"Pánové, prosím Orfea v podsvětí," vyzývá první houslista kvintetu své kolegy a Offenbachova hudba podbarvuje scénu, při níž Leonardo DiCaprio jako mytický hudebník vyvádí svou milovanou ze zaplaveného "podsvětí", v němž čeká smrt. Řeč totiž není o skutečné katastrofě, nýbrž o veleúspěšném filmu Jamese Camerona z roku 1997, který posbíral 11 Oskarů.
Hudebníci poté doprovodí střelbu námořníků do davu pasažérů Schubertovou Labutí písní a úplně nakonec, když už se málem rozešli vstříc tragickému osudu, vracejí se znovu a hrají umírajícím chorál Blíž k Tobě, Bože můj.
Skvělé umělecké provedení by nemělo překvapovat – v dramatickém závěru se totiž filmově "nepotápějí" komparsisté, nýbrž špičkové hudební těleso, švýcarský kvintet I Salonisti z metropole Bernu, který spolu vystupuje již od roku 1981.
Co vlastně hráli?
UNIKÁTNÍ NAHRÁVKA. Úspěšné cédéčko kvintetu I Salonisti s hudbou z Titaniku.
"Naše účinkování ve filmu začalo ryze americky, telefonátem z hollywoodského studia 20th Century Fox, zda máme právníka a zda jsme ochotni strávit sedm měsíců v mexickém studiu poblíž San Diega," říká Béla Szedlák, dvaašedesátiletý švýcarský kontrabasista maďarského (a kdysi dávno také českého) původu. "Když jsme kvůli zaneprázdněnosti odmítli, vyžádali si jen program našeho koncertování, na několik týdnů se odmlčeli a potom se vytasili s harmonogramem, který přesně zapadal do našich přestávek." Tato zkušenost podle Bély předznamenala celou spolupráci s Jamesem Cameronem.
"Vytipoval si nás podle repertoáru, který je velmi blízký originálnímu zpěvníku společnosti White Star Line pro 1. třídu, jenž měl k dispozici," říká Béla. "Na horní palubě se hrály klasičtější a poklidnější melodie, zatímco druhá kapela Titaniku pro cestující z nižších stupňů společenského žebříčku hrála víc dobových šlágrů, ragtimu a jazzu.
KVINTET DNES. Patnáct let po natáčení jsou I Salonisti stále populární. Béla Szedlák je zcela vpravo.
Historikové ovšem upozorňují, že hymnus Blíž k Tobě, Bože můj se na palubě zřejmě nehrál. K vystoupení komorního orchestru podle očitých svědků došlo, a možná hudebníky vyzvali k vystoupení palubní důstojníci, aby zklidnili atmosféru. Trvá však spor o to, co se skutečně hrálo. Řada pamětníků uvedla, že šlo o ragtimovou a další populární hudbu. "Lidé, kteří melodie slyšeli při nasedání do člunů, měli štěstí, protože to muselo být ještě relativně dlouho před potopením. Pohřební píseň Blíž k Tobě, Bože můj je nepochybně básnickou licencí, protože obstarává ve filmu potřebný romantický prvek," naspala na svém webu stanice BBC. Režisér Cameron to během rešerší zjistil, otevřeně však přiznával, že scénu převzal z filmu Zkáza Titaniku z roku 1958.
Di Caprio s autíčky
"Cameron byl neuvěřitelný. Nikdo například neví, kdy spal. Většinou se točilo v noci, a když končila noční směna, Jim už seděl s ranní, dával instrukce a celý den byl na place vidět. Pamatoval si jméno každého z dvoutisícové armády herců, komparsistů, filmařů a jejich dětí a ke všem byl velmi přátelský. Jen jednou to od něj schytal náš pianista. Jim na něho začal po několikahodinové přípravě natáčení nepříčetně křičet: "Wernere, sundej si okamžitě ty svoje posr.. brýle!" Měl totiž na nose obroučky, jaké v roce 1912 opravdu nemohly existovat.
A co další lidé z natáčení? "Záporák Billy Zane byl výborný kytarista – okamžitě jsme se spřátelili a ve volných chvílích jsme hodně improvizovali." A božský Leonardo DiCaprio? Béla chvilku váhá. "O tom bych radši nemluvil. Milióny fanynek by asi ztuhly, kdyby věděly, že měl tehdy autíčka na dálkové ovládání a ve volných chvílích si pořád jezdil a naplňoval tak americké rčení, že muže dělí od chlapce pouze cena jeho hraček."
Emigrant je všude doma
Ačkoli Béla opustil rodné Maďarsko jako 22letý už v roce 1972, nepamatuje si, že by mu odchod ze země někdy působil potíže. "Přišlo to pro mě v ideálním věku a asi to mám taky trochu v genech - moji dědečkové se jmenovali Sedlák a Dušek, pocházeli z Čech a do Maďarska přišli za svým truhlářským řemeslem. Můj bratr a cellista naší skupiny Ferencz říká, že emigrace je buďto dvacet let obtížná a pak to jde, anebo dvacet let je vše v pořádku a pak vám začne vadit. Já jsem asi ten druhý případ, teprve od začátku tisíciletí se tady cítím občas nesvůj," dodává. Máme ale v Maďarsku obyčejný venkovský domek po předcích a jsme tam každé léto..." "Hudba je ostatně natolik univerzální, že se s ní domluvíte všude," říká kontrabasista.
