Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Západní novináři jsou terč, někam by vůbec neměli jezdit, říká reportér

  18:15aktualizováno  18:15
V některých oblastech Blízkého východu přestávají platit veškerá pravidla a západní novináři by se jim měli raději vyhnout. Místní spolupracovníci totiž lépe splynou s davem. V rozhovoru pro iDNES.cz to řekl Břetislav Tureček, bývalý blízkovýchodní zpravodaj ČRo. Sám se v nejnebezpečnějších oblastech pohyboval s ozbrojenou ochrankou.

Rozhovor během voleb v Pákistánu. | foto: Břetislav Tureček

Blízký východ je pro novináře jednou z nejnebezpečnějších oblastí. Často jsou terčem únosů i vražd, jak jsme viděli minulý týden, kdy radikálové v Sýrii popravili amerického novináře (více čtěte zde). Sám jste v této oblasti působil dlouhá léta. Jakých pravidel jste se držel, abyste rizika eliminoval?
Blízký východ není jednolitý a rizika nejsou všude stejná. Nevzpomínám si například, že by se něco stalo novinářům v Palestině. Tam se spíš stává, že se dostanou do přestřelky nebo pouličních střetů mezi izraelskými vojáky a palestinskými demonstranty. Jiné je to v Iráku, v Sýrii a do určité míra také v Afghánistánu. Tam na některých místech úplně přestávají platit jakákoli pravidla. Nejlepší, co může novinář z hlediska informování světové veřejnosti udělat, je vůbec tam nejezdit. Ani velká média do některých opravdu rizikových míst, například v Iráku, neposílají své vlastní reportéry. Najímají si místní lidi, kteří jsou levnější a lépe splynou s davem. Západní novináři, kteří jsou často zjevným terčem, tak nejsou ohroženi.

Břetislav Tureček

Břetislav Tureček pracoval od roku 1993 jako novinář na volné noze, který se specializoval na oblast Blízkého a Středního východu. Jeho texty publikovaly Lidové noviny, MF Dnes či týdeníky Reflex a Respekt. V roce 1997 se stal redaktorem deníku Právo. Od dubna 2007 působil jako zahraniční redaktor Českého rozhlasu a o rok později se stal stálým zpravodajem Českého rozhlasu na Blízkém východě, kde působil do července 2013. V současnosti je vedoucím Centra pro studium Blízkého východu na Metropolitní univerzitě Praha a spolupracuje s Lidovými novinami a Českou pozicí. Vydal několik knih s tematikou Blízkého východu.

Vy jste tedy do nejnebezpečnějších oblastí v Sýrii a Iráku nejezdil?
V Sýrii jsem nebyl. Do Iráku jsem jezdil. Když jsem byl třeba v Kirkúku, tak jsem si musel zařídit, abych měl neustále nějakou ozbrojenou ochranu. Když jsem byl s Kurdy, tak mi bezpečnost zajišťovali Kurdové, u Arabů Arabové, u Turkmenů Turkmeni. Bez toho člověk v takto výbušných místech nemůže být.

Bydleli jsme s manželkou nejprve ve východní arabské části Jeruzaléma, pak v západní židovské. Odtamtud jsem také vyjížděl na Západní břeh, do Libanonu, Jordánska, Íránu, Egypta nebo Pákistánu.

Zavražděný americký novinář bývá popisován jako zkušený profesionál. Kde se mohla stát chyba?
Pokud vím, byl v Sýrii. Pohyboval se mezi povstalci na území kontrolovaném opozicí. V jednu chvíli ho jedna opoziční buňka unesla a později byl pak předán až do rukou Islámského státu, který v době únosu ještě neexistoval. Nějaký islamistický válečník se zřejmě stal součástí Islámského státu a tohoto svého zajatce vzal s sebou. Prapůvod neštěstí tohoto novináře je v tom, že ho unesli lidé, na jejichž území se pohyboval.

Zároveň s ním byli tehdy uneseni dva francouzští novináři, které ovšem loni únosci propustili.
Nechci spekulovat, ale tito ozbrojenci velmi často rozlišují, z jaké země rukojmí jsou a jakou pro ně mají finanční, propagandistickou nebo jinou strategickou hodnotu. V roce 2004 byla v Iráku unesena skupina tří českých novinářů a zpětně se ukázalo, že se dostali na svobodu pravděpodobně proto, že byli „jen“ z České republiky. Kdyby byli ze Spojených států, tak by jejich konec vůbec nemusel být tak dobrý.

Vy sám jste se někdy ocitnul v ohrožení života?
Když jsem byl třeba v Afghánistánu, tak jsem se dostal na minové pole. Měl jsem ale štěstí, že jsem nikdy nebyl přímo unesen. Samozřejmě, že když jsem se pohyboval po paštúnských kmenových územích v Pákistánu, tak u mě ve dne v noci byla ochranka, kterou mi zdarma a v rámci místního pojetí pohostinnosti poskytl kmenový náčelník. Bez ochranky by bylo jen otázkou hodin, než bych byl unesen. Pokud jsem byl ale jeho hostem, tak jakýkoli útok na mě by byl útokem na něj, a tak mě vlastně chránil paštúnský systém krevní msty - jako cizinec pohybující se na vlastní pěst bych byl na odstřel.

Vraždám věnujeme pozornost, až když dojde na někoho ze Západu

Někteří kritizovali, že bylo video s popravou amerického novináře vůbec zveřejněno a dále sdíleno médii, protože právě to si teroristé přejí. Co si o tom myslíte?
To se nedá jednoznačně odmítnout, ani schválit. Může to být jednak nepietní vůči tomu novináři, ale zároveň to může být varování, jaké nebezpeční Islámský stát představuje. Je třeba si uvědomit, že když vraždí a řežou hlavy místním lidem, tak nás to v podstatě nezajímá. Začneme tomu věnovat pozornost, až když se to stane někomu ze západního světa.

Napadá mne další takové novinářské dilema: zda a jak informovat o unesených českých dívkách v Pákistánu.
Sám jsem toto dilema musel také řešit. Je to ožehavé, protože informování o této věci může dívkám opravdu fatálně uškodit. Mám pocit, že jsou novináři, kteří o tom vědí něco více, ale nic o tom neříkají. A myslím si, že to je dobře. Zájem, aby se ta děvčata dostala zpátky domů, je mnohem větší, než aby si o tom někdo něco přečetl v novinách.

Křišťálová Lupa 2014

Nominujte iDNES.cz v kategorii Zpravodajství. Děkujeme!

Je při informování o válečných konfliktech možné zůstat vždy nestranný? A je to podle vás správné?
Může být objektivní reportáž o utrpení palestinských dětí, které zranilo izraelské bombardování? Může být objektivní reportáž o utrpení izraelských dětí, které ohrožují nebo zraňují palestinské rakety? V obou případech reportér přináší subjektivní emoce a křivdy jedné strany. Musí ale samozřejmě dbát na to, aby ve své práci dával postupně nebo střídavě prostor oběma stranám.

Ale nedělejme si iluze. Například reportéři, kteří byli s americkými vojáky během okupace Iráku, rozhodně nebyli nestranní. Dobrovolně se podvolili vojenské cenzuře. Zrovna tak ten, kdo se pohybuje v Sýrii s povstalci, se také podvolil jejich cenzuře. Je na redakci, aby ukázala vždy i druhý pohled. Třeba když česká média posílají novináře s českými ministry nebo veliteli do Afghánistánu, tak by měli kromě toho ukázat i druhou stranu, aby to nebyla jen jednostranná propaganda.

Což se neděje?
Obávám se, že ne. Má to objektivní i subjektivní důvody. Novináři mají strach, pohybovat se na talibánských území je extrémně riskantní. Navíc když letí vládní speciál do Afghánistánu, tak je to zadarmo. Dochází tak často k tomu, že vidíme pouze jednu část konfliktu, ať už je to v Sýrii, Iráku nebo Afghánistánu.

Cestoval jste jako zpravodaj ČRo na vlastní pěst, nebo jste jako akreditovaný novinář doprovázel některou stranu konfliktu?
V Afghánistánu a Iráku jsem byl jednou s českými politiky. Jinak jsem se snažil jezdit sám, s žádnou armádou jsem tam nebyl právě proto, abych se dobrovolně nenavlékl do chomoutu oficiálních státních zájmů, propagandy a omezování. Ve chvíli, kdy se člověk dobrovolně přidá k nějaké vojenské misi, tak vojáci pak samozřejmě mají právo říct: „Támhle nepůjdeš, protože bys nás ohrozil nebo protože by se ti mohlo něco stát.“ Jediné, co může dělat, je psát o samotných vojácích.

Izraelští diplomaté si pochvalují české novináře

Dostal jste se někdy do situace, kdy jste řešil morální dilema, jestli věcem jen přihlížet jako nezávislý pozorovatel, nebo do dění zasáhnout, například někomu pomoci?
To je ošidné. Novinář se nesmí dostat do situace, kdy platí za rozhovory nebo za to, že si někoho fotografuje. To jsem nedělal nikdy. Místní lidé pak můžou začít hrát úlohu, která se od nich očekává. Ale natáčel jsem třeba o ženě, která utekla do útulku pro ženy, protože jí manželova rodina hrozila vraždou. Té jsem zprostředkovaně až zpětně poslal nějaké peníze. Jednou jsem dal v Iráku peníze starému pánovi, který živořil, protože byl zasažen chemickými zbraněmi za Saddáma Husajna. Ale vždy až zpětně.

Fotogalerie

V Iráku, Sýrii, Gaze - na Blízkém východě to v současnosti vře ještě více než obvykle. Jak byste zhodnotil informování o těchto konfliktech v českých médiích?
Vidím určitou kampaňovitost. Například v Sýrii byly tendence „Pojďme, půjdeme podporovat opozici proti tyranovi Bašáru Asadovi.“ Česká média někdy vytuší nějaký vhodný, převažující názor, se kterým nenarazí.

Často se mluví o mediálních manipulacích v izraelsko-palestinském konfliktu. Manipulují podle vás česká média v tomto konfliktu informace?
Myslím, že tu často dochází k přístupu, kdy prostě fandíme. Podporujeme Izrael, lépe mu rozumíme, protože sdílí naše hodnoty. Když dělá Izrael něco špatného, tak tím se nebudeme zabývat. Pak je tu naopak tábor, který říká, že Palestinci trpí, jsou pod okupací, tak se nezabývejme tím, co je špatné na palestinských postupech.

Myslím, že obojí je nepřijatelné. Zejména novináři musejí ke konfliktu přistupovat kriticky a nepodléhat metodě znesvářených stran „Kdo nejde s námi, jde proti nám“.

Nicméně zdá se, že česká média jsou spíše proizraelská.
To se nezdá, to je jednoznačný fakt. Ani to nikdo nepopírá. I izraelští diplomaté si léta pochvalují české novináře, že píší přívětivě k Izraeli, zatímco na Západě si média snaží udržovat odstup od obou stran.

Není to sice reprezentativní vzorek české společnosti, ale podíváme-li se do internetových diskuzí pod články nebo na sociální sítě, naprostá většina názorů je tvrdě protipalestinská a vůbec protimuslimská. Čím to je?
Je tady odraz minulosti, kdy jsme byli povinni jako země podporovat Araby a do roku 1990 jsme ani neměli diplomatické styky s Izraelem, takže teď se to obrátilo na druhou stranu. Bývala doba, kdy Izrael byl velmi módní, bylo zde okouzlení judaismem, což do jisté míry přetrvává. To, co vidíme v diskusích, je extrém tohoto trendu. Vidíme naprosto rasistické výroky proti Arabům či muslimům, které procházejí. Jsem si jistý, že kdyby někdo podobně psal o Židech, tak by dávno byl trestně stíhaný za šíření rasové nenávisti.

Jak na Blízkém východě fungovala spolupráce s dalšími zahraničními novináři?
Většinou funguje kolegialita. V lidské rovině se samozřejmě může bavit i s lidmi z velkých mediálních společností. Ale co se týká praktických pracovních věcí, tak jsem vysledoval, že velké společnosti si většinou vše zařizují samy, cestují samy. Ale třeba já za Český rozhlas jsem na tom byl podobně jako kolegové z dánských novin nebo maďarského rozhlasu. Často jsme se dávali dohromady, spolupráce fungovala výborně, třeba co se týká zapůjčení techniky. I čeští novináři mezi sebou velmi dobře spolupracovali.

Jaký byl po pěti letech, kdy jste působil jako blízkovýchodní zpravodaj, návrat domů? Poznamenala vás nějak doba, kterou jste strávil jednou nohou ve válce?
Nemyslím, že by to bylo jednou nohou ve válce, spíš ve velmi napjaté situaci. Když jsme přijeli, tak jsem stále doufal v mírový proces, pak se změnily politické poměry v Palestině i Izraeli. Byly dvě války a mezitím začaly palestinské rakety z Gazy létat až do Jeruzaléma, kde jsme bydleli, takže jsme museli sami utíkat několikrát do krytu.

Poznamenalo mě to v tom smyslu, že najednou člověk vidí, že klišé, která tady vévodí, tam vůbec neplatí. Potvrdilo se mi, že v izraelských médiích se o problémech v izraelsko-palestinských sporech, i o různých přehmatech Izraele, mluví daleko otevřeněji než tady v České republice. Jsou připraveni přijímat kritické názory a debatovat o nich. Uvědomil jsem si tam, že ten konflikt je nevyřešitelný, hluboce zakořeněný a neustále se ve spirále vrací.







Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.