Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Svědkyně zemětřesení: Úzkostný křik lidí ve mně zůstane asi napořád

  14:36aktualizováno  14:36
Do Nepálu se vypravila za krásnou přírodou, hinduistickými památkami a kvetoucími rododendrony. Vysokohorská země se ale rozhodla ukázat jí svou přírodu v plné síle, i s její odvrácenou tváří. „Částečně jsme se vrhli na zem, částečně jsme popadali,“ líčí Kristina Váňová okamžik, kdy začalo zemětřesení.

Kristina Váňová, která se včera vrátila ze zemětřesením postiženého Nepálu (30. dubna 2015). | foto:  František Vlček, MAFRA

Skupinka Čechů, do které patřila, měla na bortící se město Káthmandú výhled z tisícimetrové výšky. „Úzkostný křik lidí ve mně zůstane asi napořád,“ vzpomíná Váňová v rozhovoru pro iDNES.cz na první dojmy z tragédie obrovských rozměrů.

Domů se vrátila v úterý večer. S oblečením načichlým kouřem si přivezla i vzpomínky, které jí zůstanou na celý život. Třeba tu na čadící kamínka v horské vesnici, která dnes už možná neexistuje. Stejně jako její obyvatelé. „Po zemi se do těch míst dnes nikdo nedostane. Spousta jich zmizela pod kamením a lavinami,“ říká Váňová.

Kdy a jak jste se vydala do Nepálu?
Po důkladné přípravě jsme vyrazili 10. dubna. Jeli jsme v malé, devítičlenné přátelské partě, která se dala dohromady za tím účelem. Šéfoval nám můj dlouholetý kamarád Jirka Kráčalík z Ostravy, což je velký cestovatel, horolezec a velice zdatný organizátor.

Jaký jste měli cíl?
Připravili jsme si už v Čechách trasu. Základním bodem byl národní park Langtang, což je údajně třetí nejoblíbenější trek v tamním vysokohorském prostředí, hned po cestě kolem Anapuren a po Mount Everestu. Je to krásné údolí, kde se z výšky asi patnáct set metrů dojde až do čtyř tisíc metrů. Cestou se prochází nádherným horským pralesem, úžasné jsou v tomto období krásné kvetoucí rododendrony.

Jaké byly vaše první dojmy z Nepálu? 
Přistáli jsme v Káthmándú. Z města jsem měla špatný vjem. Je to hektické velkoměsto se všemi negativními prvky, které k tomu patří, jako je hluk, smog, špína na ulicích. To mě trošku zaskočilo. Nicméně místní lidé jsou velmi přátelští.

Fotogalerie

A váš program? 
Navštěvovali jsme významná místa, významné památky. Měli jsme možnost poznávat jejich živoucí kulturu, viděli jsme jejich třeba pohřební zvyky. Káthmandú protéká řeka, která má stejné postavení jako Ganga v Indii. Viděli jsme, jak se Nepálci loučí se svými zemřelými, a bylo to dojemné. Oni si velice střeží svůj kult, některé hinduistické svatyně jsou nepřístupné pro turisty, pro nehinduisty. Po prvních dnech jsme odjeli na venkov, do hor. Tam má málokterá silnice zpevněný povrch, což je pro Evropana šok – vyjedete z hlavního města a jedete blátem následujících padesát, sto kilometrů. Terén je tak hornatý, že se cesty vinou kolem hor. Místo, kam jsme jeli, bylo vzdálené vzdušnou čarou asi padesát kilometrů, ale trvalo nám to devět hodin. Vše je velmi fyzicky namáhavé. Navíc jsme měli štěstí, že naše cesta kolem hor probíhala za snížené viditelnosti, takže jsme neviděli, kudy jedeme. Když jsme pak jeli zpátky, dost to s námi otřáslo. Neuvěřitelný sráz pod úzkou silničkou, občas se muselo zastavit, protože vypadl ze skály kámen, nebo se naše auto muselo vyhnout náklaďáku. Jediná chybička a spadli bychom dolů.

Co jste dělali v den, kdy začaly otřesy? 
To bylo v sobotu, mezi dvanáctou a jednou hodinou. Už jsme byli z hor zpátky v Káthmandú. Udělali jsme si zajímavý výlet do zalesněné části v okolí Káthmándú, která má status národního parku. Je vysoko, na strmých kopcích nad městem. Vystupovali jsme nahoru, bylo tam převýšení asi tisíc metrů. Naším cílem byl malý buddhistický klášter a zároveň místo, odkud byl výhled na celé Káthmándú. Je to krásná cesta, jsou tam zajímavé rostliny, živočichové. Bylo mi ale divné, že je ticho. Když jsme šli lesem v horách, byl plný ptačího zpěvu. Ale tady bylo úplné ticho. My jsme si to ale do žádných souvislostí nedávali.

V jaké chvíli vás zastihlo zemětřesení? 
Stoupali jsme na planinu s výhledem a tam přišel první a nejsilnější otřes. Nejhorší bylo, že se to stalo úplně nečekaně. Kdyby se otřesy nějak stupňovaly, lidé by měli šanci vyběhnout ven a víc by se jich zachránilo, ale přišlo to najednou, země se začala…

Třást? 
Neřekla bych třást. To byl takový zvláštní pohyb posunu, že se neudržíte na nohou. Je to trochu jako na lodi. Je to pohyb, který tělo absolutně nezná, a tak vás to psychicky naprosto rozhodí a nevíte, co máte dělat.

Popadali jste? 
Částečně jsme se vrhli na zem, částečně jsme popadali. Asi minutu a půl jsme jen leželi na zemi a snažili jsme se nehýbat. Vůbec jsme nevěděli, co se stane, jestli celý svah s námi sjede dolů, nebo na nás začnou padat stromy, nebo se uvolní kameny. Kupodivu k ničemu takovému nedošlo, jen se země otřásala a trvalo to více než minutu. Potom jsme se zvedli a dorazili na planinu, kde jsme měli výhled na město.

Byly odtamtud patrné následky zemětřesení? 
To byl apokalyptický pohled… Viděli jsme, jak se dole vznášejí mraky prachu, nad celým Káthmándú byla poklička ze žlutého prachu. Potom začala jezdit auta se sirénami.

Záchranné práce a lijáky

Nepříznivé počasí s hustými lijáky komplikuje v Nepálu práce záchranářů, kteří po zemětřesení pátrají po možných přeživších a kteří se snaží distribuovat humanitární pomoc. Do nejhůře postižených, odlehlých oblastí poblíž epicentra zemětřesení se kvůli dešti nemohou dostat vrtulníky, uvedla agentura Reuters. Bilance sobotních otřesů půdy se podle údajů nepálských úřadů vyšplhala na 5489 mrtvých.

Zdroj: ČTK

Shora jste tedy měli dobrý přehled o situaci. 
Protože jsme byli asi kilometr nad městem, neměli jsme detailní pohled. Nejhorší bylo, že všechny zvuky šly trychtýřem z údolí nahoru. Lidé křičeli. Je to třímilionové město a síla tohoto vjemu je ohromná. Úzkostný křik lidí ve mně zůstane asi napořád.

A to bylo slyšet až k vám nahoru?
Ano, šíří se to tam. Lidé začali vybíhat z domů, shromažďovali se na volných místech, protože oni na rozdíl od nás zkušenost se zemětřesením mají a vědí, co mají udělat.

Vaše skupinka byla v pořádku? Co jste měli v plánu dělat? 
Byli jsme absolutně bezradní, ale měli jsme štěstí, že jsme nahoře potkali mladého nepálského studenta, který mluvil anglicky a byl velmi rozumný. Řekl nám, že to bylo zemětřesení, a že v Káthmandú jsou na otřesy zvyklí, ale tohle že se i jemu zdálo silné. Také nám řekl, že jsme na nejbezpečnějším místě, kde můžeme být, ve výšce a na celkem pevném podloží. Káthmandské údolí je z velké části na píscích. Podloží je nesoudržné a zemětřesné vlny se jím rychle a intenzivně šíří. Takže nám doporučil, že máme zůstat tam, kde jsme. Ještě jsme se ho hloupě zeptali, jak dlouho to bude trvat, jestli hodinku nebo dvě. Odpověděl, že to nikdo neví, že to může trvat hodiny i dny.

První, nejsilnější otřes trval minutu? 
Něco přes minutu. Ale když ležíte na zemi, zdá se vám to nekonečné. Nikdo neví, kdy to skončí, jak to skončí.

Komunikovali jste spolu nějak bezprostředně po začátku otřesu? 
V životě zažijete spoustu věcí, které jsou hrozné, ale vždycky je tam nějaké malé plus. Já jsem si v tu chvíli uvědomila sílu lidské soudržnosti a to, že jsme tam nebyli každý sám za sebe. Snažili jsme se podávat si ruce. Bylo to symbolické, nevím, jestli bych dokázala udržet v jedné ruce někoho, kdo by se řítil do propasti. Přesto ten signál, že jsme k sobě vztahovali ruce, byl pro mě silným momentem.

Kristina Váňová, která se včera vrátila ze zemětřesením postiženého Nepálu (30. dubna 2015).

Kristina Váňová, která se včera vrátila ze zemětřesením postiženého Nepálu (30. dubna 2015).

Váš muž byl v tu chvíli s vámi?
On byl ten den s druhou částí skupiny někde jinde, čtyřicet kilometrů daleko. Nevěděla jsem, co s ním je. Samozřejmě nebyl signál. V jednu chvíli všechno, na co jsme zvyklí v civilizovaném světě, skončilo. Elektřina, internet, signál, nic. Hluché telefony. Ostatní ze skupiny viděli, že nemá smysl mě liše utěšovat. Pomáhali mi, drželi jsme při sobě, rozdělili si jídlo. Šlo o to, na té hoře přežít. Nevěděli jsme, jak dlouho tam budeme muset zůstat, a tušili jsme, že tentokrát budeme muset trochu zabojovat. Tyhle silné momenty se mi postupem času ukazují jako velmi krásné.

Kdy jste se rozhodli k návratu do Káthmandú?
Na kopci jsme zůstali asi dvě hodiny. Věděli jsme ale, že budeme muset absolvovat cestu městem k hotelu, a že v šest hodin už se smráká. Nemohli jsme jít potmě městem, kde nic nefunguje.

Když jste sešli do Káthmándú, jak to tam vypadalo? 
Překvapilo mě, že na to, co všechno nefungovalo, už jsme tam viděli první polní nemocnice, zdravotníci ošetřovali zraněné. Samozřejmě jsme už viděli i shromaždiště na mrtvá těla.

Kvůli otřesům lidé spí na ulici, hlásí Češka z Káthmándú

Zasáhla vás tato situace? 
Pocit ze vstupu do města byl velmi zvláštní. Člověk má asi nějaké obranné mechanismy. Kdybych si vše najednou připustila, tak bych se asi zhroutila. Je to lidské neštěstí obrovských rozměrů, na které člověk není připravený. V tu chvíli jsem si připadala, jako když městem procházím ve snu. Jako by celý lidský život šel kolem mě. Na okrajích zemřelí, kteří už ukončili svou životní dráhu. Proti mně lidé, někdo šel do města, někdo z města, všichni jsme na tom byli stejně. Do toho malé děti. Všechno, co můžete v životě zažít, se odehrávalo na jedné ulici.

Můžete to popsat? 
Prošli jsme apokalypsou. U nemocnice jsme se třeba podivovali, proč má zavřeno a před ní stojí spousta lidí. Až později jsme zjistili, že má strašlivou statickou trhlinu, a že zdravotníci museli nejdřív evakuovat lidi a vyklidit všechno ven, a až v druhé fázi mohli začít ošetřovat raněné. Je úžasné, že tohle všechno zvládali. Také jsem viděla dva vojáky, jednoho s krumpáčem, druhého s lopatou, jak stojí u obrovské hromady sutin a bezradně koukají, kde začít.

Překvapuje mě, že jen pár hodin po prvním otřesu bylo vše tak zorganizované. Opravdu nepropukl chaos? 
Lidé byli velmi ukáznění, nikdo se nikam nestrkal. Neviděla jsem, že by někde vznikla nějaká panika. Prostě když jim řekli „seďte na ulici“, seděli na ulici. Na naše poměry se Nepálci chovali velmi dobře a slušně. Jedinkrát jsme se setkali s tím, že nám chtěl taxikář později při cestě na letiště předražit jízdu, protože viděl, že jsme cizinci. Ale jinak i voda stála stejně před zemětřesením. Přestože začalo docházet jídlo, vždy se našel někdo, kdo nám aspoň něco málo prodal, a za ceny, jaké byly předtím, než k zemětřesení došlo. Obecně, morálka tamních lidí mi připadá velmi vysoká.

Jak hodně bylo Káthmándú poničené?
Nejhůř to odnesla asi část Thamel, která je velmi stará a také velmi turisticky oblíbená. Jsou tam památky, obchody, staré domy, úzké uličky. Vše je ale z cihel a obávám se, že to všechno popadalo. Už když jsem pár dní předtím mezi těmi domky chodila, říkala jsem si, že mi brzy asi spadne nějaká cihla na hlavu, v takovém byly stavu. Mládenec, kterého jsme potkali na hoře, nám říkal, že tohle je neštěstí chudých lidí v Káthmandú. Svá obydlí nemají jak udržovat. Od druhého dne jsme viděli stany, fungovalo nějaké zásobování, i když lidí na ulici bylo takové množství, že si nedokážu představit, jak je všechny zabezpečit, aby nehladověli.

Vašemu hotelu se zemětřesení vyhnulo? 
Když jsme k němu přišli, viděli jsme, že stojí. Byla ale otázka, zda je bezpečný. Jeho majitel, Španěl, byl na zhroucení. Aspoň se ale snažil nám zabezpečit vodu na mytí z dešťového rezervoáru. Elektřina nešla.

Jak můžete pomoci?

ADRA
Konto: 66888866/0300 
Variabilní symbol: 380
DMS: „DMS ADRA“ na číslo 87 777

Český červený kříž 
Konto: 333999/2700
Variabilní symbol: 1504

Člověk v tísni
Konto : 54333345/0300
DMS: „DMS NEPAL“ na číslo 87 777 

Diakonie ČCE
Konto: 292949292/0300
Variabilní symbol: 319 
DMS: „DMS DIAKONIEPOMOC“ na číslo 87 777

Charita ČR
Konto : 55660022/0800
Variabilní symbol: 107
DMS: „DMS CHARITASVET“ na číslo 87 777 

UNICEF ČR
Konto: 11771177/0300
Variabilní symbol: 814
DMS: „DMS UNICEF“ na číslo 87 777

Cena jedné DMS je zpravidla 30 korun.

Rozhodli jste se v hotelu přenocovat? 
Dorazili jsme k němu v sobotu v podvečer a čekala nás noc, o které jsme tušili, že bude velmi těžká. Otřesy totiž prakticky neustávaly. Pořád jsem měla pocit brnění, šlo jen o to, kdy zase nastane nějaký otřes tak silný, že nás to zasáhne. První noc jsme v hotelu ještě strávili. Někteří přímo na recepci při otevřených dveřích, aby při prvním silném otřesu okamžitě vyběhli ven. Můj muž je stavař a statik. Prošel hotel, řekl, že nenašel žádnou statickou závadu, že je popraskaná jen omítka a příčky, a že konstrukční systém zůstal nedotčen. Ještě nám namaloval, jak to bude vypadat, když bude hotel padat! Mě z toho málem ranila mrtvice, ale můj muž je flegmatik. Strávili jsme těžkou noc, při které došlo k pěti situacím, kdy někteří vybíhali z hotelu ven a po chvíli se zase vraceli.

Jaké bylo ráno po takové noci? 
Vypadalo to lépe, svítilo slunce, zdálo se, že se země tolik netřese. Rozhodli jsme se, že si konečně odpočineme. Zalezli jsme do postelí. Dokonce se na chviličku objevil signál, takže jsem honem posílala zprávu dcerám. Právě jsem vyťukala „Otřesy už naštěstí nejsou tak silné“, když přišel takový otřes, že jsem ve spodním prádle a bosa vyběhla ven. Potom už jsme se báli v hotelu zůstat, další část dne jsme trávili s Nepálci venku.

Kdy jste měli odlétat ze země? 
V pondělí večer ve 22 hodin nám mělo letět letadlo. Jiná možnost dopravy tam ani není. Silnice jsou špatné, navíc je to daleko. Nevím, co bychom dělali, kdyby letiště nefungovalo. Asi bychom museli cestovat do Indie.

Věděli jste vůbec, zda letiště funguje? 
Bydleli jsme ve čtvrti, která bezprostředně přiléhala k letišti, a tak jsme slyšeli odlétat a přistávat letadla. Díky tomu jsme věděli, že nějak funguje. V neděli začal obrovský provoz helikoptér, které odlétaly k horám. Zemětřesení totiž postihlo i horské oblasti, i park Langtang, kde jsme putovali předtím. Myslím, že helikoptéry zjišťovaly stav horských vesnic. Určitě jich spousta zmizela pod kamením a lavinami a dodnes o tom nemají přehled. Do těchto vesnic obvykle vedla jen jedna horská komunikace, vybudovaná na srázu hor, a první tektonický pohyb ji musel zlikvidovat. Tam se dnes po zemi nikdo nedostane. Kdo je ještě nahoře, nedostane se dolů jinak než helikoptérou.

Týká se to i vesnic, kde jste přespávali? 
Hrozně mě to bolí. Při průchodu údolím nás ti lidé ubytovávali, vařili nám jídlo, vždy tam došlo k nějakému přátelskému kontaktu. Třeba večer, kdy už ve výškách kolem tří tisíc metrů bylo zima, nám zatopili. Kamínka kouřila neskutečně, načichli jsme kouřem. Tehdy jsem se vztekala, protože v našem pokojíku bylo od kouře úplně bílo. A v úterý, když jsem po příletu do Prahy tahala špinavé prádlo z rance, přičichla jsem k bundě. A málem mi vhrkly slzy do očí. Bunda ještě voní kouřem, a ti lidé, ta kamínka, to už možná neexistuje. My jsme prchli a museli jsme prchnout, ale nevíme, jestli lidé, které jsme nechali za sebou, jsou naživu.

Zemětřesení v Nepálu

Kontaktovaly vás po zemětřesení české instituce? 
Ano. V prvé řadě musím říct, že byly velké problémy se signálem. Vydávali jsme se ho lovit několikrát denně. Jeden z naší skupiny nás zaregistroval v systému DROZD ministerstva zahraničí. Tam o sobě uvedete před cestou do zahraničí základní údaje. Přes DROZDa jsme byli osloveni esemeskou. Jiná možnost ani nebyla, internet nefungoval. Naši potomci v Česku začali vyvíjet velké úsilí, aby nás dostali domů. Začali komunikovat s ministerstvem zahraničí, s konzulátem v Nepálu a v Dillí. Díky tomu jsme věděli, že poletí český speciál, a že na letišti máme kontaktovat konzula.

Využili jste speciál? 
Nakonec ne, nebylo to potřeba. Udělali jsme ale všechny kroky k tomu, abychom měli tuto možnost jako záložní. Speciál měl letět až druhý den a my jsme byli už tak vystresovaní, takže jsme odlet nechtěli odkládat. Stále hrozilo nebezpečí, že při nějakém dalším otřesu přestane letiště fungovat.

Jak to vypadalo na letišti?
Přijeli jsme tam s velkým předstihem. Jakmile jsme mezi sebou promluvili česky, oslovil nás Slovák. Řekl nám, že jejich skupinka tam čeká už třetí den a že tam mají stan. Pozvali nás k sobě. Letiště bylo plné lidí, odhaduji to na několik stovek. Není na to dimenzované. Navíc velká část personálu měla své vlastní potíže, protože jejich rodiny zemětřesení také zasáhlo. Na přepážkách seděli lidé, kteří neměli tu správnou kvalifikaci, trvalo jim to déle. Ani tak jsem ale na letišti nezažila nějakou paniku. Vzpomínám si, jak jsme byli šokovaní, když jsme zjistili, že na odbavení jdou už i rakve. Naše letadlo místo ve 23 hodin odlétalo v úterý ve dvě hodiny ráno, což v těch podmínkách považuji za malý zázrak.

Jaké bylo přivítání v Praze? 
Samozřejmě to byla velká úleva, i pro naše rodiny v Česku, které nemohly nic dělat. Nás zaměstnávalo aspoň to, že jsme si vždy vytkli nějaký cíl, a k němu směřovali. Dělali jsme spoustu zbytečných věcí, ale bez nich bychom se zbláznili. Naši potomci v Česku se mezitím spojili, ačkoli se předtím neznali, předávali si informace a spolupracovali.

Co byste vzkázala lidem, kteří takovou katastrofu nezažili na vlastní kůži? 
Chtěla bych, aby lidé tady pochopili, že se jich to také týká. Kdo jen trochu může, měl by poskytnout pomoc, protože ti lidé ji opravdu velmi potřebují. Můžete celý život kupit baráky a auta, ale můžete také tak dobře sedět na jedné židli a sníst jeden řízek. To jediné, co má smysl, je mezilidský vztah. Podaná ruka při zemětřesení, i symbolicky, je velká pomoc. Ono stejně, čímkoli přispějeme, bude to jen kapka v té bídě. Ale je dobré dát najevo „víme o vás, nejste v tom sami“.







Hlavní zprávy

Dětská kosmetika, po které se vaše dítě neoprudí
Dětská kosmetika, po které se vaše dítě neoprudí

Recenze si přečtěte na eMimino.cz.

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.