Čtyřicet let se o své účasti na záchranné operaci, která vstoupila do dějin, nesvěřil žádným zahraničním médiím. Vypráví ale ochotně: o tom, jak se dostal do speciálních sil izraelské armády i jak v nich prožil jednu z jejich nejslavnějších akcí, záchranu stovky rukojmí z ugandského Entebbe.
Záchrana z EntebbeV noci na 4. července 1976 podnikla izraelská komanda záchrannou akci, která neměla a dodnes nemá obdoby. Při nočním útoku dobyla terminál letiště v ugandském Entebbe, v němž únosci a vojáci diktátora Amina drželi stovku izraelských rukojmí. Zachráněné Izraelce vojáci dopravili bezpečně domů. Více o operaci se můžete dočíst v předešlém článku. Podrobný materiál v angličtině přinesl ke 40. výročí web izraelského serveru Jediot Achronot. |
V dětství jste zažil dvě izraelsko-arabské války: sinajské tažení v roce 1956, o jedenáct let později Šestidenní válku. Vzpomínáte si na ně?
V padesátém šestém roce mi bylo jen pět, takže si nepamatuji nic. V roce 1967 jsem se jako šestnáctiletý účastnil příprav kibucu na případný útok. Kibuc pak čelil ostřelování raketami Grad, stejně jako v roce 1973.
Tehdy byl Izrael napaden Egyptem a Sýrií a vypukla jomkipurská válka. Vám bylo 22 let, takže jste už byl v armádě...
V té době jsem právě dokončil povinnou základní vojenskou službu. Vedl jsem oddíl speciálních sil v bojích na Golanských výšinách, zejména v okolí hory Hermon. (Před začátkem války na ní bylo izraelské pozorovací stanoviště, z nějž šlo přehlédnout celé bojiště. Syřané ho dobyli, ale 22. října 1973 padla po urputných bojích celá hora zpět do izraelských rukou - pozn. red.)
Do izraelských speciálních jednotek nebylo snadné se dostat. Zpočátku byla Sajeret Matkal čistě výběrovou jednotkou, pak se otevřela dobrovolníkům. Jak jste se do ní dostal vy a jakých dalších operací jste se zúčastnil?
Doporučil mě tam jeden z přátel, já jsem souhlasil a byl vybrán. Samozřejmě tomu předcházely dlouhé a velmi náročné testy, po osobnostní, fyzické i psychické stránce.
Kromě Entebbe jsem se účastnil ještě zvláštní operace v Libanonu v roce 1972, při níž jsme zajali několik syrských generálů, které jsme pak vyměnili za izraelské piloty držené v Damašku.
Ve stejném roce jsem byl u záchrany rukojmí z letadla společnosti Sabena (belgický letoun unesený Palestinci, při záchranné operaci na dnešním Ben Gurionově letišti bylo osvobozeno 96 z 97 cestujících a členů posádky, pozn. red.).
Dani ArditiRodiče Dani Arditiho přišli do nově založeného Izraele z Egypta, jeho otec bojoval ve válce za nezávislost. Po ní rodiče spoluzakládali kibuc Jiron u hranic s Libanonem, kde se Arditi v roce 1951 narodil. V roce 1970 nastoupil základní vojenskou službu, působil u elitní jednotky Sajeret Matkal, v jejíchž řadách se účastnil akce v Entebbe. Dosáhl hodnosti brigádního generála. Po odchodu z armády pracoval pro ministerstvo obrany a kancelář premiéra, dva roky vedl Národní bezpečnostní radu Izraele. Od roku 2009 podniká v oboru bezpečnosti. Ugandu, jejíž diktátor Amin byl svržen v roce 1979 a která roku 2012 završila smíření s Izraelem, po akci v Entebbe už nenavštívil. Dani Arditi je ženatý, má dva syny a dceru. Žije ve městě Modin. |
Pojďme k samotnému Entebbe. Airbus Air France unesli teroristé 27. června 1976, o den později nechal náčelník generálního štábu Mordechaj Gur připravit parašutisty. Záchrannou misi začal z vlastní iniciativy plánovat i velitel pěchoty a výsadkářů Dan Šomron...
Velel jsem tehdy družstvu o deseti vojácích. Přesunuli jsme se na Ben Gurionovo letiště, abychom tam čekali na francouzský airbus - určili mě na to právě kvůli zkušenosti se záchranou cestujících z uneseného letadla Sabeny. Čekali a doufali jsme, že i teď teroristé letoun otočí a přistanou v Izraeli. Další den jsme se dozvěděli, že přes Libyi, kde dotankovali, odletěli do Entebbe.
Na přípravu akce bylo poměrně málo času. Cvičili jste, zatímco izraelská vláda naoko dala najevo, že 4. července splní požadavky únosců. Jak příprava na let do Entebbe vypadala?
Byli jsme dobře připraveni na záchranné operace v Izraeli, záchrana lidí z letounu Sabeny toho byla ukázkou. U Entebbe byla velkým problémem vzdálenost (do Ugandy to z tehdy Izraelci ovládané Sinaje bylo téměř 4 000 kilometrů, na dotankování vyslaných letounů za letu neměli Izraelci kapacity, pozn. red.) a nedostatek zpravodajských informací o tamějším letišti. Zásah jsme ve čtvrtek večer cvičili „nasucho“, na maketě terminálu. Informace, které jsme v té době měli, ale byly celkově vzato velmi nepřesné.
Pomohlo vám to, že únosci propustili rukojmí nežidovského původu, s nimiž se pak mohli setkat izraelští zpravodajci?
Potkali se s nimi v Paříži, původním cíli letu uneseného airbusu Air France. Dozvěděli se od nich množství detailních informací o teroristech, obou terminálech, rozmístění ugandských vojáků i rukojmí na letišti. Ty informace nám předali pár minut před startem. Byly ohromně užitečné.
Klíčové?
Ano. Ušetřily nám čas, umožnily vyhnout se chybám. Před tím, než jsme dostali informace od propuštěných rukojmí, jsme neznali přesný počet teroristů, nevěděli jsme, kde se zdržují, jaké mají zbraně, kde přesně drží rukojmí, které dveře zamykají... To vše nám propuštění cestující řekli. Sdělili nám, i jak jsou rozmístění ugandští vojáci.
V jedné z filmových adaptací, které po operaci vznikly, si mladý voják balí aktovku se zbraní a rodičům říká, že jde na ryby. Otec mu to moc nevěří. Jak to vypadalo doopravdy? Věděli vaši rodiče, do čeho jdete?
Neřekl jsem jim nic o tom, že bych se akce účastnil, dokud jsme se nevrátili - to jsem jim pak pověděl všechno. Měli ovšem předtím tušení, že bude-li se konat jakákoliv taková operace, že se jí účastnit budu.
Studovali jste také identikity únosců, jejich tváře?
Ne. Tvářemi a oblečením jsme se nezabývali.
Poslední briefing před odletem do akce jste měli v sobotu 3. července 1976 kolem jedenácté hodiny. Znal jste se blíže s podplukovníkem Jonatanem Netanjahuem, velitelem a bratrem dnešního premiéra Benjamina Netanjahua? Co vám řekl?
„Joni“ si vzal na starost briefing právě naší úderné skupiny - 29 vojáků vyčleněných pro dobytí starého terminálu a osvobození rukojmí. Připomněl nám principy, za které budeme bojovat, povzbudil nás. Byl to můj přímý nadřízený důstojník, sloužil jsem pod ním rok a půl a zúčastnili jsme se bok po boku několika velmi nebezpečných operací. Byli jsme si velmi blízcí.
Jak Izraelci proklouzli do EntebbeIzraelské letouny startovaly z vlastních letišť různými směry, aby nevzbudily podezření. Nad Rudým mořem letěly v minimální výšce a „podlétly“ tak zónu kontrolovanou radary Saúdů a Egypťanů. V Ugandě přistávali Izraelci v noci, první hercules se zavěsil za ohlášený britský nákladní let. Na málo osvětleném letišti nebylo přistávající hercules vidět, hluk motorů britského stroje poskytl zvukovou clonu. Pilot pak ještě odroloval do tmavého koutu letiště, kde z letounu vyskákali vojáci. Další izraelské letouny přistávaly v následujících minutách, kdy už komanda prakticky měla starý terminál pod kontrolou. |
Jak vypadal samotný let?
Letěli jsme dvě hodiny do Šarm al-Šajchu (Izraelci tehdy ovládali Sinaj, pozn. red.), tam jsme strávili dvě a půl hodiny, pak dalších 7,5 hodiny do Entebbe. Většinu letu jsme prospali.
Při cestě na takovou misi se dá spát?
Kvůli přípravám a nácvikům jsme se předtím pořádně nevyspali čtyři noci, byli jsme hrozně unavení. A naučení spát, kdykoliv k tomu byla příležitost. Vzbudili jsme se půl hodiny před cílem, Joni nám ještě dal poslední instrukce a začali jsme se chystat na přistání. Měli jsme obrovskou motivaci uspět.
Vaše útočná skupina se maskovala jako kolona ugandského diktátora Idiho Amina, který s teroristy spolupracoval. Netanjahu jel v mercedesu, který představoval Aminův vůz, vy za ním v landroverech Aminovy stráže. Kousek před terminálem vás zastavila ugandská hlídka.
Byl jsem v landroveru, co jel za mercedesem, znamení k zastavení jsme od ozbrojených strážných dostali asi 120 metrů od starého terminálu s rukojmími (Amin si krátce předtím koupil bílý mercedes, původně jezdil černým, Izraelci neměli nejnovější informaci, pozn. red.). Joni je zastřelil z pistole s tlumičem, pak vypukla intenzivní střelba. V tu chvíli jsme ztratili moment překvapení a rozběhli jsme se ke dveřím terminálu.
Co jste vy osobně dělal během útoku?
Vedl jsem pětičlenný tým ozbrojený pistolemi a útočnými puškami, měli jsme obsadit VIP salonek, přiléhající k hlavní hale s rukojmími.
Seskákali jsme bleskově z auta a vedl jsem své lidi do dveří na pravé straně terminálu. Cestou jsem si všiml, že Joni je na zemi, na okamžik jsem se zastavil, ale pak jsem pokračoval ke „svým“ dveřím.
Překvapilo vás během akce něco, museli jste improvizovat?
Dveře VIP salonku byly zamčené zevnitř. Skrz okna a další dveře terminálu po nás začali střílet, byla to silná palba. Trvalo nám asi tři minuty, než jsme dveře vyrazili. VIP prostory tvořily celkem dvě místnosti - my jsme zabili teroristy v jedné z nich, naši spolubojovníci pronikli mezitím do druhé z hlavní haly a zastřelili ostatní únosce.
Letadlo s osvobozenými rukojmími odletělo z Entebbe ani ne hodinu po přistání prvního herculesu, ve kterém jste byl i vy. Poté, co vojáci zničili ugandské stíhačky, aby vás nemohly pronásledovat, k nočnímu nebi odstartovaly i ostatní letouny. Jaká byla cesta zpět?
Měli jsme mezipřistání v sousední Keni, v Nairobi jsme dotankovávali palivo na cestu zpět. Tam jsem se také dozvěděl, že Joni je mrtev, do té doby jsem myslel, že zraněný a v péči lékařů... Byl jsem v šoku, většinu cesty zpět jsem myslel na něj a na neopakovatelný čas, který jsem strávil pod jeho velením.
Jaký to byl člověk?
Na jedné straně poetická až filosoficky zaměřená osobnost, ale také přímo a velmi prakticky uvažující důstojník. Klidně si ráno mohl číst poezii a v noci vést speciální operaci. Rychle a statečně se rozhodoval za bojových podmínek, pod palbou. V Entebbe učinil dvě kriticky důležitá rozhodnutí - zneškodnit strážné, kteří nás zastavili, a vzápětí nás vést do útoku na terminál.
Jak jste vnímal operaci jako celek? Padl váš velitel a tři z unesených rukojmí, na druhé straně jste zachránili 102 lidí a operace jako taková je hodnocená jako velmi úspěšná a odvážná...
Cítil jsem se rozpolceně a bylo mi smutno. Rychle jsme se ale museli otřepat a přejít zpátky do běžného režimu, tedy v našem případě dalších zvláštních a tajných úkonů. Dostali jsme nového velitele a ten nás vrátil do „normálního“ pracovního rytmu.