Jak je možné, že Karel Vaš, který byl prokazatelně zodpovědný za řadu zmanipulovaných procesů, z nichž mnohé vedly k trestům smrti, nebyl polistopadovým režimem nikdy potrestán?
Na rovinu říkám, že to je pro mě šokující a moc dobře tomu nerozumím. Po změně režimu žila řada lidí, kteří měli na svědomí justiční vraždy i vraždy jako takové, mučení politických vězňů, ubíjení a tak dále. Z důvodů, kterým já moc nerozumím, se udělala tlustá čára za minulostí a zametlo se to pod koberec. Byl jsem předvoláván jako svědek v některých vyšetřováních. Někteří soudci měli přístup: 'Tady máme obviněného, který byl u toho, když byl v květnu 1940 umlácen člověk. Dokažte, že v ten den v 7:49 byl v té a té místnosti. Pokud nemáte svědky, nezajímá nás to.' Nemyslím, že tihle lidé ve vysokém věku by nutně museli do věznic, ale mělo jednoznačně zaznít jejich odsouzení. Mělo minimálně zaznít: 'Ne, vy nejste ten hodný dědeček, vy nejste odbojář. Vy jste muž, který páchal zločiny a má na rukou krev, jste zlý člověk.' Ať se s tím popere sám, ať se s tím poperou jeho příbuzní. Nemusel jít do vězení, ale měli ho odsoudit alespoň tímto způsobem. Ani to se nestalo. To je pro současnou společnost devastující. Když mladí lidé vidí, že prokazatelné zločiny nebyly potrestané, pak to vyvolává pocit beztrestnosti a pocit, že soudy jsou k ničemu.
Eduard StehlíkPlk. PhDr. Eduard Stehlík je náměstek ředitele Ústavu pro studium totalitních režimů. Dříve působil jako historik Vojenského historického ústavu v Praze. Je také spisovatelem. Vystudoval Filozofickou fakultu Karlovy univerzity v Praze. Věnuje se především novodobým československým vojenským dějinám se zaměřením na první polovinu 20. století. |
Selhaly tedy v jeho případě soudy?
Myslím, že to byla nejen otázka soudů, ale vůbec tehdejší situace ve společnosti. Tehdy to asi nebylo chápané jako priorita. O mnohém vypovídá i to, že zákon o odškodnění třetího odboje byl přijat teprve před rokem. Náhled byl takový, že to není zas tak důležité a musíme se věnovat důležitějším věcem jako kupónové privatizaci a není čas se zabývat takovými banalitami. Nechci sahat soudcům do svědomí, ale byly případy, kdy před soudem stáli agenti StB, kteří prokazatelně používali mučení. Soudci opakovaně přijímali jejich omluvenky na zdravotní stav, přitom ti lidé byli naprosto v pohodě.
Přiznal se Karel Vaš ke svým činům? A litoval jich?
On nikdy neřekl, že by udělal něco špatného. Pokud šlo o justiční vraždu generála Píky, tak do smrti nepřiznal svoji vinu. Tvrdil, že Píka měl dvě tváře, že to byl zrádce. Jako kdyby vymazal z hlavy, že vyráběl falešné důkazy, které dokazovaly údajnou Píkovu spolupráci s britskou tajnou službou. Nikdy si nepřiznal sebemenší krapítek viny. Byl přesvědčený, že se žádných pochybení nedopustil.
Karel Vaš se aktivně podílel na justiční vraždě generála Heliodora Píky. Co konkrétně proti němu měl? Vždyť díky Píkově diplomatické misi se Vaš spolu s dalšími českými zajatci dostal ze sovětského gulagu. Oba poté sloužili na východní frontě.
Ano, Heliodor Píka po napadení Sovětského svazu opravdu velice intenzivně pracoval na tom, aby vězni z gulagu byli propuštěni a vstoupili do československé armády. Karel Vaš byl paradoxně jedním z těch, které Píka zachránil. Je otázkou, kdo byl hlavním hybatelem v odsouzení Píky. Jestli to byla nenávist Bedřicha Reicina nebo Karla Vaše k němu osobně, nebo jestli to byl požadavek ze strany sovětských bezpečnostních orgánů, protože Píka byl důstojník západního smýšlení a možná věděl mnoho a byl nepohodlný. Sovětská místa na tom rozhodně měla zájem. Myslím, že ten podnět přišel z Ruska a tady se ho někteří lidé ochotně chytli. Ale nemohu ani vyloučit, že v tom hrála roli nějaká osobní animozita, protože Píka vždy zastával pozice československé vlády v Londýně a prezidenta Beneše a nenechal se korumpovat sovětskými místy. Zůstal demokratem, který nesloužil jiným pánům, na rozdíl třeba právě od Vaše.
Věřil v jakousi vyšší komunistickou spravedlnost
Byl Karel Vaš přesvědčený komunista, nebo byl ke komunistickému režimu loajální spíše z pragmatických důvodů?
Bezpochyby to byl velice inteligentní člověk, ještě za první republiky vystudoval v Praze právnickou fakultu. Pokud jde o politické přesvědčení, byl a zůstal do poslední chvíle komunistou. Kde je ta hranice mezi přesvědčeným, fanatickým komunismem a pragmatickým vyhodnocením situace, s tím, že když nepůjdu s proudem, skončím v koncentračním táboře, nevím. Ale není to jen pragmatismus.
Jak je možné, že režimu zůstal věrný i přesto, že tři roky strávil v gulagu v Sovětském svazu na nucených pracích a poté jej v roce 1953 režim odsoudil v procesech s nepohodlnými komunisty? (Vaš poté zažádal o navrácení členství ve straně)
Absolutní fanatismus. Bez ohledu na to, co se dělo kolem. Řekl bych, že nebyl schopný sebereflexe svých vlastních činů. Věřil v jakousi vyšší komunistickou spravedlnost. Jak se říká, když se kácí les, lítají třísky, občas se někde udělá nějaká chyba, ale jinak on je připraven pro komunismus udělat cokoli. Už když byl zavřený v gulagu, dokonce začal spolupracovat s NKVD (Lidový komisariát vnitřních záležitostí v SSSR, pozn. red.) a udávat spoluvězně.
Je smrt Karla Vaše mementem? Dá se říkat, že s ní skončila éra, kdy jsme měli možnost se nějak postavit ke komunistickým zločinům a vyrovnat se s nimi?
Myslím, že na to vyrovnávání je čas i teď. I kdyby už nikdo z nich nežil, my si musíme stále klást otázky a zkoumat minulost, musíme zjišťovat ty mechanismy, jak bylo možné, že z demokratické země se za několik málo let stala totalitní země. Že tady byli muži i ženy, kteří páchali tyto zločiny. Ale v době, kdy odcházejí poslední pamětníci jak z dobré strany i ti pachatelé, o to víc je ta zodpovědnost na nás, abychom poznávali svojí minulost. Možná tím můžeme alespoň trochu dohnat to, co jsme propásli v 90. letech.
Kolik podle vašeho odhadu ještě žije podobných zločinců minulého režimu? Je podle vás možné, že alespoň někteří z nich budou potrestáni?
Domnívám se, že potrestán už nikdo nebude. Soudy k těmto případům přistupují jako k promlčené záležitosti. I když z těch zločinů z pozdější doby, ze sedmdesátých, osmdesátých let, tak tam je možné, že můžeme být v některých případech ještě úspěšní. Ale pachatelé těch nejotřesnějších zločinů už nám bohužel unikli naší vlastní neschopností.
