Jak je to s počtem psychiatrů u nás?
Ambulantní psychiatři jsou přetížení, za posledních 15 let máme osmdesátiprocentní nárůst pacientů v ambulancích. Takže to máme 650 tisíc lidí, kteří projdou ambulancemi, ale počet psychiatrů se nezvyšuje. Logicky se pak zkracuje doba, kterou jsme schopni klientovi věnovat. Několik desítek minut za rok není psychiatrická péče.
Evropská unie nám, podobně jako některým jiným zemím, právem vyčítá nárůst používání antidepresiv, ale my nemáme možnost nabízet jinou péči. Z mé zkušenosti vyplývá, že když pacientovi nabídnete psychoterapii za 750 korun na hodinu, cestu do ordinace přes celé město a hodinu na sobě pracovat, nebo si jednou denně má vzít tabletku, zvolí druhou možnost... Všechny psychoterapie nejsou hrazené. Myslím si, že bude nezbytné i v tomto ohledu zvýšit intenzitu vyjednávání s pojišťovnami, aby jich hradily víc. Psychoterapeuti, kteří jsou na pojišťovnu, jsou totálně ucpaní, tam nedostanete klienta.
Čím si vysvětlujte nárůst pacientů s psychickými onemocněními? Bylo jich tolik i dříve, jen s tím lidé nechodili k psychiatrovi?
Určitě, roste povědomí o duševních poruchách a snižuje se jejich stigma, lidé se nebojí k psychiatrovi přijít. Přibývá pacientů, kteří trpí především tzv. neurotickými poruchami, což jsou úzkostné poruchy.
Problém ovšem je, že pacient, který je tzv. akutní a potřebuje ihned péči, nemá šanci dostat se k ambulantnímu psychiatrovi, protože ten tam má objednaných dvaceti až třiceti lidí na den. Z pohledu psychiatra, když přijde pacient poprvé, potřebujete na něj daleko více času a nemůžete udělat hodinovou pauzu, co pak ti další v čekárně?
Financování reformyReforma péče o duševní zdraví je podpořena z evropských strukturálních fondů, které na ni dají 3,35 miliard korun. Na novém systému financování se bude také podílet státní rozpočet, zdravotní pojišťovny i kraje. |
Kolik peněz jde na psychiatrickou péči?
Na duševní nemoci a poruchy chování jde přibližně 9,3 miliardy korun. Když se to přepočítá, vychází to na 5 % z celkových výdajů zdravotních pojišťoven na zdravotní péči. A to je ještě nadhodnocené.
Když jsme to počítali sami a zohlednili i náklady dalších pojišťoven, vychází nám to na 3,95 %. Na druhou stranu jde o mírný pokrok, protože ještě před několika roky jsme ve výdajích na psychiatrickou péči byli na předposledním místě v Evropě, za námi byli jenom Slováci.
Jsme výrazně podfinancovaný obor v porovnáním s jinými a rádi bychom se dostali na pět až sedm procent, která už by se reálně projevila na kvalitě péče.
Myslíte, že se to podaří?
Pevně doufám, podnikáme řadu kroků, například jsme podepsali memorandum s ministerstvem zdravotnictví i zdravotními pojišťovnami. Je přislíbený nárůst, ale měl by být vyšší než inflace, měl by zahrnovat to, že se zvyšují platy doktorům a sestrám. Ale stejně víme, že by bylo rozumné spíše počítat s tím, co je - více nedají. V reformě se snažíme vyjít s tím, co máme, myslíme si, že v systému jsou rezervy.
My jsme rozpočítali náklady na centra duševního zdraví před dvěma roky a teď se zvýšily platy sociálních pracovníků o 23 %. V psychiatrii nemáme prostředky alokované do věcí jako jsou roboti nebo jiné přístroje, ale 70 procent tvoří osobní náklady, takže se tam každá valorizace platů projeví jako nezanedbatelný nárůst, aniž by se cokoli reálně změnilo.
Pro kolik studentů medicíny je atraktivní zvolit si za specializaci psychiatrii?
Prozatím pro velmi málo. Myslím si, že je to i tím, jak vypadá a jakou nabídku má současná psychiatrie. Podle mě by se psychiatrie měla stát, alespoň v akutní péči, atraktivním neurovědním oborem.
Je to ale problém celosvětové psychiatrie, která vznikala v minulém století, vznikly velké léčebny, kam byli pacienti s poruchami chování umisťováni. To je i současný problém. Po republice máme nerovnoměrně rozmístěnou síť, takže dojezdové vzdálenosti jsou pro rodinné příslušníky dlouhé.
Tohle chcete změnit reformou psychiatrické péče?
Ano. Stále tu máme materiálně i technicky staré psychiatrické nemocnice, péče pro pacienty není dostatečně zajištěna v jejich vlastním prostředí. Moc nefunguje spolupráce mezi sociálními i zdravotnickými pracovníky, kteří pečují o duševně nemocné.
Proto zavádíte centra duševního zdraví?
Jsou jen jednou ze součástí reformy. Nechceme, aby název „centrum“ byl chápán jako budova - beton, v které se budou scházet pacienti. Lidé, kteří tam budou pracovat v rámci multidisciplinárního týmu jako psychiatři, zdravotní sestry a sociální pracovníci, by měli mít zázemí, ale měli by se tam zdržovat minimálně. Měli by pracovat hlavně v terénu u pacientů. To je naše představa.
Podobné týmy už fungují ve spolupráci se sociálními službami v rámci komunitní péče. Máme několik center, které pracují přesně na principech, které bychom si představovali do budoucnosti pro CDZ. Jsou v Přerově, Chomutově, Ústí nad Labem, Praze 8 a v Brně.
Každé z center má spolupracovat s nějakou psychiatrickou nemocnicí či léčebnou?
Nemusí, ale v rámci své koordinace práce musí být propojeno nejenom s psychiatrickou nemocnicí, ale také s psychiatrickými odděleními, ambulancemi a také praktickými lékaři. Problém často je, že praktici neví, že se jejich pacienti léčí na psychiatrii. Například z hlediska záchytu sebevražedné aktivity je však praktický lékař zcela nezbytnou součástí. Současně si kolegové stěžují, že nemají dostupnou psychiatrickou péči pro své pacienty, a pokud ho už někam pošlou, vůbec neví, zda tam došel.
Co vy osobně si od reformy slibujete?
Sám cítím, že oblast sociální péče nám na oddělení dělala velké problémy. V řadě případů byl problém pacienta propustit, protože neměl kam jít. To vám je potom líto, když víte, že člověk je stabilizovaný, ale protože de facto nemá střechu nad hlavou, tak ho musíte držet v nemocnici. Nejsou žádné záchytné body, kam lidi posílat. Pošlete ho k ambulantnímu psychiatrovi a on tam ani nedojde.
Tomu mají zabránit centra?
Ano, multidisciplinární tým bude v kontaktu s lékaři psychiatrického oddělení. Za klientem by přišel tým ještě před propuštěním, dojde k navázání kontaktu a ověření, zda vůbec o takovou službu má zájem, což většina těch lidí má. A on pak může mít svého ambulantního psychiatra nebo může čerpat péči psychiatra v rámci CDZ a současně být v kontaktu se sociálními pracovníky a psychiatrickými sestrami, které jsou schopné za ním například dojít domů, pomoci mu s věcmi, dojít na úřad vyplnit žádost. Obecnou zkušeností je, že nemocní selhávají v základních úkonech.
Reforma psychiatrické péčeReforma představuje zásadní systémovou změnu. Strategie reformy byla schválena ministrem zdravotnictví 7. října 2013 a její první etapa je podpořena evropskými fondy. Jedná se o dlouhodobý proces, který bude probíhat 15 až 20 let. |
Takže v podstatě pomohou pacientům s návratem do běžného života?
Ano, a také mají pomáhat tomu, aby se do léčebny vůbec nedostali. Myslím si, že řada případů se dá obejít bez hospitalizace. Hospitalizace je tam v řadě případů jen proto, že se člověk včas nedostane ke správným službám, to je veškerý problém.
Mají být centra všude stejně velká, nebo budou přizpůsobena dané oblasti?
Původně jsme udělali mohutný komplexní model. A dnes se ukazuje, že bude možné financovat i menší týmy. Předpokládáme, že by do pěti let mělo v Česku vzniknout třicet CDZ.
Jedno centrum by mělo mít 100-200 klientů a když zjistíme, že z 200 klientů, kteří čerpali služby, bylo jen pět hospitalizovaných oproti zrcadlovému období předtím, kdy jich bylo třeba 50, tak to bude samozřejmě přínos.
Mohou být pacienti hospitalizováni i tam?
Zatím se nepočítá s lůžky, i kvůli výraznému zvýšení nákladů jsme od této myšlenky upustili. Centra mohou mít smlouvu s psychiatrickou nemocnicí, kde pacienta mohou na krátkou dobu hospitalizovat.
Jak dostanete psychiatry do CDZ?
Psychiatr v CDZ by měl dělat jen specializovanou péči, takže může mít například jen částečný úvazek. Podstatný tam bude ten multidisciplinární tým sociálních pracovníků a zdravotních sester, psychiatr tam nebude nejdůležitější.
Možná to přiláká i víc studentů medicíny...
No právě!
Kdo bude mít zodpovědnost za pacienty v CDZ?
V rámci reformy bychom rádi nechali zodpovědnost na těch samých pacientech, nebrali jim jejich kompetence a naopak je posilovali, aby byli schopni sami svůj život řídit.
Není to u některých nebezpečné? Dá se zabránit případu, kdy například žena trpící paranoidní schizofrenií vtrhne do školy a ubodá tam studenta?
To si nemyslím, ale je nutné připomenout, že pacient a jeho rodinný příslušník vidí toto zcela rozdílně. Pacienti chtějí více volnosti a jejich rodina, která se o ně stará, zase více restrikcí. Setkávám se s tím, že bezradní pečovatelé podají návrh na zbavení svéprávnosti člena rodiny a mají představu, že když budou jeho opatrovníky, tak je bude muset poslouchat. Tak to ale opravdu nefunguje.
Jsou pravidla, která by měla zabránit některým excesům, stoprocentní kontrolu, jak by si někteří představovali, ale poskytnout nemůžeme. To, co se lidem v hlavě urodí, není schopný nikdo monitorovat.
Také si myslím, že velkým problémem, o kterém se málo mluví, je, že u těchto činů často bývá přítomna nějaká intoxikace, drogy nebo alkohol. Když nám sem vozí sanitky mladé muže v doprovodu policie, tak je u nich většinou zjevná intoxikace pervitinem nebo marihuanou. Dneska (v den poskytování rozhovoru) jsme řešili případ, kdy pacient řídil, měl čtyři promile v krvi a řítil se na Orlík spáchat sebevraždu. Ale co s tím má psychiatrie udělat?
Martin AndersNarodil se 4. září 1970 v Litoměřicích. Jako lékař působí na Psychiatrické klinice 1. LF UK a VFN v Praze, na lékařské fakultě i přednáší. V současné době je předsedou Psychiatrické společnosti ČLS JEP, zároveň také šéfredaktorem časopisu České a slovenské psychiatrie. |
Co s nimi pak děláte?
Většinou nic složitého, necháme je vystřízlivět, oni se druhý den omluví a jdou domů. V 80 % případů to tak končí.
Je nějaký aspekt reformy, na kterém jste se s dalšími odborníky nemohli shodnout?
Chtěli bychom o něco snížit počet lůžek v léčebnách, ale ředitelé léčeben, jako dobří hospodáři svých zařízení, mají motivaci maximálně využít potenciálu svěřených lůžek. Lůžko, na kterém není pacient, není zdrojem příjmů, takže je jejich snahou mít plno. Současně, ale nad nimi stojí ministerstvo zdravotnictví, které se jich může případně ptát, proč tomu tak není....
V rámci strategie psychiatrické péče je jedním z vašich cílů humanizovat psychiatrickou péči. Co si pod tím představit?
Tento pojem se týká především léčeben. Řada peněz, které nemocnice vydělají, jde do oprav majetku, který je v žalostném stavu. Humanizace se zabývá prostředím, které je dneska v některých psychiatrických nemocnicích opravdu tristní, bývalo patnáct lidí na pokoji s jednou sprchou a podobně, tak tyto věci by měly doznat změny. Jak to zařízení vypadá, jak je zasazeno v komunitě, jaká je jeho dopravní dostupnost, jestli jsou tam okna a dost světla...
Jak chcete zvýšit spokojenost pacientů s poskytovanou psychiatrickou péčí?
Začíná to od dostupnosti péče, kdy člověk nemusí chodit od čerta k ďáblu. Když chci nebo spíše potřebuji službu, musí být dostupná, kvalitní a udržitelná. Já mám denně plný e-mail, že někdo shání psychiatra. Nejhorší je sehnat pedopsychiatra, těch je velmi málo.
Nikdo nechce pracovat s dětmi?
Je to velmi náročná komplexní práce, kde pracujete kromě dítěte i s jeho rodinou. Vyžádá si větší úsilí i větší zapojení odborníků, spolupráci se sociálními službami, se soudy. Nejhorší spory, které se řeší, jsou o děti. Období dětského věku je velmi citlivé, polovina z chronicky duševně nemocných onemocní před 14. rokem života. Myslím, že jednou z cest je zvýšit finanční ohodnocení tohoto oboru.
Pro pedopsychiatry, kteří mají vzdělání i pro dospělou psychiatrii, je snazší dělat tady. Pak to těch pár, kteří se zabývají specifickýma diagnózami, nemůže zvládnout.
