Jako člen vládního Výboru pro práva dítěte prosazujete postupné omezování ústavní péče o děti a zároveň větší podporu pěstounů. Podle podnětu, který jste vypracovali a o němž nyní jedná vláda, by děti do sedmi let neměly být do dětských domovů umisťovány vůbec (více čtěte zde). Proč jste zvolili právě tuto věkovou hranici?
Podle celé řady domácích i zahraničních výzkumů má ústavní péče zásadně negativní vliv na vývoj dítěte. Děti v raném věku potřebují zejména vazbu s blízkou osobou a té se jim v kojeneckých ústavech, kde se jedna zdravotní sestra stará průměrně o pět dětí, logicky nedostává. To samé platí o dětech z dětských domovů, ve kterých se žije ve skupinkách o šesti až osmi členech. Děti před deprivací neochrání hezké postýlky a nová fasáda, deprivaci se dá předejít pouze láskyplnou péčí a pozorností blízké osoby.
Michal Ďorď Narodil se v roce 1988 v Ústí nad Labem. Vyrostl v Dětském domově Frýdlant v Čechách. Maturoval na obchodní akademii a vystudoval mezinárodní vztahy na Anglo-americké vysoké škole. V současnosti je členem vládního Výboru pro práva dítěte a řídí organizaci Vteřina poté, která se zabývá právy dětí v institucionální péči. Pracuje rovněž v České školní inspekci a Otevřené společnosti. |
Hrál roli i i praktický důvod - že malé děti a předškoláky je snazší umístit k pěstounům?
Nehrál, ačkoli snazší to u malých dětí je. Podnět, jehož projednání vláda minulý týden odložila, navrhuje, aby po volbách byla přijata strategie rozvoje služeb pro ohrožené rodiny s dětmi. Péče by se měla proměňovat tak, aby většina dětí měla možnost vyrůstat v původní nebo náhradní rodině a nakonec, aby nedocházelo k umisťování malých dětí do ústavních zařízení. Jinými slovy, aby systém péče o ohrožené děti začal předcházet odebírání dětí a omezil možnost umisťování předškoláků do ústavních zařízení.
Federace dětských domovů k podnětu právě namítá, že některé děti je obtížné umístit k pěstounům, například početné sourozenecké skupiny. Preferovali byste umístění dítěte v rodinném prostředí i za cenu rozdělení sourozenců?
Ne, nic takového bychom nepreferovali. V podnětu uvádíme, že v případném vládním návrhu zákona budou muset být upřesněny podmínky, za kterých by děti mohly být umístěny do ústavního zařízení, maximálně však na dobu jednoho měsíce. Je pravda, že specializovaných pěstounských rodin, které by byly schopny přijmout větší sourozeneckou skupinu prozatím není dostatek, ale Ministerstvo práce a sociálních věcí podporuje a plánuje další rozvoj specializace pěstounské péče, takže jich snad v budoucnu dostatek bude.
Ono pěstounů je obecně nedostatek. Pokud by byl zmíněný podnět Rady vlády pro lidská práva přetaven do legislativy a děti do sedmi let by měly z dětských domovů zmizet, nebylo by zřejmě možné všechny umístit...
Náš návrh počítá s tím, že by k omezování možnosti umisťování malých dětí do ústavů došlo postupným stanovováním věkové hranice pro děti do jednoho roku, tří a sedmi let věku. Přechodné období by trvalo šest let od platnosti zákona. Bude tedy dostatek času se změnám přizpůsobit. Je jasné, že potřeba krátkodobých i dlouhodobých pěstounů zde je a bude. Věříme ale, že se také prostřednictvím sjednocení systému a podpory služeb pro ohrožené rodiny bude lépe předcházet odebírání dětí z rodin, tudíž nebude taková potřeba náhradních rodin. Bavíme-li se o původních rodinách, tak chceme samozřejmě předcházet odebírání z rodin, kde nedochází k týrání a zneužívání dětí, případně jinému ohrožujícímu chování.
Jak hodnotíte institut přechodných, tedy profesionálních pěstounů, který u nás funguje už tři roky?
Hodnotím ho kladně, protože tu máme konečně nějakou alternativu, kterou můžeme používat v akutních situacích namísto umisťování dětí do krizových zařízení nebo do ústavů. Samozřejmě že má své nedostatky, jako je například nejednotný systém příprav a doprovázení pěstounských rodin, ale i ty se snad podaří v budoucnu napravit a přizpůsobit potřebám dětí. Skutečně velkým nedostatkem je u nás roztříštěnost služeb pro ohrožené děti a existence vysokokapacitních zařízení.
S návrhem omezovat dětské domovy důrazně nesouhlasí poslankyně Jitka Chalánková (TOP 09), podle níž se pro některé děti ústavní péče hodí víc, protože potřebují odbornou péči, kterou jim pěstouni nemohou zajistit. Co si o tom myslíte?
A jak moc potřebují být vzdělaní rodiče nebo náhradní rodiče, aby se dokázali postarat o své děti? Paní poslankyně, která je vzděláním pediatričkou, často v tomto směru zmiňuje kojenecké ústavy, které dětem poskytují „odbornou“ zdravotnickou péči. Kvůli té by ale děti skutečně nemusely a neměly ležet v kojeneckých ústavech, kde se každým dnem víc a víc deprivují. Kolegové z Asociace Dítě a Rodina ji například již minulý rok upozornili na to, že více než 60 procent dětí v kojeneckých ústavech nemá žádné významné zdravotní problémy, kvůli kterým by v nich musely zůstávat. Samozřejmě existují děti, které si prošly nějakým traumatem, ať už důsledkem týrání nebo sexuálního zneužívání. Ale pro ty jsou tu různí psychoterapeuti, kteří jim mohou poskytovat odbornou péči, i když jsou v rodinném prostředí. Ochrana práv dětí by se měla držet jednoduchého principu, a to, že odborné služby mají být dítěti poskytovány v jeho přirozeném prostředí, tedy v rodině. Pokud tomu tak není, tak je porušováno jeho právo.
Vychovatelka si mě vypiplala
Zmínil jste, že důsledky této deprivace člověka poznamenají na celý život. Sám máte zkušenosti s kojeneckými ústavy i dětským domovem. V ústavní péči jste strávil v podstatě celé dětství. Cítíte se tím dnes stále handicapován?
Já jsem měl určité štěstí, že jsem se dostal do celkem dobrého dětského domova, kde se k dětem personál choval velmi přátelsky a partnersky. Tehdy nás bylo na skupinách deset dětí, takže si asi dokážete představit, jak omezenou pozornost mohli naše vychovatelky každému z nás věnovat. V mé skupině bylo navíc asi čtyři nebo pět malých dětí včetně mě. Já jsem se nicméně z nějakého důvodu zalíbil jedné naší vychovatelce, a ta se rozhodla, že si mě, jak sama jednou řekla, „vypiplá“. Možná mě i její péče v kombinaci s určitou osobní resiliencí (houževnatostí, pozn. red.) ochránila. Podařilo se mi vystudovat vysokou školu a postavit se na vlastní nohy. To ale neznamená, že bych neměl problémy při osamostatňování.
Pamatujete si na něco předtím, než vás úřady odebraly z rodiny a umístily do ústavu?
Ne, nepamatuju si své rodiče, bráchu, nic. Moje první vzpomínka je z dětského domova: Byly mi asi tři roky a jezdil před dětským domovem na tříkolce. Do nějakých šesti, sedmi let mi přišlo, že život v domově je zcela normální. Až v první třídě jsem si začal uvědomovat svou jinakost. Spolužáci se mě například ptali na to, kdo jsou mí rodiče a kde bydlí, a já si uvědomil, že to nevím.
S rodiči jste nebyl v kontaktů vůbec?
Až v devíti letech se mi ozval otec. Bylo to zvláštní, protože do té doby jsem vůbec netušil, kdo je to otec nebo matka. A najednou mi vychovatelka říká: „Míšo, máš tu telefon od svého otce.“ Zvednul jsem sluchátko a na drátě byl nějaký cizí člověk, plakal a já nevěděl, jak mám reagovat. Myslím, že jsem to ani nijak neprožíval. Od té doby za mnou začal jednou za půl roku, rok dojíždět. Vzhledem k tomu, že jsem byl ještě docela malý, tak jsem si na něj po nějakých dvou letech tak nějak zvykl, začal jsem ho trošku vnímat jako otce. S mámou jsem se seznámil až v šestadvaceti. Vztahy s oběma se nakonec obnovily. Ve stejné době jsem přestal jezdit do dětského domova, byl mi s každým měsícem vzdálenější.
Kritickým obdobím bývá pro dítě nebo mladého dospělého odchod z dětského domova. Jaké jsou vaše zkušenosti? Jak člověk zvládá osamostatňování, když nemá rodiče, kteří by mu v případě krize pomohli?
Ve dvaceti letech jsem se přestěhoval z dětského domova do Prahy kvůli studiím. Přestože jsem měl podporu domova a prošel tréninkovým bytem, tak pro mě byly první roky složité. Na konci každého měsíce jsem měl finanční problémy. Horší to mají děti, které po osmnáctém roce nepokračují ve studiích - většinou jde o děti s výučními listy. Ty musí domov opustit, najít si práci, bydlení a začít žít samostatně. Těchto je většina.
Tyto děti tedy ztrácejí veškerou podporu v den osmnáctin?
Pokud nestudují, tak ano. To, že se v tomto věku postaví na nohy, je svým způsobem nemyslitelné. Podle Českého statistického úřadu děti rodiče opouštějí průměrně v šestadvaceti letech. Jistě, najde se řada mladých lidí, kteří opustili rodinu v osmnácti letech, ale těch je menšina. Na rozdíl od dětí z ústavů mají v případě potřeby možnost obrátit se na své rodiče. Tuto možnost děti z ústavů zpravidla nemají. Velká část má vazby s rodinou zpřetrhané, nebo je má, ale rodina se ze socio-ekonomických problémů, které dostaly dítě do ústavu, nedostala, tudíž žádnou záchrannou síť svým dětem poskytnout nemohou.
Míra ohrožení chudobou a bezdomovectvím je v případě dětí opouštějících ústavní péči neúměrně vysoká. Organizace Naděje, která poskytuje přístřeší a služby lidem bez domova, v roce 2013 udělala průzkum mezi svými klienty do 26 let a zjistila, že polovina z nich má zkušenost s ústavní péčí. Nejvíce co do počtu je ohrožena skupina dětí z dětských domovů. Nejohroženější skupinou dětí, na kterou se ale často zapomíná, jsou děti opouštějící dětské domovy se školou a výchovné ústavy.
Existují různé doprovázející organizace, které těmto dětem pomáhají. Jak dál se podle vás dá s osamostatňováním těmto dětem pomoci?
Pomoci může sociální bydlení se sociální službou, na které by děti opouštějící ústavní a pěstounskou péči měly nárok. Také by dětem, které opustily ústavní nebo pěstounskou péči, mohla pomoci speciální sociální dávka, která existuje například ve Velké Británii. V samotných ústavech by situaci mohla významně zlepšit důslednější příprava na odchod v ústavních zařízeních i v pěstounských rodinách. Příprava na odchod se svou kvalitou a délkou v jednotlivých domovech liší. V některých ústavech děti připravují neziskové organizace už od patnácti let, jinde děti ústav připravuje až těsně před odchodem.
Jak tato příprava vpadá?
Děti se celkem často účastní různých školení a kurzů zaměřených zejména na hledání zaměstnání, bydlení a finanční gramotnost. Mnoho ústavních zařízení má také cvičné byty, do nichž zpravidla odcházejí starší děti, které se tam snaží osamostatnit. Dostanou tři, čtyři tisíce na měsíc, nájemné mají zaplacené a musí si poradit se stravou, placením školních potřeb, dopravy a tak dále. Mladí dospělí občas musí dojít do dětského domova a říct tetám a strejdům, jak se jim vede a jestli všechno zvládají. V souvislosti s cvičnými byty se poslední dobou objevuje problém, který spočívá v tom, že cvičné byty jsou občas součástí objektu dětského domova. Podobným problémem je například zřizování Domů na půl cesty při dětských domovech, jako tomu je v jednom zařízení v Ústeckém kraji. V obou případech totiž děti nedostanou možnost se vymanit z ústavního prostředí a osamostatnit se.
V dřívějších rozhovorech jste uvedl, že vás úřady odebraly rodičům, protože byli sociálně slabí, což je protizákonné. Trvá praxe odebírání dětí ze sociálních důvodů i dnes?
Domnívám se, že ano. Poslední šetření v této oblasti provedla kancelář Veřejného ochránce práv v roce 2013 a zjistilo se, že sociální důvody, ať už explicitně nebo implicitně, byly uváděny i v soudních rozhodnutích. Právníci a výzkumnici potvrzují, že tato praxe přetrvává dodnes. Zatímco v minulosti se sociální důvody uváděly i samostatně, dnes se uvádí široké spektrum důvodů včetně neplnění školní docházky.
Není to ovšem legitimní v situaci, kdy rodiče dítě dlouhodobě neposílají do školy nebo mu neposkytnou základní materiální zajištění?
Ne, domnívám se, že takovýmto věcem, jako je zanedbávání povinné školní docházky, nedostatek jídla v lednici nebo nepořádek doma, se dá předcházet, když se s rodinou pracuje. Sociální služby pro rodiny s dětmi jsou ale obecně personálně poddimenzované, takže se potřebným často nedostávají. Situaci by mohla napravit užší spolupráce OSPODů (orgánů sociálněprávní ochrany dětí, pozn. red.), neziskových organizací a škol, jako tomu je v některých britských městech. Když se britské dítě ráno neobjeví ve škole, tak učitelé zavolají rodině, zeptají se, proč se dítě do školy nedostavilo, poté zavolají sociálního pracovníka a ten v případě potřeby sedne do auta, dojede pro dítě a doveze ho do školy. Zní to možná jako sci-fi, ale funguje to.
Není to ale snímání zodpovědnosti z rodičů? Je to především jejich povinnost, aby dítě posílali do školy...
To ale nemusí být nutně nějaká jejich nezodpovědnost. Pokud třeba nemají na jeho dopravu nebo na stravu. To je u nás poměrně časté u žen samoživitelek nebo sociálně vyloučených. I proto se ještě před pár lety navrhovalo, aby do sociálně vyloučených lokalit jezdily pro děti školní autobusy. MPSV a MŠMT dnes také poskytují krajům a neziskovým organizacím prostředky na školní obědy.
Jistě se mezi rodiči najde řada těch, kteří nevidí či nerozumí tomu, proč by své děti měly pravidelně posílat do školy. Je třeba si ale uvědomit, že odebráním dítěte trestáme nejen rodiče, ale i dítě.
