Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

V Česku nejsou rovné šance, chudé děti neumíme podpořit, říká Marksová

  19:23aktualizováno  19:23
Děti z chudých rodin v Česku stále nemají stejné šance jako jejich bohatší vrstevníci, domnívá se ministryně práce a sociálních věcí Michaela Marksová. „Zdaleka nemluvím jen o Romech, podíl neromských chudých se zvyšuje,“ říká v rozhovoru pro seriál iDNES.cz Chudoba v Česku. Stát by měl pomáhat třeba dopravou do školy nebo stravou zdarma.

Ministryně práce a sociálních věcí Michaela Marksová na setkání s lidmi v bytové nouzi (23. 6. 2016). | foto: Yan Renelt, MAFRA

Podle exkluzivního průzkumu pro iDNES.cz se téměř polovina chudých obyvatel Česka do chudé rodiny už narodila. Z chudoby se jim nepodařilo vymanit. Existuje podle vás v Česku rovnost šancí?
Bohužel se obávám, že ne. Podobné výsledky vyšly před pár lety i ve výzkumu OECD. Dítě v České republice má podle tohoto výzkumu ve srovnání s jinými zeměmi velmi malou šanci dosáhnout vyššího vzdělání než jeho rodič. V jiných evropských zemích jsou jeho šance mnohem vyšší. Státy jsou schopné dítě z chudé rodiny podpořit tak, aby dosáhlo lepšího vzdělání. U nás je to špatné.

Seriál iDNES.cz

Seriál iDNES.cz: Chudoba v Česku

Téměř desetina obyvatel Česka žije pod hranicí příjmové chudoby. Desítky tisíc Čechů žijí bez domova, dalších víc než sto tisíc žije na ubytovnách či jim hrozí ztráta bydlení.

Sto tisíc Čechů se potápí ve spirále zadlužení a proti stovkám tisíc je vedena exekuce. Tito lidé se nezřídka rozhodují, zda zaplatí jídlo, nebo školní výlet dětí. Další statisíce lidí se pohybují na hraně, stačí jeden nečekaný výdaj a následuje pád.

Seriál iDNES.cz Chudoba v Česku zavede čtenáře do světa, který často nechceme vidět. Přesto je všude kolem nás a ocitnout se v něm je až příliš snadné.

V čem vidíte hlavní problém?
Je to spíš komplex problémů souvisejících mimo jiné se sociálním vyloučením a podporou dětí, které v něm žijí. Česká republika vydává na podporu veřejných služeb pro rodiny pouhou polovinu průměru ve srovnání s jinými vyspělými zeměmi. To je hrozně málo. A pozor, zdaleka nemluvím jen o Romech, podíl neromských chudých se zvyšuje. V jiných zemích běžně děti zdarma sváží z různých končin školní autobus nebo mají ve škole či školce stravu zdarma. Školní autobusy, pokud vím, nemá ani jeden z krajů. Obědy zdarma některým dětem v rámci jednoho programu poskytujeme. Ale je to nesystémové a netýká se to rozhodně všech, které by to potřebovaly.

Také zřejmě záleží na přístupu škol...
Vzpomínám, když jsem byla na jednom semináři učitelů z anglických škol, kam chodí děti asi třiceti různých národností a jsou většinou ze sociálně velmi slabého prostředí. Tito učitelé například ráno chodili a doslova „tahali“ některé děti z postele do školy, ve škole jim dávali snídani. Rodiče si do školy neustále zvali, aby se jí nebáli. Pak jsem byla naopak na semináři s některými českými učiteli, kteří tam křičeli: „Co bychom jako měli dělat? To přece musejí rodiče!“ Na to jsem jim říkala, že chudí rodiče jsou často sami na pokraji nějakého fungování. Pokud chceme jejich děti dostat do školy, musíme pro to něco dělat. Sociálně vyloučené rodiny často nemají knížky, rodiče ani nevědí, jak si s dětmi hrát, protože sami vyrostli v podobném prostředí a jen opakují vzorce po svých rodičích.

Jak ovšem tento problém řešit, pokud nechceme dítě vytrhnout z rodiny?
Jedna cesta je samozřejmě honit do práce jejich dlouhodobě nezaměstnané rodiče, už jen proto, aby je děti viděly ráno vstávat. Ve spolupráci úřad práce-obec se organizují veřejně prospěšné práce, v aktivních obcích je to hodně vidět. Jinak v případě dětí už dnes fungují skvělé projekty, v rámci nichž se matky učí, jak si s malými dětmi hrát, vybarvovat, prohlížet knížky. Je to sice maličkost, ale je to velmi účinné. Dítě pak má ve škole mnohem lepší start, než když je ponecháno jen působení své rodiny.

Před rokem jsem byla v Litvínově a na sídlišti Janov. Ptala jsem se, zda mají projekty, které by děti připravily na školu, třeba nízkoprahový klub, kde by si mohly hrát a někdo by je rozvíjel. Chudí rodiče je sami od sebe do školky nepošlou, protože matky jsou doma a školku by musely platit. Ale některé zastupitelky se ostře ohrazovaly, že jim nic zadarmo dávat nebudou.

PŘEHLEDNĚ: Jak vypadá „rodinná revoluce“ z pera ministryně Marksové

Co by mělo být pro stát v tomto smyslu cílem?
Myslím si, že by veřejná sféra měla udělat maximum, aby tyto děti, u nichž není možné spoléhat na rodiče, přišly do první třídy maximálně připravené, protože to pak ovlivní celý jejich život. Pokud to znamená dát jim zdarma jídlo nebo dopravu, tak bych do toho šla, protože to opravdu není tolik peněz a dlouhodobě se to vyplatí.

Česko má také bohužel velmi zanedbanou sociální práci. V tomto oboru je strašně málo lidí a jejich platy jsou zoufalé. Například ve Varnsdorfu, kde jsme byli před dvěma lety, nepůsobí jediná neziskovka. Po sídlišti se pohybují desítky dětí od batolat do puberty, některé jsou na první pohled těžce zavšivené a zanedbané, některé jsou vysloveně chytré. Nic nedělají a nikdo s nimi nepracuje, nemají, kam by se chodily třeba doučovat. To považuji opravdu za zločin.

V našem výzkumu se také ukázalo, že dvě pětiny chudých už rezignovaly a pro zlepšení své situace neplánují dělat nic. Jak chcete dlouhodobé klienty sociálního systému motivovat? Do jaké míry by se měla zvedat minimální mzda?
Minimální mzda má na motivaci určitě velký vliv a já budu prosazovat její další navyšováni. Pracovat se rozhodně musí vyplatit, lidé nesmí žít spokojeně na sociálních dávkách. V dnešní době kdo opravdu pracovat chce, práci má. A kdo nechce, nemá v evidenci nezaměstnaných co dělat. Úřady práce se teď zaměřují na dlouhodobě nezaměstnané a máme první skvělé výsledky.

U některých dlouhodobě nezaměstnaných ale musí nastoupit veřejně prospěšné práce, jak jsem řekla v předchozí odpovědi. Obce jsou schopny zaměstnávat i člověka, který když jednou ráno nepřijde do práce, tak ho hned nevyhodí, ale mají s ním trpělivost, zavolají mu, dojdou pro něj, řeknou: „Hele vstávej a pojď.“ Zkrátka ho „dokopají“, protože vědí, že je to člověk, který je schopen pracovat jedině takto pod dozorem. Skvělým příkladem je v tomto třeba město Štětí, ale je jich mnoho dalších.

Co je nepodmíněný příjem

Garantovaný nepodmíněný příjem zjednodušeně znamená, že každý občan dané země má nárok na určitý finanční obnos, který mu stát pravidelně vyplácí. Tyto peníze dostane bez ohledu na to, jestli má příjem z práce, či nikoliv. Zastánci vyzdvihují administrativní nenáročnost a transparentnost. Systém má mít i pozitivní dopad na porodnost - ženy plánující mateřskou by se totiž nemusely v takové míře potýkat s výpadky v rozpočtu v domácnosti. Základní příjem by navíc snížil rozdíly v základním ohodnocení mezi muži a ženami.

Odpůrci naopak tvrdí, že by zavedený krok nenutil některé obyvatele pracovat a zároveň by opomíjel ty, kteří sociální dávky nejvíce potřebují. Opatření by pak v neposlední řadě bylo především nákladné pro státní rozpočty.

Jaký je váš názor na základní nepodmíněný příjem, o kterém se ve světě poslední dobou hodně diskutuje?
Velmi mě to zajímá a ráda si počkám na výsledky experimentů, které právě probíhají ve Finsku. Je pravda, že vyplácení všech sociální dávek, kontrolování příjmů a majetku lidí a tak dále vyžaduje obrovský aparát. Možná, že kdyby se rozpočítaly náklady na úřednictvo, zjistili bychom, že náklady na základní nepodmíněný příjem pro všechny by nebyly o tolik vyšší.

Ale na druhou stranu tím, že dávky vyplácíme cíleně, tak o lidech, kteří mají problémy, víme. Kdybychom všem jen tak posílali plošně peníze na účet, tak bychom se nejspíš v naší zemi brzy ocitli v situaci, že by začaly vznikat enklávy a nevěděli bychom, co se v nich děje, co je to za lidi... Tím, že si lidé chodí pro dávky na úřad, jsou pod určitým dohledem systému. Mluvíme o lidech, kteří pod dohledem být potřebují už kvůli tomu, že mají děti. K základnímu nepodmíněnému příjmu jsem proto spíše skeptická, řekla bych, že je to hodně utopický nápad.

Výživné stát z otců dokáže vymáhat lépe než matka

Jednou ze skupin nejvíce ohrožených chudobou jsou matky samoživitelky. Plánujete jim pomoci vyplácením zálohového výživného v případě, že otec neplatí. Domníváte se, že stát dokáže výživné vymáhat efektivněji?
Ano, myslím, že stát má v tomto ohledu lepší pozici. Neplatící rodič najednou nebude dlužit „jen“ své bývalé manželce, ale bude dlužit státu. A náš stát vymáhat dluhy umí. Například České správě sociálního zabezpečení se daří vybírat asi 99 procent všeho pojistného. Dluhy na pojistném i na daních úřady efektivně vymáhají.

Zákon o zálohovém výživném byl poprvé navržen před deseti lety, tehdy prošel Sněmovnou a přijat nebyl, jen protože jej nepodepsal tehdejší prezident Václav Klaus a přehlasování veta ve Sněmovně už se nestihlo. Při debatách tenkrát odpůrci zákona říkali, že je hloupost dělat novou dávku a že se především musí změnit systém vymáhání práva v České republice. S tím souhlasím a od začátku říkám, že by změna měla nastat hlavně u ministerstva spravedlnosti, aby ve vymáhání dluhů byli úspěšní i jednotlivci, často právě rodiče při vymáhání výživného. Jenže ministerstvo spravedlnosti v tomto ohledu neudělalo nic.

My jsme chtěli matkám samoživitelkám, kterým bývalí partneři neplatí výživné, nějakým způsobem pomoci. A jediné, co mohu jako ministryně práce a sociálních věcí udělat, je právě tento zákon o zálohovém výživném.

Michaela Marksová

Ministryně práce a sociálních věcí

Michaela Marksová, rozená Tominová, (1969 Praha) vystudovala Přírodovědeckou fakultu UK, učitelský obor biologie-matematika.

Od roku 1997 pracovala v neziskové organizaci Gender Studies jako ředitelka. Vedla odbor rodinné politiky na ministerstvu práce a sociálních věcí (2004-2006) a odbor rovných příležitostí ve školství na ministerstvu školství (2009-2010).

V letech 2010 až 2012 byla místostarostkou Prahy 2. Je odborná mluvčí ČSSD pro lidská práva a rodinu, členka zastupitelstva Prahy 2.

V lednu 2014 se stala ministryní práce a sociálních věcí ČR, od března 2015 místopředsedkyně ČSSD a od roku 2006 zastupitelka Městské části Praha 2.

Má dvě dospívající dcery.

Jednala jste o tom, jak zlepšit vymáhání výživného, s ministrem Pelikánem?
Ano, mluvili jsme o tom spolu mnohokrát a myslím, že v poslední době se jejich přístup přeci jen zlepšuje. Kromě toho jednáme o změnách v opatrovnickém soudnictví. Podle mého názoru by měly fungovat specializované krajské senáty, protože soudy, v nichž se řeší spor o dítě, jsou velmi komplikované a citlivé. Od soudce to vyžaduje více empatie, než když soudí například spor o majetek. Naši soudci jsou zatím specializovaní jen neformálně. To znamená, že se zpravidla spory o děti přidělují těm samým soudcům, u nichž se ví, že je zpravidla dělají. Jenže, když pak takový soudce má třeba dovolenou, může případ dostat na stůl soudce, který v životě dítě neviděl.

V civilizovaných zemích běžně existují soudy specializované na případy, v nichž se jedná o děti. Mají svá zvláštní pravidla a lhůty, soudci se neustále vzdělávají a mají kolem sebe celý specializovaný aparát. U nás to není a to je katastrofa. Částečně z tohoto důvodu existují právě i problémy s neplacením výživného.

Jednou z vašich priorit je prosazení zákona o sociálním bydlení. Obce se ale proti návrhu poměrně ostře vymezují. Vadí jim například samotný základ - centralistický princip, kdy o nároku na přidělení bytu rozhodují úřady práce a ne obce samotné. To se podle vás může změnit?
To je oblast, kterou budeme ještě upravovat, aby to bylo přijatelné. Jinak to ale nepůjde, než aby to řešil stát. Když se podíváme na dnešní systém, tak úřad práce platí dávky na bydlení. Řada obcí a měst ve stávajícím systému organizuje sociální bydlení na základě těchto dávek. Kdyby byli zodpovědní všichni, tak žádný zákon nemusíme dělat. Řada obcí to ale zase nedělá. Když na to obec kašle, tak úřad práce platí dávku soukromým majitelům, kteří často bydlení předražují, a obce na to nemají žádný vliv, i když křičí, že to chtějí regulovat. To má dělat právě zákon o sociálním bydlení. Zákon o obcích jasně říká, že zajišťovat bydlení je jednou ze základních funkcí. Pokud to politici v obcích zajišťovat nechtějí, tak tomu nerozumím.

Obce budou muset vytvořit fond bytů pro sociální bydlení. Často si stěžují, že nemají z čeho brát...
Problém je, že většina obcí si zprivatizovala bytový fond. Ale zákon říká, že byty si obce mohou získat více způsoby. Pokud chtějí a mají na to peníze - například z ministerstva pro místní rozvoj - tak ať staví. Když ale nechce, tak se může dohodnout s družstvem, neziskovkou, církví nebo kýmkoli jiným na pronájmu a využívat jejich byty. Navíc je tu velmi mnoho prázdných bytů, které nejsou využívány.

Exkluzivní průzkum: polovina chudých nemá ani na boty, vyhlídky vidí černě

Jak podle vás má vypadat celý proces pro někoho, kdo má zájem o přidělení dostupného či sociálního bytu?
Jeden ze sporů je vymezení cílové skupiny. Já jsem přesvědčena, že skupina má být široká, chceme především pomoci osamělým seniorům, samoživitelkám, mladým rodinám...

To nejsou z většiny lidé, kteří by byli na ulici nebo bezprostředně ohroženi ztrátou bydlení. Většina jsou lidé, kteří pobírají příspěvek na bydlení, což jsou úplně normální lidé. Početně menší kategorii tvoří lidé velmi chudí a sociálně vyloučení - u těch bude přidělení sociálního bytu podmíněno spoluprací se sociálním pracovníkem.

Člověk přijde na úřad práce, kde v šetření zjistí, jestli splňuje podmínky pro přidělení bytu, nebo ne. Potom půjde na obec. A tam ještě není jasné, jestli následný postup bude mít v rukou obecní úřad, nebo zastupitelstvo, či rada.

Podle předpokladů ministerstva tak bude mít na přidělení bytu nárok asi 800 tisíc lidí. Kolik z nich toho podle vás skutečně využije? Kolika z nich naopak stačí příspěvek na bydlení, protože byt si s jeho pomocí dovedou zajistit sami?
Postupně během let - bavíme se o horizontu deseti let, možná víc - si myslím, že příspěvky do soukromých bytů téměř přestanou. Dnes je to tak, že senior zůstává ve velkém bytě a dostává na to dávku, protože obec není schopná nebo ochotná mu sehnat něco menšího. Ve výsledku si myslím, že drtivá většina dávek na bydlení by měla proudit na nájem bytů ve veřejném vlastnictví - tedy na sociální nebo dostupné bydlení. A obce by to měly mít pod kontrolou.

Vývoj výdajů na sociální dávky MPSV (v miliardách)
 200720082009201020112012201320142015
Důchodové pojištění282,6304,9331,6337,8359,1372,8373,4376,7385,8
Dávky nemocenské34,731,926,022,821,519,420,122,124,1
Dávky sociální podpory a pěstounské péče48,642,041,240,936,135,637,938,138,3
Podpory v nezaměst.7,07,115,113,410,38,89,79,38,3
Příspěvek na péči14,618,318,719,618,118,419,520,421,2
Dávky pomoci v hmotné nouzi3,32,83,13,95,07,810,511,310,5
Dávky pro osoby se zdravotním postižením2,92,52,51,81,91,51,91,91,9
Sociální dávky celkem393,4409,4438,1440,1452,0464,2473,1479,8490,1
Zdroj: SZÚ MPSV, MF ČR

Plánujete zrušení daňové slevy na nepracujícího manžela, respektive manželku. Z jakého důvodu?
Byla jsem velmi překvapená, když jsme zjistila, že tato sleva ještě stále existuje. Jedná se asi o 6,8 miliardy ročně, což je šílená suma. Je to v podstatě sleva pro bohaté. Nevidím pro ni jediný důvod. Pokud je rodina tak bohatá, že jeden člen domácnosti nemusí pracovat, tak ať nepracuje. Ale proč by měl stát přispívat na to, že má někdo ženu v domácnosti? Peníze, které zrušením této slevy získáme, bychom měli převést na podporu rodin s dětmi. Ta je u nás velmi zanedbaná.

Kam konkrétně tedy tyto prostředky „převedete“?
To je věc dohody s ministerstvem financí. Těch 6,8 miliardy by například bohatě stačilo na navýšení přídavků na děti ještě o mnohem vyšší částku, než navrhujeme. Dávková podpora pro rodiny s dětmi v Česku je jen na polovině průměru Evropské unie. Chudé rodiny s dětmi zatím zkrátka dostatečně nepodporujeme. To chci změnit.

Exkluzivní výzkum agentury Median pro iDNES.cz

Chudoba v Česku – exkluzivní výzkum agentury Median pro iDNES.cz
Autoři: ,






Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.