Jak jste se na první transplantaci srdce připravovali?
Už léta před ní jsme dělali chirurgii srdečních deformit. Samotnou techniku transplantace jsme si nacvičili na zvířatech. Jinak to nejde. Mezi velkým psem a člověkem není v tomto případě zase tak velký rozdíl, takže jsme ji měli nacvičenou velmi dobře. Takže žádný velký problém to nebyl.
Místo srdce měl zpuchřelý míč, orgán dárce mu pomáhá už třicet let |
Byli jste v kontaktu s lékaři, kteří zákrok ve světě zvládli o něco dříve?
Ne, nebyli. To, co jsme věděli, to jsme věděli z literatury. Ono to zase tak složité není. Je to velmi dobře písemně popsané a bylo potřeba si to zopakovat. Pomohlo mi také, že jsem na kongresu v Anglii tehdy viděl film o transplantaci srdce, kterou v něm předváděl profesor, který celou tu techniku vypracoval ve Spojených státech. Od něj ji okopíroval profesor Barnard, který měl odvahu zákrok udělat (chirurg Christian Barnard provedl jako první na světě transplantaci srdce. Stalo se tak v roce 1967 v Kapském městě, pacient po několika dnech zemřel, pozn. red.).
Jakou roli hraje u prvního zákroku odvaha a jakou erudice?
Těžko říci. Velkou úlohu hraje samozřejmě erudice, ale určitá odvaha k tomu také musí být. Zvlášť tehdy, kdy se to u nás bralo v té době politicky. Ministerstvo zdravotnictví na tom viselo, jak to dopadne. Vláda na to čekala... Protože pak se to samozřejmě využilo k propagaci socialismu, protože jsme byli první ze všech socialistických zemí, kdo tu operaci udělal. A kdyby to tehdy dopadlo špatně, asi by nám další pokusy zarazili.
Operace tehdy nebyla možná bez souhlasu ministerstva zdravotnictví. Museli jste se hodně snažit, abyste jej získali?
Tehdy byl ministrem Jaroslav Prokopec a k nám měl docela dobrý vztah a věřil nám. Žádnou velkou práci to nedalo. Jemu na tom taky záleželo, protože on se tím jako ministr také samozřejmě pak chlubil. Že jeho přímo řízený ústav to uskutečnil. Ten, kdo ale v těch poměrech nežil, si to může těžko představit.
První transplantacePrvní českou transplantaci srdce lékaři uskutečnili 31. ledna 1984 a tým lékařů a zdravotníků čítal 20 lidí včetně tehdejšího ředitele IKEM Vladimíra Kočandrleho. Jako chirurg u ní byl tehdy i Pavel Firt. Tomu je dnes 86 let. Prvním transplantovaným byl 43letý Josef Divina z Řepiště u Vratimova. Dělník v těžkém průmyslu získal srdce 35letého muže, který se zabil pádem z lešení. Před operací mu zbývaly tři týdny života, díky zákroku žil dalších více než 13 let. |
Mně byly v době, kdy jste operoval, ani ne dva roky. Přiblížil byste mi tedy ty poměry?
Tehdy se všechno využívalo politicky. Když byl nějaký velký sportovec, hned se to zvalo tak, že je příkladem, jak vypadá socialistický sport. Vždyť víte, jak se píše, že v NDR sportovce dopovali. Takže se tehdy každý úspěch propagačně využíval. Na to je hezký vtip, jak bylo někde napsáno: Dnes kyselé zelí. A někdo pod to dopsal: Další rána západnímu imperialismu. A to vám to vystihuje.
Vy jste se potýkali s nějakými nedostatky v zázemí? Museli jste při první transplantaci nějak improvizovat?
Ne, žádná velká improvizace to nebyla. Připravení jsme na to byli velice dobře a taky to proběhlo bez nějakých větších komplikací.
Jak dlouho jste se připravovali?
Asi tak dva roky. Ale to není jenom věc chirurga, ale je u toho celý velký tým. Kromě chirurga také kardiologové, anesteziologové, spousta sestřiček... Ono se pak řekne: Toto je ten první, který transplantoval. Ale to je zasloužené i nezasloužené. Nezasloužené proto, že se jmenuje chirurg místo celého týmu. Zasloužené proto, že když se to nepovede, tak se to taky po tom chirurgovi sveze.
Nacvičovali jste voperování, nebo i odebrání orgánu?
I to odebrání. Srdce se musí dobře odebrat, aby se dalo transplantovat. To máte další tým, který to srdíčko odebírá. Na něm také velice záleží. Čili je to komplex mnoha lidí, kterým se práce musí podařit, aby výsledek byl dobrý. Pokud praskne nejslabší článek řetězu, tak je celý řetěz pryč.
Jakou jste měli tehdy pravděpodobnost, že ta operace bude úspěšná?
My jsme byli přesvědčeni, že musí být úspěšná, jinak bychom do toho nešli. Ale to víte, že samozřejmé to nebylo. Na dně duše jsme taky měli trochu obavy, aby to dobře dopadlo.
Pamatujete si, jak dlouho první transplantace trvala?
Ta vlastní operace přesně dvě hodiny. Ono to taky nemůže trvat moc dlouho. Čím déle to trvá, tím déle je srdíčko bez zásobení krví a tato doba (od vyjmutí z těla dárce, po voperování do těla příjemce) nesmí celkově přesáhnou čtyři hodiny. Ale čím kratší ta doba je, tím lépe se srdce vzpamatuje.
Kdy byl ten okamžik, kdy jste si řekli: Povedlo se?
Takových okamžiků bylo několik. První byl, když se to srdce rozběhlo. Ono se také rozběhnout nemuselo. Druhý byl, když jsme pacienta dostali v dobrém stavu z operačního sálu na pokoj. Třetí je, když pacient přežije do druhého dne. A pak každý další den, kdy je pacient v dobré stavu, se zvyšuje naděje na jeho přežití. Ale on vám může zemřít třeba za týden.
Posunula se někam transplantace srdce za těch 30 let, co ji u nás lékaři provádějí?
V podstatě ne. Ten princip je stále stejný a imunosuprese (následné potlačování imunity pacienta, aby jeho tělo orgán neodmítlo, pozn. red.) také. V drobnostech se to možná liší, ale základ zůstal stejný. Určitý rozdíl je ten, že dnes je umělé srdce. Když není dárce, tak mohou pacienta dát na umělé srdíčko a on s ním může určitou, dosti dlouhou dobu čekat na dárce.
Jak jste vnímal to, když předloni lékaři IKEM dokázali nahradit dvěma čerpadly celé srdce?
To je veliký pokrok. Za mé doby něco takového nebylo. Už sice byly pokusy o zavedení čerpadla, ale aby se dostaly do rutinní praxe, to ne.
Jaká bude budoucnost tohoto oboru?
Myslím, že tuto věc vyřeší kmenové buňky. Díky nim bude možné vypěstovat srdce, které nebude potřebovat utlumení imunity. Tím se vyřeší to, že nebude potřeba dárce a léčba bude mít dlouhodobý bezvadný výsledek, protože nebude potřeba dávat léky proti odhojovací reakci, které nejsou bez vedlejších účinků. Ne mechanické srdce, ale kmenové buňky, ze kterých se vypěstují orgány, jsou dle mého budoucnost.
A pak už se budeme běžně dožívat 150 let...
No, ono se pak zase bude umírat na něco jiného.
