, základy jsou stažené ocelovými lany. A spoustu dalších věcí jsme museli udělat, aby zámek byl v tom uspokojivém stavu, v jakém je nyní. To nás stálo dohromady 35 milionů korun. Pak jsme se jeli podívat na hrad Pernštejn, když ho znovu otevírali poté, co vyhořel. Krásné. Zeptali jsme se kastelána, co stála oprava místnosti, ve které jsme se zrovna nacházeli. Řekl 60 milionů korun. U nich jedna místnost stála tolik, u nás celý zámek jen asi polovinu. Ale to je obecný problém. Strašně se tu nadhodnocuje cena všeho možného.

Šlechtické tituly tu pozbyly platnost už v roce 1918. Přesto se Schwarzenbergovi často říká kníže a vám, předpokládám, hrabě. Dělá vám to dobře?
Jsem Jan Podstadzký. Když někdo řekne "pane hrabě", nezlobím se. Ale šlechtické tituly neplatí už skoro nikde v Evropě. To je prostě realita.







Hlavní zprávy

Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.