Začala jste pořádat debaty s dětmi na základních školách o umírání a smrti. Jak vaše návštěvy probíhají?
Poprvé jsem šla do třetí třídy školy v Hostivicích s tím, že dětem budu vyprávět, jak se starám umírající, a jak pracuji v hospicu. Pro jistotu jsem si s sebou vzala svoji brašničku, v níž mám injekce a další věci. Říkala jsem si, že kdyby děti to povídání vůbec nezajímalo, tak to zachráním kufříkem, ukážu jim ho a půjdu. Ale vůbec se na něj nedostalo. Děti byly úplně nadšené. Začala jsem jim povídat a ony se spontánně přidávaly. Každý se ptal a povídal, o tom, co ho zrovna napadlo. Nepojímám to formou přednášky, abych jim třeba říkala, jak by se k umírajícímu měly chovat. Mým cílem je právě vytvořit příjemný bezpečný prostor, kde děti mohou sdílet i tato témata.
Markéta Černá Markéta Černá Narodila se v roce 1978 v Praze. Vystudovala střední zdravotnickou školu. Z nemocnice má první zkušenosti s péčí o umírající. Po škole pracovala v Ústavu hematologie a krevní transfuze. Během rodičovské dovolené absolvovala výcvik psychoterapie pro dospělé. Věnuje se například terapii pevným objetím. Jako zdravotní sestra pracovala v hospici Sv. Hedviky v Kladně. |
O čem konkrétně s dětmi mluvíte?
Vyprávím o svých zkušenostech. Je moc zajímavé, že ony spontánně začínají povídat o tom, že smrt a umírání je pro ně přirozené. Nemluví o tom jen proto, že berou ohled na rodiče a na dospělé okolo, a nemohou tak projevit to, co v nich už je. Ony nemají strach, a proto potřebují někoho, s kým o smrti mohou mluvit. Vnímají strach dospělých, mezi kterými jsou. Tam se o tom proto bavit nemohou. Když vidí maminku, která je smutná, tak to téma z ohledu na ni ani neotvírají, protože vědí, že ji to bolí. Jedna holčička třeba říkala, že chodí pravidelně se sestřenicí do supermarketu kolem hřbitova a pokaždé po cestě zajdou na hřbitov za babičkou, aby o tom maminky nevěděly.
Setkala jste se s tím, že by dítě povídání o smrti přijalo špatně, třeba, že by z toho bylo smutné?
Špatnou reakcí myslíte, když je dítě smutné nebo se třeba rozpláče? Pro mě to ale není špatná reakce. Chci vytvořit prostor i pro slzy. Aby dítě mohlo v klidu plakat třeba jen proto, že mu umřel křeček. Povídání s dětmi, které jsem zažila, ale bylo vždy spíše v radosti, nikdo neplakal. Děti se spíš zajímaly, než že by byly smutné. Děti většinou reagují spontánně, úplně se otevřou. Na některých je ale vidět, že už v třetí třídě reagují jako dospělí, že třeba mají strach o mě, jak já to snáším, když doprovázím umírající. V tom jsem viděla spíš dospělou reakci než dětskou.
Stalo se vám někdy, že by rodiče dětí vaší diskuzi ve škole odmítli?
Ano, zrovna teď nedávno v jedné škole. Když paní učitelka rodičům oznámila, že se bude konat diskuze o smrti, následovala záplava reakcí, úplná hysterie. Rodiče měli velký strach, co to bude. Do třídy chodí pětadvacet dětí. Pět rodičů bylo úplně nadšených, pět bylo radikálně proti a zbytek si to nechal od paní učitelky vysvětlit a nechal to na ní. Příští týden bude třídní schůzka, kde se to s rodiči ještě probere a pak se uvidí..
Proč je podle vás dobré o smrti s dětmi hovořit?
Nechci říkat, že je vždy dobré s dětmi o tom mluvit, a že kdo to nedělá, je špatný. Kdyby to bylo vždy dobré, tak to dělá každý, protože každý chce dělat pro svoje děti vše dobré. Ale člověk dělá jen to, co zrovna může. A někdo zkrátka nedokáže mluvit o tom, že babička umírá, vrací mu to špatné zážitky a bolesti a je pochopitelné, že si to nechce připomínat.
Co byste poradila rodičům, kteří by s dětmi rádi nějak mluvili o tom, že umírá babička nebo dědeček, ale nevědí jak?
Aby byli úplně otevření, ale zároveň se do ničeho nenutili. Klidně mohou před dětmi plakat, mluvit o tom, co přijde. Nepřemýšlet, co by jim měli říct, ale ukázat otevřenost, nic jim nezastírat, nelhat. Říct vždycky pravdu a pravda někdy je i to: „Teď vůbec nevím, co ti mám říct. Nevím jak se zachovat. Nevím, jak ti pomoct.“ Když dospělí cítí, že potřebuje s někým mluvit, že mu to pomůže, má jít za otevřenými lidmi, kteří mluvit chtějí, což můžou být i děti. Právě děti mohou ten šok a strach v rodině rozředit, vnést tam něco jiného.
Vy máte děti?
Mám dvanáctiletou dceru a devítiletého syna. S nimi jsem prožívala, když mi před čtyřmi lety zemřel tatínek, kterého jsem vzala umřít domů. Po tři čtvrtě roce umřela maminka v hospicu na rakovinu. Až nedávno jsem se poprvé dcery zpětně zeptala, jak to tehdy prožívala. Protože pro mě to bylo hrozné, opravdu drsné a ještě měsíce jsem se z toho vzpamatovávala. A ona mi teď, po čtyřech letech, řekla, že vlastně jí tehdy v osmi letech nejvíc zajímalo, jak bude dědeček vypadat mrtvý, a že se jí moc líbilo, jak jsme se o dědečka a babičku starali. Vlastně mi neřekla vůbec nic negativního. Bylo pro mě překvapující, jak děti smrt vnímají úplně jinak, s takovou zvídavostí. Všichni jsme se tehdy báli a jí zajímalo, jak bude dědeček vypadat mrtvý. Tuhle zvídavost a otevřenost i v otázce smrti chci v dětech podporovat, chci, aby to v nich neumřelo. Při dospívání se totiž člověk dostává do stavu, kdy přijme, že smrt a umírání je strach.
Myslíte tedy, že dítě může být i u úplného konce? Mnohdy to není hezký pohled. Nemůže ho to poškodit?
To záleží na tom, co berete jako to poškození. Je to velmi individuální. Pro někoho je možná lepší u toho nebýt, když nechce. A je to tak dobře. Nelze dát rodičům jednu šablonu. Moje děti viděly mrtvého dědečka a babičku, byla i otevřená rakev na pohřbu a já vím, že to tak bylo dobré. Některý rodič ale cítí, že to nemůže udělat.
Dlouho jste pracovala v mobilním hospicu, za umírajícími jste tedy jezdila domů do rodin. Jak se tam zapojovaly děti?
Mám s tím jen dobré zážitky. Třeba jedna rodina na Kladně, když zemřel dědeček, tak se většina příbuzných sešla v obýváku, zatímco dědeček ještě ležel v ložnici. Příbuzní si sedli, povídali. A bylo tam i tříleté děvčátko. Ptala jsem se jich, jestli u dědečka byla i holčička a oni nevěděli, jestli je to dobrý nápad. Tak jsme se jí prostě zeptali a ona řekla, že se na dědečka chce podívat. Šli jsme tam spolu i s její maminkou. Ona říkala, že by dědečka chtěla namazat. Tak si vzala krém, začala mu mazat ruce, nohy, tak se o něj postarala, pohladila ho, chtěla to udělat, tak to udělala. Atmosféra umírání a strachů těch dospělých je v domě a to malé děťátko je úplně spontánní, vůbec ne ustrašené. Na tom je dobře vidět, jak děti jsou sami sebou v takové chvíli a v tak husté atmosféře.
S dítětem se tedy může o smrti komunikovat už od nejútlejšího věku?
Nedá se říct od kterého věku. Komunikace totiž není jen mluvení, malé dítě to vnímá jinými smysly, tělesně. Když se dítě začne ptát a když je dospělý připraven, tak o tom mohou mluvit..
Kdy vzít dítě na pohřeb?
Když tam chtějí jít, věřte mu, že má důvod. Pokud se na to rodič necítí, může se domluvit s někým jiným, třeba s příbuzným nebo známým, který do toho není úplně zatažený. Ten dítěti na pohřbu dá oporu, zatímco maminka se může starat o sebe a může se i zhroutit.
Vidíte rozdíl v komunikaci s dítětem o smrti podle toho, zda je rodič věřící, nebo ateista?
Věřící lidé mají naději, smrt pro ně neznamená konec, nic, černo. Myslím, že strach, který máme ze smrti je dán právě tím, že většina lidí nevěří, že je něco poté. Celý život něco tvoříme a pak umřeme. Takže vznikají otázky, k čemu to bylo. Rodičům bych radila používat to, co je vám příjemné. Když je někdo ateista, tak věří, že po smrti nic není. Proč by o tom tak nemohl mluvit s dítětem? Každý by měl říct dítěti svoji pravdu, ale zároveň mu nebránit ani v dalších pohledech. Děti chtějí mít otevřený obzor a vidět věci z různých stran.
