Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Pacienty nehodnotím, operuji i teroristy, říká český válečný chirurg

  20:07aktualizováno  20:07
Český chirurg Tomáš Šebek má za sebou mise na Haiti či v Afghánistánu, kde spolu s kolegy z organizace Lékaři bez hranic zachránil bezpočet životů. „Každý dobrý chirurg má svůj hřbitov. Ti nejlepší ve všech oborech se ze svých chyb vždy poučí,“ říká v rozhovoru pro iDNES.cz.

„Než si to promyslím a vybavím příslušný obrázek, jak se píchá do srdce, mám jehlu vraženou patnáct čísel hluboko. Tam, kde si myslím, že je srdce. Je to nalevo, že jo? Nejdřív nic. Couvnu a jede to tam! Vytáhnu skoro sto kubíků krve. Za dvě minuty má tlak 60/40, za dalších pět 100/90. Dobrý je to.“

Tak popsal český chirurg Tomáš Šebek v knize Mise Afghánistán - Český chirurg v zemi draků záchranu pacienta během své mise v Afghánistánu v roce 2013, kterou absolvoval s Lékaři bez hranic. Podobných zkušeností má bezpočet, nezapomíná však ani na pacienty v České republice, kde coby břišní chirurg působí v pražské Nemocnici Na Františku.

Tomáš Šebek

Tomáš Šebek

Tomáš Šebek

Tomáš Šebek se narodil 25. března 1977 v Praze. Studium všeobecného lékařství na 1. Lékařské fakultě Univerzity Karlovy zakončil v roce 2002, kdy nastoupil jako všeobecný chirurg do Nemocnice Hořovice, kde v roce 2009 až 2011 vykonával současně i funkci tiskového mluvčího. V roce 2010 se připojil k mezinárodní organizaci Lékaři bez hranic a odjel na svou první misi na Haiti. Jako vedoucí lékař národní spinální jednotky na zemské traumatologii Mater Misericordiae University Hospital působil v irském Dublinu v letech 2011 a 2012, kdy také odjel na svou druhou misi zpět na Haiti. V roce 2013 nastoupil do Nemocnici na Františku v Praze, kde pracuje jako ordinář chirurgické jednotky intenzivní péče. Odtud odjel jako hlavní traumatolog na svou třetí misi s Lékaři bez hranic do severního Afghánistánu. Téhož roku vydal i svoji první knihu “Mise Haiti - 6 měsíců s Lékaři bez hranic”, kterou podporuje haitského studenta medicíny na Karlově Univerzitě. Na jaře 2014 byl zvolen sekretářem rakouského boardu a také jako permanentní člen kongresu ženevského operačního střediska Lékařů bez hranic. V roce 2015 absolvoval druhou misi v Afghánistánu.

Zdroj: Lékaři bez hranic

Jak jste se vůbec dostal k chirurgii?
Na začátku je vždycky někdo z rodičů. Maminka si myslela, že by bylo fajn, kdyby měla syna, který studuje medicínu. Já jsem k tomu nikdy neinklinoval, protože mě zajímaly jiné věci. Táta měl blízko k velkým strojům. Dělal na železnici. Od malička jsem obdivoval lokomotivy, tak jsem si myslel, že budu dělat třeba inženýra nebo architekta. Bavila mě práce rukama a její kombinace s technologiemi. Nakonec jsem se náhodou dostal k medicíně. Ono obecně všechno v mém životě je tak nějak řízeno náhodou.

Když jsem se později rozhodoval, jakou si vyberu specializaci, tak jsem se instinktivně vrátil k té mechanice. Chirurgie je o práci rukou. Na zahraničních misích Lékařů bez hranic jsem si pak naplnil dětské sny o mechanice, šroubování a skládání merkurových skládaček, například u zevních fixatérů zlomených kostí (smích). Teď jsem chirurgem už 14 let.

Jak jste se dostal na zahraniční mise?
Začal jsem v 33 letech. Vůbec jsem nedoufal, že se mi to někdy podaří. Podle mého každý student medicíny má sen se někdy podívat do zahraničí. Do Afriky, léčit černoušky. Někdo na to zapomene, nebo ho semelou okolnosti a už se k tomu snu nikdy nevrátí. Já jsem byl v té době jazykově nevybavený, netroufal jsem si na to. Zase mě k tomu přivedla náhoda. Jeden z českých chirurgů, který jezdil na zahraniční mise, mě přivedl do Lékařů bez hranic.

Jaká byla první operace v Česku, kterou jste dělal jako novopečený chirurg?
Tak to jste mě dostal...Ale vlastně jo, pamatuju si, byla to tříselná kýla. Operoval jsem pod vedením primáře. Byl jsem extrémně nervózní. Zároveň jsem ale byl v euforii.

Dá se porovnat první operace v ČR a první operace na zahraniční misi?
Na zahraniční misi je to také někdy premiéra. Kromě standardní chirurgie tam občas člověk operuje věci, které sám nikdy nedělal a třeba ani neasistoval. Já jako břišní chirurg jsem na misích postavený před situaci, kdy musím provést operaci hlavy nebo musím šroubovat dlouhé kosti či dělat menší cévní operace.

Připravujete se nějak před odjezdem na misi?
Připravujeme se po teoretické stránce. Lékaři bez hranic jsou výteční v tom, že mají fantastickou bibliotéku, takže se můžeme připravit na spoustu věcí, na které v terénu narážíme. Máme i celou řadu možností, jak se připravit prakticky. Školí nás různí odborníci. Zkoušíme si také různé zákroky na pitevnách. K přípravě bych však také řadil věci jako zaplatit před odjezdem všechny složenky, aby tady po mně nezůstaly dluhy.

V terénu provádíte poměrně nestandardní zákroky. Jako příklad bych jmenoval zašívání kusů plastů do pacienta. Dá se něco takového nacvičit?
Zrovna tahle věc patří ke standardizovaným postupům válečné chirurgie. Používá ji i Červený kříž. Neříkám, že je to běžný postup. Něco jiného je standard západní medicíny a něco standard válečné chirurgie. U tohoto pacienta šlo o to, že mu po operaci nešla uzavřít břišní stěna, takže jsem pro to využil plast z obalu infuzního roztoku. Jednoduše bych to popsal tak, že pacient měl v břiše díru, kterou jsem zakryl plastem a k němu pak připojil kůži. Dělal jsem to proto, aby z pacienta nekoukaly orgány. Bylo to dočasné řešení.

Dají se nějak porovnat podmínky, jaké jste měl na Haiti a v Afghánistánu?
Podmínky byl podobné. V Afghánistánu jsem měl například k dispozici rentgen na sále nebo větší počet ventilátorů. Oba projekty však byly vybaveny velmi dobře. Až by se lidé divili. Lékaře bez hranic ještě mnoho lidí vnímá jako bandu hipíků, kteří se vydají do pouště a tam se snaží operovat. Tak to už dávno není.

Český chirurg Tomáš Šebek s Lékaři bez hranic spolupracoval na misích na Haiti a v Afghánistánu.
Český chirurg Tomáš Šebek s Lékaři bez hranic spolupracoval na misích na Haiti a v Afghánistánu.

Já si podmínky v nemocnicích Lékařů bez hranic představuji spíše jako v seriálu MASH.
Ano, ale přesně tak to také je. Vždyť oni tam měli velmi dobré vybavení. A takhle je to i u nás. Někde pracujeme ve stanech, ale většinou už to jsou hlavně budovy či kontejnerová řešení. Vybavení je samozřejmě zjednodušené. Abyste mohl v Česku provádět endoskopie, tak k tomu potřebujete obrovský servisní tým, který vám mimo jiné všechny ty drahé přístroje udržuje. To třeba v Afghánistánu není možné.

Jak nahrazujete přístroje, které máte k dispozici v Česku?
Nenahrazujeme. Musíme se bez nich obejít. I v tom je to kouzlo, které mě láká jezdit na mise s Lékaři bez hranic. V diagnostice se musíte vrátit o padesát let zpátky a zjišťujete, že ve válečné chirurgii nepotřebujete CT, je vám naprd. Zjišťujete občas, že v evropských podmínkách máte mnohdy až moc luxus. Tím samozřejmě neříkám, že se na zahraničních misích dá dělat všechna medicína. Válečná chirurgie je zcela odlišná například od onkochirugie, ke které je přístrojové vybavení naprosto nezbytné.

Říkal jste, že vám chybí CT. Jak tedy diagnostikujete, když vám přivezou těžce zraněného pacienta? Jak do něj vidíte?
Jako kdybyste tam stál vy a dělal klinické vyšetření. Úplně laicky, na to nemusíte být chirurg, stačí trochu zkušenosti. Vidíte, kterou část těla má poraněnou, můžete jí vyšetřit pohledem, pohmatem, poklepem a poslechem. Podle toho lze udělat 99 procent diagnózy. My máme tu výhodu, že máme na některých misích rentgen, takže zhruba víme, kde je v pacientovi kulka nebo střepina.

Jak řešíte zákroky, které vyžadují vysokou přesnost?
Takový případ jsem řešil, když jsem musel obrovskou jehlou odsávat krev ze srdce. V životě jsem to nedělal a ani jsem nevěděl, jestli do toho srdce vůbec mířím. Někdy prostě musíte mít i v medicíně trochu štěstí, a když ho nemáte, stejně jste v tu chvíli udělal pro pacienta to nejlepší.

Fotogalerie

Válečná medicína funguje tak, že když bychom tam my chirurgové nebyli, tak by pacientům už nikdo další nepomohl, protože tam jednoduše nikdo další za vámi není. Tudíž se k tomu já osobně stavím tak, že mohu v podstatě jenom pomoct.

Pak za vámi stojí armáda byrokratů, kteří sbírají čísla a když se to všechno publikuje v nějakém známém medicínském časopise, zjistíte, že máte stejnou úspěšnost u konkrétních typů operací jako třeba Mayo Clinic v Americe.

Dá se srovnat následná kvalita života odoperovaného na misích Lékařů bez hranic a lidí operovaných v Evropě?
To je složitá věc, chirurgie totiž není jen o tom, že pacienta odoperujete na sále. Je to o komplexní péči. Velmi důležitá je například fyzioterapie. Když pacientovi vezmete kus střeva a uděláte mu vývod, tak jeho šance na přežití je vysoká. Kvalita života v Afghánistánu však pro něj bude mnohem horší. Stejně tak, jako když provedete amputaci, tak člověk v těchto zemí padá na společenské dno.

Přemýšlíte někdy při operaci nad tím, že pacient je v tak špatném stavu, že by bylo lepší, kdyby zemřel?
V momentě, kdy si lékař položí takovou otázku, tak by měl podle mého skončit s medicínou. To pak ze sebe dělá Boha. Bohem ale nikdy nebude. Nemůžeme rozhodovat o následné kvalitě lidského života, která je vnímána hrozně individuálně. Nehodnotíme, ani jakého člověka operujeme. Zda je to terorista anebo mlátí psa. Medicína není o soudcovství.

Jaké případy jsou pro vás nejtěžší?
Asi nemůžu jmenovat nějaký konkrétní, ale obecně je pro mě nejtěžší operovat děti. Dospělí jsou strůjci svého štěstí. Dítě za nic nemůže, to se jenom blbě připletlo a mělo smůlu. Těžké je to u nich vždy, ať už léčíte zatržený nehet nebo řešíte utrženou nohu nebo prostřelený hrudník. Pokud jste rodič, tak je to ještě horší. Pak vidíte ty nejdrsnější chirurgy, jak stojí nad tím dítětem a pláčou.

Jak často musíte v terénu improvizovat?
Improvizací je celá řada. Myslím si, že chirurg by měl být schopný improvizovat. Pamatuji si na velmi vážně zraněného pacienta, který měl střelné poranění pánve. Masivně krvácel, takže jsem nakonec musel přistoupit k tomu, že jsem mu dočasně podvázal aortu. Podvazoval jsem přechod břišní a hrudní aorty. Protože jsme na to nebyli úplně vybavení, tak jsem použil močové katétry a svorku si vyrobil z části plastové stříkačky. Budu si namyšleně myslet, že to přede mnou nikdo neudělal (smích). Krvácení se nám podařilo zastavit a ošetřit tepnu v pánvi, která byla přestřelena.

Postupy všech operací musíte zpětně reportovat. Může se stát, že máte kvůli některým nestandardním postupům problémy?
Stává se to všem chirurgům. Pak je to otázka interního šetření, které určí, co už bylo za hranou a kde lékař použil nesprávný postup. Nebo kde lékař zbytečně poškodil pacienta. Primární totiž je nepoškodit pacienta.

Český chirurg Tomáš Šebek s Lékaři bez hranic spolupracoval na misích na Haiti a v Afghánistánu.

Vy osobně jste takové interní šetření podstoupil?
Měl jsem takového pacienta. Celý příběh však pro něj skončil dobře. Nemohu jít příliš do detailů, ale jednalo se o pacienta s poraněním hlavy.

Chyboval jste někdy při operaci?
Každý chybuje. Chybami se člověk učí a platí to i v chirurgii. Všichni říkají, že v chirurgii mohou být takové chyby zásadní. Ale stejné to je i v případě, když mi automechanik špatně dotáhne šroub u předního kola a já pak někde nabourám, tak má stejnou odpovědnost, jako já u pacienta. Říká se, že každý dobrý chirurg má svůj hřbitov. Ten, kdo nedělá nic, tak nic nezkazí. Ti nejlepší ve všech oborech se ze svých chyb vždy poučí.

Pamatujete si na případ, kdy jste chyboval, ale nakonec jste celou situaci zachránil?
Byl to zrovna případ, kdy jsme na sále byli rovnou dva chirurgové. Řešili jsme masivní krvácení v oblasti dolní končetiny po zásahu střepinou v nepřehledném operačním poli, ale nevypreparovali jsme správnou cévu. Přerušili jsme průtok a následkem mohlo být to, že pacient přijde o nohu. Příroda nás ale překvapila a krev si našla jiné řečiště a pacient šel za týden domů.

Jak reagují místní na to, když se vám nepodaří zachránit jejich příbuzné?
Přirozené je mimo jiné to, že lidé zprvu obviňují lékaře. Nejsem psycholog, ale je to jedna z fází, kdy se smiřujete se ztrátou. Tak to chodí na celém světě. Mimochodem lidé na celém světě podle mých zkušenosti řeší podobné věci. Všude. V Česku, na Haiti i v Afghánistánu. Na Haiti ale mnohem více berou smrt jako součást života. Téměř všichni obyvatelé jsou křesťané, takže nám po prvotním rozhořčení říkají, že to tak Bůh chtěl. Stejně říkají Afghánci, že to tak chtěl Alláh. Náboženství v tomhle ohledu pomáhá.

Jaké pro vás je, když rodině sdělujete, že jejich milovaný nepřežil?
Já to beru tak, že pokud si v tomhle někdo libuje, tak je magor. U mě to je tak, že po 14 letech praxe už takové věci sděluji věcně, co nejvíce bez emocí. Snažím se si to nepřipouštět. U dítěte je to jiné. Cloumají s vámi emoce. Nevíte, co máte rodičům říct.

Vaše práce je zcela určitě velký nápor na psychiku. Fungují mezi chirurgy nějaké vtípky na odlehčenou?
Nepochybně. Chirurgové jsou v tomhle asi největší „prasata“. To, co si vykládáme na sále, nemůže jít na veřejnost. Co si tam občas vyprávíme, mnohdy hraničí s cyničností. K té práci to však patří. V jiných povoláních se mezi sebou lidé taky baví, takže i my třeba nad pacientem pořešíme fotbálek a podobné věci.

Český chirurg Tomáš Šebek s Lékaři bez hranic spolupracoval na misích na Haiti a v Afghánistánu.
Český chirurg Tomáš Šebek s Lékaři bez hranic spolupracoval na misích na Haiti a v Afghánistánu.

Když se ze zahraniční mise vrátíte do Nemocnice Na Františku, nezávidí vám vaši kolegové?
Na tohle si člověk musí dát pozor. Kolegové se k tomu většinou moc nevyjadřují. Přijetí je spíš ve smyslu „Šebek, tak si tady, tak se zařaď a jedem“, a to je v pohodě. Někdo může závidět, jiný vás pak zase nechápe, proč vůbec do ciziny jezdíte. Češi však o svých pocitech moc nemluví.

Jak se k vaší práci staví rodina?
Mise mi nezakazují, ale když oznámím odjezd na další misi, tak jsou trochu zklamaní. My to ale máme nastavené tak, že žena a děti dělají spoustu blbostí, které jim zase odpouštím já. Všichni jezdí na koních, což je relativně nebezpečná věc. Nemáme si co vyčítat.

Takže teď srovnáváte jízdu na koni a misi s Lékaři bez hranic?
Já si myslím, že jízda na koni je mnohem nebezpečnější, než mise s Lékaři bez hranic v Afghánistánu.

Potkal jste někdy na zahraniční misi někoho, koho byste chtěl přivést do Čech, aby zde mohl absolvovat lékařské vzdělání?
Jeden takový příběh mám. Na Haiti jsem se v roce 2010 seznámil s místním překladatelem, který byl mladší než já. Velmi jsme se spřátelili. I mimo práci jsme řešili spoustu věcí. Viděl jsem v něm budoucího haitského ministra zdravotnictví. Vtipkovali jsme o tom. Říkal jsem mu, hele, to bude super, budeš u nás studovat medicínu. Rozešli jsme se po té misi. Já jsem se mu pak připomněl, že jsem to všechno myslel vážně.

Dar a ocenění

Česká lékařská komora předá 23. ledna 2016 Lékařům bez hranic slavnostně finanční dar 300 tisíc korun a zároveň Tomáš Šebek převezme Cenu za statečnost od Lékařského odborového klubu. Ocenění je adresováno všem jeho kolegům pracující pro Lékaře bez hranic v nebezpečných podmínkách válečných konfliktů i územích zotavujících se z přírodních katastrof.

On mi řekl, že tedy jo a ať to zařídím. Tehdy byl svobodný, ale celé plánování trvalo dva roky. Když dorazil do České republiky, měl už manželku a dítě. Pak byl problém je tady integrovat, zajistit peníze na školné. Teď je ve třetím ročníku a dostal se na úroveň studentů, kteří mají vzdělání ze západního světa. Má závazek, že se v budoucnu vrátí na Haiti jako doktor. Takhle by podle mě měla vypadat pomoc rozvojovým zemím.

Jsou zahraniční mise pro lékaře zajímavé po finanční stránce?
To vůbec ne. Máme striktní pravidla. Chceme lidi, kteří mají zápal a chuť do práce. To je na prvním místě a až potom se řeší peníze. Peníze stačí tak akorát na to, abyste si během mise zvládl udržet byt v Česku. Rozhodně si tím člověk nevydělá.

V říjnu loňského roku spojenecké nálety zasáhly nemocnici Lékařů bez hranic v Kundúzu, ve které jste před časem také působil (více o incidentu zde). Jak vnímáte kontroverzní jednání americké vlády v reakci na tento incident?
Já bych o tom nerad spekuloval. Mrzí mě, že se nepodařilo přesvědčit americkou stranu, aby proběhlo nezávislé vyšetřování. Mrzí mě to o to víc, že jsem v Kundúzu strávil pět měsíců a udělal jsem si tam spoustu kamarádů. Teď ten projekt přestal existovat, na 300 tisíc lidí nemá přístup k lékařské péči. No...a taky mi tam umřeli kamarádi. Z našeho pohledu to byl válečný zločin. Úplně by mi stačilo, kdybychom dokázali zajistit, aby se to už nikdy neopakovalo. Platí přeci Ženevské konvence.

Kde se vidíte za deset let? Budete jezdit na mise do zahraničí, nebo se přikloníte pouze k práci v České republice?
Pokud se situace nějak výrazně nezmění, tak si myslím, že bych rád pokračoval v tom, co dělám teď. To znamená kombinovat medicínu u nás, tedy pro české pacienty, s medicínou na misích. Řekněme jednou za rok nebo rok a půl.

Podívejte se na přednášku Tomáše Šebka z konference TEDxPrague 2013:







Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.