Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Souhlas se sterilizací jsem podepsala na sále a v bolestech, říká žena

  5:57aktualizováno  5:57
Když v jednadvaceti rodila svého druhého syna, lékaři jí provedli nucenou sterilizaci. Souhlas jí bez vysvětlení dali podepsat na porodním sále. „Já jsem to nestudovala, v těch bolestech je vám to jedno, vezmete tužku a podepíšete,“ říká Elena Gorolová v rozhovoru pro iDNES.cz. Dnes bojuje za odškodnění pro sebe i další poškozené romské ženy.

Elena Gorolová, šéfka Spolku žen postižených sterilizací. | foto: Yan Renelt, MAFRA

Jak se dnes cítíte, když vstupujete do nemocnice? Důvěřujete lékařům?
Nedůvěru pociťuji pořád. Když moje sestřenky rodily, měla jsem špatný pocit. Hodně jsem se bála, aby se k nim chovali slušně. V nemocnici, kde jsem já kdysi rodila, jsem naštěstí už poté nebyla nikdy hospitalizovaná, ani jsem tam neměla další rodinu. Vždy když měla v minulosti některá žena z rodiny před porodem, vybírali jsme jinou nemocnici.

Asi před pěti lety jsem měla schůzku s personálem oné vítkovické porodnice. Byla tam i stará paní doktorka, která mě tehdy kontrolovala při příchodu do nemocnice. Chodila jsem k ní předtím také do poradny pro rizikové těhotenství. A ta paní doktorka mi na té schůzce řekla: „Víte, kdybych předtím byla ponaučená tak, jak jsem teď, tak by se vám to nestalo.“ To mě málem zvedlo ze židle. Říkala jsem si, jak je možné, že lékařka nebyla poučená, nebyla kompetentní pro svoji práci a toto mi provedla. Měla jsem opravdu vztek. Mohla mi i předtím, když jsem k ní chodila do rizikové poradny, vysvětlit, co to vůbec je sterilizace a že k tomu může dojít.

Elena Gorolová

Elena Gorolová, šéfka Spolku žen postižených sterilizací.

Eleně Gorolové provedli lékaři nucenou sterilizaci v roce 1990 ve vítkovické nemocnici při porodu druhého syna. Už jedenáct let stojí v čele Spolku žen postižených neoprávněnou sterilizací a bojuje za získání odškodného. Žije v Ostravě, má dva syny a pracuje jako sociální pracovnice.

Už jedenáct let bojujete za odškodnění žen, kterým lékaři bez jasného svolení provedli zákrok, kvůli němuž už pak nikdy nemohly mít děti. Existuje odpovídající satisfakce takového zásahu?
Finanční odškodnění, o které usilujeme, není všechno. Za peníze si dítě nekoupíte, nezískáte to, co jste ztratila - možnost mateřství. Může to jen částečně zalepit, přinést určitý pocit zadostiučinění. Pomůže nám to i proto, že nějaký rok už uběhl, stárneme a řada z nás má zdravotní problémy.

Čeho se zatím podařilo dosáhnout?
Před jedenácti lety se ženské nechtěly příliš vyjadřovat a mluvit o tom, co se jim stalo. Do médií nechtěly, a když, tak se fotily jen zezadu. Měly obavy. To se změnilo. Začaly vystupovat veřejně, mluvily o sterilizacích. Uspořádaly demonstrace před ostravskou nemocnicí Fifejdy, kde mnoha z nich lékaři při porodu provedli sterilizace. Já jsem měla možnost hovořit o těchto věcech ve Spojených státech v OSN. Scházela jsem se s personály nemocnic, s nimiž jsem diskutovala o tom, co se dělo. Někde mi říkali, že protiprávní sterilizace nikdy neprováděli, jinde přiznali, že se to dělo, že měli instrukce omezovat rození romských dětí. Důležité podle mne především je, že se změnila legislativa a přístup ke sterilizacím. Žena dnes musí dát naprosto jasný informovaný souhlas, má čas na rozmyšlenou. V roce 2009 za premiéra Fischera a ministra pro lidská práva Kocába se nám konečně omluvila česká vláda. To pro nás je určité zadostiučinění, ale nestačí to.

Loni v říjnu vláda smetla ze stolu návrh ministra Jiřího Dienstbiera, podle něhož by poškozeným ženám mělo být vyplaceno odškodné 300 tisíc korun (více čtěte zde). Doufáte i přesto stále ve finanční odškodnění?
Ano, je to můj cíl, kterému věnuji spoustu energie a času. Jinak pracuji jako terénní pracovnice v sociálních službách. Pracuji s rodinami a dětmi. Když ten návrh zákona shodili, bylo to velké zklamání. Ale pořád věřím, že jednou to dokážeme, přestože teď tam není politická vůle. Politici často říkají, že není třeba zákon, že jsme se měly samy soudit a podobně. Ale za prvé se nemůže každá z nás soudit, protože na to nemáme finance. Za druhé u řady případů už uplynula promlčecí doba.

Nemůžu se smířit s tím, že mi to doktoři udělali bez informování

Kolik vám bylo, když vám provedli sterilizaci?
Dvacet jedna. První dítě, které jsem očekávala, byl chlapec a narodil se císařským řezem, protože byl napříč. Po dvou letech a devíti měsících jsem opět otěhotněla. Šla jsem si k lékaři pro antikoncepci a on mi řekl, že jsem těhotná. Uvažovala jsem o interrupci, protože jsem po prvním komplikovaném porodu na další dítě nebyla úplně připravená. Maminka a manžel mi to ale rozmluvili. I tento porod byl těžký. Začala jsem krvácet a odvezli mě do vítkovické nemocnice, nechali mě na pokoji a čekalo se, co bude. Druhý den se mi rozběhly bolesti, vzali mě na porodní sál a propíchli mi plodovou vodu. Objevily se ale další komplikaci.

V té chvíli na porodním sále, když jsem měla velké bolesti, přinesli mi dva papíry. Na jednom stálo, že mám uvést jméno dítěte. Na druhém byl souhlas se sterilizací. Já jsem to nečetla, nestudovala, v těch bolestech je vám to úplně jedno, vezmete tužku a podepíšete to. Nenapadlo mě, že by mi lékař dal podepsat tak vážné rozhodnutí a nic by mi k tomu neřekl. Odvezli mě na operační sál, kde mi provedli císařský řez a pak hned sterilizaci. Na pokoji mi pak dávali injekce na utišení bolesti.

Jak jste se dozvěděla, že už nebudete moci mít děti?
Druhý den ráno za mnou přišel pan primář a sdělil mi, co se stalo, že mi provedli sterilizaci. Začala jsem brečet, ani jsem tomu nevěřila, že je mi jednadvacet a už nemůžu mít děti. Narodil se mi druhý kluk a já přitom chtěla holčičku, byla jsem z toho hodně špatná. To ale byla jen ta chvíle, oba syny miluju.

Asi bych to tenkrát přijala líp, kdyby mi vysvětlili v rizikové poradně, kam jsem pravidelně chodila před porodem, že je ta možnost. S maminkou a manželem bych o tom mluvila a společně bychom se rozhodli. Už jsme měli dvě děti a je možné, že bychom se sterilizací z těch zdravotních důvodů nakonec souhlasili. Ale bylo by to naše rozhodnutí. Vždyť na vytvoření dítěte jsme dva a myslím, že manžel by o tom měl být informován. Nemůžu se smířit s tím, že mi to doktoři udělali bez toho, aby nás informovali.

Elena Gorolová, šéfka Spolku žen postižených sterilizací.

Jak se s tím vyrovnal váš partner?
Manžel s maminkou do nemocnice přišli ještě v den, kdy jsem ležela na pooperačním pokoji. Ptali se, co se stalo. Lékař jim řekl, že mám chlapečka a že mi provedli sterilizaci. Ani jeden z nich tehdy nevěděli, co to znamená. Tak jim vysvětlili, že už nikdy nebudu mít dítě. Manžel se rozčílil, že ho o tom neinformovali. Vyvedli ho ven a chtěli na něj zavolat policii. Vyrovnával se s tím velmi špatně, protože ze začátku se domníval, že jsem to lékařům potvrdila a byl na mě trochu naštvaný. To víte, v romské rodině je to ostuda, když chlap musí říct, že jeho žena už nemůže mít děti. Pak ale zjistil, jak to bylo. A začal mi pomáhat v tom, co dělám. Jsme stále spolu a máme už dva dospělé kluky, ale vnoučátka zatím žádná. Kluci nikam nespěchají, dnešní doba je taková.

Kdyby to tenkrát šlo, bývala byste chtěla mít další děti?
Nechtěla jsem určitě hromadu dětí. Ale chtěla jsem k těm klukům ještě holčičku.

Uvažovali jste o adopci?
Ano, uvažovali. Manžel je z dětského domova a rodinu našel až u nás. Nahrazovali mu ji moji rodiče. Já jsem jen ze dvou sourozenců, takže nejsme velká rodina. Z adopce jsme ale měli obavy. Manžel totiž věděl, jak to v dětském domově chodí, viděl, že děti vždycky vyhledávaly své biologické rodiče. Já jsem se bála, že bychom dítě přijali za své, dali mu lásku a ono by nám pak odešlo. To by byla velká bolest. Nakonec jsme to proto neudělali.

Vlády nechtěly, aby se Romům rodily děti

Kolik je celkem žen jako vy, kterým byla provedena protiprávně sterilizace?
V roce 2004 se osmdesát žen obrátilo na ombudsmana Motejla. U padesáti se prokázalo, že sterilizace nebyla podle zákona. To ale určitě nebyly zdaleka všechny ženy. Na mě se za dobu, co se tím zabývám, obrátilo asi 150 žen. Se všemi jsem nějakým způsobem komunikovala, když jsem vypomáhala s výzkumem pro Helsinský výbor.

Týkaly se neoprávněné sterilizace jen romských žen?
Ve většině případů to byly romské ženy, protože vlády nechtěly, aby se Romům rodily děti. Mezi ženy chodily sestřičky a musely je přemlouvat nebo vyhrožovat, aby šly na sterilizaci. Týkalo se to ale určitě i neromských žen. Ty se mi také čas od času ozývaly, ale většinou když zjistily, že ve spolku jsou jen Romky, tak se nechtěly přidat. Já bych byla moc ráda, kdyby se připojily, protože tím by nám jen pomohly.

Pociťujete i v současnosti nějakou formu diskriminace romských žen ve zdravotnictví?
Před pár lety jsem navštěvovala nemocnice a setkávala jsem se s tím, že tam existují pokoje, kam umisťují jen romské ženy. Personál mi to klidně potvrzoval, říkali, že ostatní ženy s Romkami na pokoji nechtějí být, protože mají velké návštěvy a podobně. S tím sem se setkávala nejen u nás v Ostravě, ale i v Havířově, Karviné nebo Bohumíně. Jaká je situace dnes, nevím.

Není vyčerpávající tolik let se stále zabývat minulostí?
Je. Jsme unavené, uběhlo už mnoho let a posledních jedenáct roků stále bojujeme. Ale pomáhá, že cítíme podporu. A nejsou to jen Romové, kdo nás podporuje. Jsou chvíle, kdy zůstanu sama a přemýšlím, uvědomuji si, že mi bylo jen dvacet jedna. V tom věku holky teprve začínají mít děti a já jsem skončila... Teď čekám a těším se na vnoučata. Snad se mi poštěstí a dočkáme se s manželem té holčičky. Vím, že všechny babičky a dědečkové jsou nadšení, ale my budeme tisíckrát tak.



Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.