Donald Trump na tiskové konferenci (16. února 2017)

Donald Trump na tiskové konferenci (16. února 2017) | foto: Reuters

Jak se pozná populista? Cílí na emoce, argumenty nefungují, říká politolog

  • 409
V politice i médiích je stále častěji skloňován termín populismus. V současnosti má spíše negativní konotace. Nebylo tak tomu vždy. Politolog Martin Mejstřík v rozhovoru pro iDNES.cz vysvětlil, co může za vzestup populistických hnutí a jak se s tlakem účelových uskupení mohou vyrovnat zavedené politické strany.

Jak se současné vnímání populismu liší od jeho definice a určitých zažitých představ?
Problém je, že v současnosti došlo k určité inflaci tohoto pojmu. Tento pojem je používán kýmkoli pro kohokoli. Dříve se používal pro okrajové velmi omezené skupiny politiků, kteří hlásali politiku zaměřenou proti vládnoucím vrstvám. Dnes je označení populista určitá nálepka pro někoho, kdo se vymyká standardnímu politickému chování. Populistické praktiky také používá téměř každá strana zejména v době před volbami.

Martin Mejstřík

Martin Mejstřík

Působí jako politolog na Institutu mezinárodních studií FSV UK. Specializuje se na populismus, politický vývoj zemí v oblasti Středozemí, zejména na Itálii. Je spoluautorem knihy Populismus v časech krize.

Z toho tedy vyplývá, že když jsou nyní označováni za populisty například ti, kteří nahání politické body na uprchlické krizi, tak to není úplně přesné?
Podle původního chápání populismu bychom tento termín v souvislosti s uprchlickou krizí používat neměli. Na druhou stranu populisté, na rozdíl od zavedených stran, nevychází z nějaké konkrétní ideologie. Vždy si vyberou palčivé společenské téma, a to využijí pro své vlastní zájmy. Nyní to jsou uprchlíci, před pár lety to byla ekonomická krize, v budoucnu to bude něco jiného. Obecně můžeme říct, že jim jde o úspěch ve volbách, než o naplnění konkrétní dlouhodobé politické vize.

Dá se říct, kdy začal poslední nástup populistických hnutí v Evropě?
Hlavním katalyzátorem byla ekonomická krize v letech 2008 a 2009. Do té doby tady sice populisté byli, ale moc se o nich nemluvilo. Vzpomeňme si například na Jörga Haidera v Rakousku nebo Silvia Berlusconiho v Itálii. Ti splňovali znaky populismu, nehovořilo se o tom ale masově. Až ekonomická krize však naplno ukázala úpadek tradičních politických stran. Uprchlická krize a otázky okolo islámu toto ještě prohloubily.

Prošly populistické strany od té doby nějakým vývojem?
Tyto strany byly vždy okrajové. Takové, které se sice dostanou do parlamentu, ale nikdo je nebral vážně. Nikoho nenapadlo, že by mohly mít větší vliv, nebo dokonce vyhrát volby. Když se nyní podíváme po Evropě - do Francie, Nizozemska či Itálie - tak tam máte populistické strany, které mají ambici volby vyhrát s relativně velkým ziskem hlasů. V tom bych viděl největší rozdíl.

Čím je to způsobeno, že jsou tyto strany nyní brány jako rovnocenné k zavedeným partajím?
Jde o souběh okolností. V Evropě dlouhodobě upadají tradiční strany, lidé jim nevěří. Reprezentují pro ně něco, co nefunguje. Nemohou se s nimi ztotožnit. Když do takových nálad vstoupí ekonomická krize, uprchlíci či média a sociální sítě, to všechno vytváří ideální prostředí pro úspěch populistických stran.

Jsou populistické tendence patrnější u konkrétní části politického spektra?
Sami populisté kladou důraz na to, že je nelze zařadit na konkrétní místo politického spektra. Stojí mimo toto dělení. Chrání prostý lid. Tyto strany mají voliče napříč politickým spektrem. Týká se to i stran, které jsou na první pohled považovány za extrémní nebo radikálně pravicové. Příkladem může být Národní fronta ve Francii. Má úspěch i v tradičních levicových baštách.

Proč populistická hnutí často lákají extremisty?
Je to jedna ze základních premis existence populistických hnutí. Mají v čele jednoho nezpochybnitelného a charismatického vůdce. Ten je silnou rukou, která dokáže problémy řešit rychle a efektivně. To přitahuje lidi, kteří se chtějí s takovými lídry identifikovat.

Populismus

Populismus (z latinského výrazu populus – lid) je líbivá politika, prosazování líbivých postojů a činů. Jde o politickou doktrínu, která popisuje jednání, při kterém političtí aktéři proti sobě staví „lid“ a „elity“.

Termíny populistický či populista také používají politické strany v pejorativním významu, těmi haní své soupeře, které viní z prosazování rychlých a líbivých, ale těžko uskutečnitelných, řešení složitých socio-ekonomických problémů.

Zdroj: Wikipedia

Používají populistické „triky“ i politici jako Andrej Kiska , Justin Trudeau a další favorité voličů, kteří jsou v českém prostředí často označováni za „sluníčkáře“?
V této souvislosti bych nejprve připomněl, že populismus není něco, co by vniklo nedávno. Mluvilo se o něm už za starého Říma. Populisté byli obratní řečníci, kteří uměli oslovit lid. Výrazněji se tento pojem začal používat v šedesátých letech 20. století. Původně byl spjatý s Latinskou Amerikou, například s Juanem Perónem, tehdejším argentinským prezidentem. Lidé ho tehdy brali pozitivně. Populismus byl výsadou lidí, kteří se uměli postavit autoritativním režimům.

Vámi zmínění politici vydělávají na tom, že svůj případný rétorický populismus staví na nějakých politických základech a programu. Dobrým příkladem je i Barack Obama. Ten v tom byl mistr. Po Ronaldu Reaganovi byl asi nejlepším řečníkem posledních let. Nebyl příliš úspěšný, co se týče jeho domácí a zejména zahraniční politiky. I přesto to však dokázal skvělým způsobem prodat a odcházel jako jeden z nejoblíbenějších prezidentů. Bylo to dáno tím, že měl za sebou nějaký program a vizi, za kterou si šel. Zatímco čistokrevným populistům je tohle všechno jedno. Jeden rok mohou být proti EU, když se pak ukáže, že na to lidé neslyší, tak si najdou něco jiného.

Splnila v minulosti někdy populistická hnutí svoje sliby?
To je největší problém, se kterým se populisté potýkají. Musí řešit určitou udržitelnost své popularity. Zakládají si na slibu, že všechno zlepší a napraví. To je pak těžké splnit. Dokud jsou v opozici, je to pro ně výhodné. Jakmile se dostanou do vlády, nebo vládu podporují, mají problém. Opět vzpomeňme na Haidera, když byla strana Svobodných ve vládě s lidovci, tak to pro ně dopadlo katastrofálně. Strana ztratila voliče. Ukázalo se, že její sliby byly nereálné. Podobný případ je Geert Wilders v Nizozemsku.

Proč tedy lidé volí populisty?
Voliči populistů jsou naštvaní. Populistu nevolí proto, že by to pro ně byl vysněný politik a absolutně se s ním ztotožňují. Jejich volbou jen chtějí ukázat červenou kartu zavedeným politikům. Takového voliče je jednoduché získat, ale je velmi obtížné udržet jeho pozornost. Ukazuje se to teď v USA, kdy Donald Trump poté, co vyhrál, má rekordně nízký „approval rating“ - po měsíci ve funkci má nejnižší popularitu ze všech amerických prezidentů v historii. Vzbuzuje negativní emoce i u lidí, kteří mu dali hlas. Ti pro něj hlasovali přesto, že je jim nesympatický. Chtěli se vymezit proti stávající politice.

Jak pomáhají populistickým hnutím sociální sítě a globální média?
Populisté potřebují v lidech vybudit pocit, že je všechno špatně, že společnost nefunguje. Velká část rétoriky je zaměřená také na mainstreamová média, což je nyní vidět v USA i v Česku. Dříve lidé konzumovali klasická média, neměli jinou možnost, jak se informovat. Do 70. let se četl tisk a poslouchalo rádio, pak všichni koukali na televizi. Dnes má každý dostupný internet, tak si může vyhledat celou řadu alternativních serverů. Kdo má nyní alternativní pohled na svět, může se na sociálních sítích sdružovat a kritizovat většinovou společnost a její hodnoty. Mezi těmito lidmi se pak rekrutují voliči populistických uskupení.

Které evropské politiky lze řadit k nejvíce populistickým?
Problém je, že v současnosti prakticky každý dostává nálepku populista. Když to přeženu, tak i politik, kterého považujeme za „standardního“, dělá kroky, které jsou populistické. Stačí se podívat k nám, když se ministr vnitra vyfotí s opakovačkou u sebe v kuchyni, může to působit velmi populisticky.

Když bych ale musel jmenovat, tak zosobněním populisty je Beppe Grillo a jeho Hnutí pěti hvězd v Itálii, Nigel Farage a jeho UKIP, Geert Wilders, Marine Le Penová. Ta v posledních letech provedla s Národní frontou něco, čemu Francouzi říkají „odďábelštění strany“. Zbavila se protižidovské rétoriky a zamířila směrem ke středu.

Populismus v časech krize

Právě vycházející kniha Populismus v časech krize autorského kolektivu z Institutu mezinárodních studií Fakulty sociálních věd UK pod vedením Martina Mejstříka a Michala Kubáta podává ucelený pohled na současný evropský populismus. Kniha nepopisuje jen samotná populistická uskupení a jejich chování, ale také politické prostředí jednotlivých zemí, v nichž tito populisté působí. V tomto ohledu publikace přináší specifický úhel pohledu na vnitropolitický vývoj a napomáhá k pochopení celospolečenských procesů a změn v současné Evropě.

Populismus v časech krize

U nás je to komplikovanější. Nedá se říct, že bychom měli čistě populistickou stranu. Máme tady dvě, které se tak dají označovat. Jmenujme hnutí Tomia Okamury. Nicméně tím, že má velmi nacionalistický apel, tak tam už je otázka, zda se neblíží spíše extrémně pravicovým myšlenkám. Mluví se i o Hnutí ANO. To ale podle mě spadá spíše do podkategorie, které se říká podnikatelský populismus, kde nejde o politiku ale pouze o byznys.

Jak by se měly tradiční strany bránit před populismem?
Mainstreamoví politici bohužel často podléhají jednoduchosti populismu. Stačí se někde vyfotit, nebo něco prohlásíte či napíšete na sociální sítě, a hned máte pozornost. Voliči se často takto s politikem identifikují, mají pocit, že „on je jako my“. Pro zavedené politiky je tak podle mě extrémně těžké se lákadlu populismu vyhnout.

Je možné současnou politiku dělat bez populistických kroků?
Na tuto otázku jen těžko odpovím pozitivně. Vždy záleží na kontextu. Podívejme se na Německo. Máme zde sice Alternativu pro Německo, nicméně tato strana bude mít problém si vůbec udržet svoji popularitu do podzimních voleb. Německo má stabilní stranický systém a nové strany zde příliš nevznikají ani se nerozpadají. Politici zde příliš nemusí spoléhat na populismus. Jako příklad poslouží politika Angely Merkelové, která rozhodně není až na výjimky populistická.

Záleží také na médiích v dané zemi. V referendu o brexitu hrála hlavní roli. Britské bulvárnější plátky ovládané Rupertem Murdochem vedly silnou kampaň za brexit. Využívaly i vymyšlené argumenty a posunuly se do roviny emocí. A proti emocím se těžko bojuje racionálními argumenty. Pokud navíc média cílí na čtenost, tak do tohoto vlaku rády naskočí a přiživí se na tom. Pak je komplikované pro zbytek veřejného prostoru se populismu bránit.


Eurovolby 2024

Volby do Evropského parlamentu se v Česku uskuteční v pátek 7. a v sobotu 8. června 2024. Čeští voliči budou vybírat 21 poslanců Evropského parlamentu. Voliči v celé Evropské unii budou rozhodovat o obsazení celkem 720 křesel.

Nejlepší videa na Revue