Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Bojoval proti IS po boku Kurdů. Mají tenisky, ale ne strach, říká Brit

  0:02aktualizováno  0:02
Pětadvacetiletý Skot Jamie Read se loni v listopadu vydal do Sýrie, aby se připojil ke kurdským jednotkám YPG v boji proti Islámskému státu. Kurdové sice nejsou moc zkušení, ale dávají do toho srdce a neznají strach, řekl iDNES.cz ve společném rozhovoru s Američanem Buckem Clayem, s nímž se potkal právě v Sýrii.

Skot Jamie Read bojoval v Sýrii proti Islámskému státu (18. února 2015). | foto:  Michal Růžička, MAFRA

Jak vás napadlo odjet bojovat do Sýrie?
Jamie Read: Viděl jsem ta zvěrstva, kterých se IS dopouští na nevinných lidech a rozhodl jsem se, že jestli můžu jakýmkoli způsobem pomoci, pojedu tam. Všechno jsem si platil ze svého, našetřil jsem si. Kurdské jednotky jsem bral jako jediné, kdo se dokáží postavit terorismu a IS. Říkal jsem si, že jestli těmto lidem mohu jakkoli pomoci, udělám to.

Neděláte žádné tajnosti s tím, jak jste se s Kurdy domluvili. Opravdu jim stačilo jen napsat?
JR:
Rád bych řekl, že to bylo těžké, ale tak to opravdu nebylo. Poslal jsem několik e-mailů, absolvoval jsem rozhovor po Skypu, zarezervoval jsem si letenku - a bylo to.

Snažili se vás nějak prověřit?
JR: Zjišťují, jestli nemáte nějaké vazby na Islámský stát, to je samozřejmě to poslední, co by si přáli. Ale to je prakticky všechno. Pořádně vás prověří, až když přijedete na ústředí v Sýrii, kde absolvujete rozhovor s kurdským vedením. Ptají se vás, kdo jste, odkud jste, co tam chcete dělat. Pokud máte zkušenosti z armády, prověří je, pokud s sebou máte nějaké dokumenty, zkontrolují, jestli jste skutečně ten, za koho se vydáváte.

Veteráni ze Sýrie

Jamie Read pochází z malého města ve skotském hrabství Lanarkshire. Čtyři roky sloužil v britské armádě jako průzkumník. Než v listopadu odjel do Sýrie, absolvoval kurz u české firmy Thor Tactical. V únoru poté přijal její pozvání do Prahy, kam s ním přijel i Američan Buck Clay, který se několikrát účastnil jako pyrotechnik misí v Iráku.

Zdálo se, byť jen na okamžik, že vás z něčeho podezírají?
JR
: Nelíbilo se jim, že mám vousy. Pořád mi říkali, že bych se měl oholit, protože takhle je nosí IS. To ale nepřipadalo v úvahu. Ale vážně, žádný problém s námi neměli.

Absolvovali jste v Sýrii nějaký výcvik?
JR:
 Nabízeli nám ho, ale my, kdo máme zkušenosti ze západních armád - já z britské, Buck z americké - jsme ho nepotřebovali.

Prozkoušeli vás? Nebo vám prostě věřili?
JR:
Věřili nám. Dostali jsme oblečení a výzbroj a mohli jsme jít. Šli jsme v podstatě rovnou na frontu.
Buck Clay: Chvíli ale trvalo, než jsme se tam přes Irák dostali.

Jazyková bariéra a nová kurdská jména

Kolik jste v Sýrii potkali bojovníků ze Západu? Utvořili nějaké vlastní jednotky?
BC
: Tu a tam jsme na někoho narazili. Všichni jsme ale bojovali po boku Kurdů, dělali jsme všechno co oni. Všichni poslouchali přímo kurdské vedení.

Vy dva jste se také potkali přímo v Sýrii?
JR:
Ano, spřátelíte se s těmi, kdo mluví anglicky jako vy. To, že s někým můžete normálně komunikovat, hodně věcí usnadní.

Kurdové asi příliš dobře anglicky nemluví...
JR:
Snaží se. A snaží se vás také naučit kurdsky. Dají vám i kurdské jméno, aby na vás nemuseli volat tím vaším anglickým. Něco vás naučí, abyste se domluvili aspoň na základech, snaží se pochytit i něco z angličtiny. Ale komunikace byla jedním z největších problémů, i když nám v mnohém pomohl jeden Kurd, který nám v případě potřeby překládal.

V boji jste s jazykovou bariérou problémy neměli?
BC:
Někdy v tom byl zmatek, zvlášť v noci.
JR: Když v noci nemáte vysílačku, těžko se domluvíte na tom, jestli půjdete doleva nebo doprava.
BC: S tím ale mají potíže i Kurdové.

Fotogalerie

Odehrávala se v noci velká část bojů?
JR:
 Pohybovat se ve dne je absurdní a velmi obtížné.
BC: Je to krajina polí, rovná a bez kopců, takže je vidět opravdu daleko.

Na přednášce, kterou jste měli v Praze, jste říkali, že je konflikt s IS velmi konvenční. Je to tedy dáno právě tamní krajinou?
BC:
Řekl bych, že ano. Je to jako pole ve Flandrech v první světové válce. Máte dvě linie proti sobě, které na sebe občas naslepo vystřelí a čekají na hlavní útok. Čekáte, pohnete se, čekáte, pohnete se... a v mezičase držíte linii, držíte zákop.
JR: Není to jako třeba ve válce v Afghánistánu a Iráku, kde se malé skupiny lidí různě schovávají v budovách. Myslím, že je to tím, že je tam taková rovina.

V kurdských jednotkách běžně bojují i ženy. Setkali jste se s nimi?
JR:
Ano, byly ve stejné pozici jako my, ve stejné jednotce. Chodily na hlídky, ale i vařily a uklízely. Dělaly zkrátka všechno to co muži, nebyly tam žádné rozdíly.
BC: Nějaké rozdělení tam bylo, například na stráži spolu byli jen muži, aby tam nevznikaly žádné techtle mechtle, ale jinak to bylo opravdu pro všechny stejné.

Proč Kurdové vítězí? Nebojí se

Kurdští vojáci podle vás nejsou příliš zkušení. Proč jsou tedy zdánlivě jediní, kdo se postaví Islámskému státu?
JR:
Nebojí se. Zemřou za svou věc, neznají strach. Díky tomu je jich tolik. Když jde v Sýrii do tuhého, bojovníci IS tam jednoduše nechtějí být. Jsou mezi nimi i muži z Evropy, ale v krizi si to zkrátka rozmyslí, nechtějí si nechat nakopat zadky.
BC: V takovou chvíli je to otázka vůle. Nikdo nemá dobré vybavení. Ale když proti sobě stojí dva chlápci, kteří mají stejně mizerné vybavení, je to souboj vůle. Není tam žádný taktický zlom, kdy byste si řekli, že tam pošlete tanky nebo helikoptéry. Záleží jen na tom, kdo vydrží bojovat. Zatím v tom má jednoznačnou převahu  YPG. Jako guerilla bojují už od 70. let, takže mají mnohem více zkušeností.
JR: Dávají do toho srdce, opravdu chtějí vyhrát. U Islámského státu to tak není.

Báli jste se, že vás IS unese? 
JR: Je to reálná hrozba, ale na to nesmíte myslet.
BC: Kdyby se něco stalo, moje video by bylo to jediné, které by neukázali. Nevím, jak bych to udělal, ale mě v televizi ukazovat nebudou.

Vaše rodiny se o vás musely bát, když jste jim řekli, kam jedete. Nezkoušel vám v tom někdo z nich zabránit?
JR: Mohlo nás potkat hodně špatných věcí. Samozřejmě, že měli starost. Ale věřili jsme tomu, že se odsud zase vrátíme, nejeli jsme tam s úmyslem zemřít.
BC: V Americe je to trochu jiné. Můj šéf pro mě dokonce uspořádal večírek. Nikdo se nebál, nikdo se mi to nepokoušel rozmluvit. Říkali mi „Tak se uvidíme, až se vrátíš! Do toho, chlape!“

Odjezd ze Sýrie zavinila pozornost médií

Skot Jamie Read (vpravo) a Američan Buck Clay

Skot Jamie Read (vpravo) a Američan Buck Clay

Ze Sýrie jste ale museli odjet, protože média zveřejnila vaše fotografie.
JR: V Británii je hodně lidí, kteří podporují IS. Oni přitom zveřejnili jména mé matky i přítelkyně včetně jejich adres. Bylo by to, jako by je předali IS. V tu chvíli jsme si řekl, že jsem pro Kurdy udělal, co jsem chtěl, ale teď se musím vrátit, abych mohl ochránit svoji rodinu.
BC: Viděl jsem, co se stalo jim (Readovi a dalšímu Britovi Jamesi Hughesovi). Reakce YPG a jejich propagandy ale byla taková, že všude vyvěsili i moje portréty. Říkal jsem si, že to tedy ne. Přijel jsem jim pomoci, ale nechci být chlápkem z plakátu. Nechci, aby po mě pak v Americe šel nějaký šílenec, nechci se mít pořád na pozoru.
JR: Dostat se do médií bylo to poslední, co jsme chtěli. V Británii je spousta fanatiků, kteří pořádají různé pochody. Po těch útocích ve Francii jsem měl policejní ochranu. A to všechno proto, že se nějaký hňup rozhodl dát moje fotky na Facebook. Ohrozilo to i celou mou rodinu. Vím, že spousta lidí řekne, že za to můžu já, když jsem tam jel, ale přece nemuseli kromě mě taky zveřejňovat jména mé přítelkyně, mámy a táty a jejich adresy.
BC: Zrovna dneska jsem slyšel, že nějaký chlápek z mého rodného města chtěl zaútočit na Kapitol. Vždyť žiju v pitomém Ohiu!

Jak dlouho jste původně chtěli v Sýrii zůstat?
JR:
Vždycky jsem tam chtěl dojet, udělat, co můžu, a řekněme po měsíci se zase vrátit. Mám přece v Británii rodinu. Nechtěl jsem tam ale jen sedět a nic neudělat. Nejspíš bych tam zůstal o něco déle a později bych se snad i znovu vrátil do Sýrie. To už teď ale není dost dobře možné. Chtěl jsem chránit Kurdy, ale musel jsem se vrátit, abych mohl chránit svou rodinu. Nemůžu je jen tak opustit.
BC: Také ale úplně nechápete situaci, než se tam dostanete. Než jsem odjel do Sýrie, moc jsem nezkoumal, co jsou YPG zač, dozvěděl jsem se o nich až den před odletem. A když jsem přiletěl, zjistil jsem, že jsou to všichni komouši. Nejsem velký fanda Ruska ani komunismu, vyrůstal jsem v domnění, že se nás Rusko chystá napadnout. Komunismus a Rusko jsou zkrátka špatné, takže když mi řekli, že jsou komunisti, řekl jsem si, sakra, tohle teda nepodporuji. Ale je to pořád menší zlo než ti hajzlové, kteří lidem uřezávají hlavy a upalují je. Takže jsem se k nim přidal, protože nikdo jiný nic nedělal.

Hádali jste se o tom?
BC:
Párkrát jsme se o tom bavili a musel jsem odejít, protože jsem se chtěl vyhnout konfliktu. Mluvil jsem o svobodě jednotlivce, oni o svobodě komunity. Na tom jsme se tedy neshodli.
JR: To je důvod, proč západní taktiky nezapadají do jejich ideologie. Kurdové samotní jsou opravdu velmi tolerantní. Můžete být muslim, nebo cokoli si zamanete, a oni vás přijmou. Budou se o vás starat, udělají pro vás, co budou moci. Západní taktiku a ideologii ale nepřijímají.
BC: Když jsem byl v Iráku, bylo to podobné. Je tam zkrátka mnoho kulturních odlišností. Když americkému vojákovi řeknete, ať jde na čtrnáct hodin na stráž na věž, vyleze na ni. Když to řeknete iráckému vojákovi, přebere si to tak, že těch čtrnáct hodin musí být někde v okolí té věže. Uvažují jinak, je to jiná kultura. Chceme jim samozřejmě pomoci, ale někdy zapomínáme, že prostě nejsme stejní.
JR: Popsal bych to tak, že cokoli si myslíte, cokoli jako osobnost děláte, oni by to udělali úplně jinak. Takoví prostě jsou. 
BC: Vidíte to už na tom, že vy si chleba koupíte, oni si ho upečou. Všechny aspekty života jsou jiné.

Pro některé hrdinové, pro jiné žoldáci

To, jak fungují západní armády, je tedy vůbec nezajímá?
JR:
Řekl bych, že se vedení chce i něco naučit. Někdy to ale prostě nechápou. Jejich bojovníci například nenosí vojenská bagančata, ale obyčejné tenisky. Není to tím, že by si je nemohli dovolit, ale protože se bojí, že by byli pomalejší. Podobně je to i s neprůstřelnými vestami. Je těžké jim vysvětlit, že je dobré je nosit.
BC: Je rozdíl zemřít, protože se nebojíte, a zemřít kvůli nějaké hlouposti. Nemusíte přece umřít, abyste něco dokázali.

Američan Buck Clay

Američan Buck Clay

Chovali se k vám jako k cizincům odlišně?
JR:
Když jste opravdu chtěli, podařilo se sehnat i perlivé nápoje nebo třeba kuře. Coca-cola opravdu jinak není na každém rohu, takže to bylo opravdu příjemné. 
BC: Pořád jíte jen rýži a pijete vodu nebo čaj, takže je příjemné dostat něco, co má také nějakou chuť.

Co říkáte na článek, který o vás uveřejnil Daily Mail? Psalo se v něm, že jste v Sýrii v klidu popíjeli čaj, sledovali televizi a bydleli ve čtyřhvězdičkovém hotelu.

JR: To byla opravdu kvalitní žurnalistika. Museli na tom pracovat opravdu dlouho. Měsíc jsme byli o chlebu a rýži, podmínky byly opravdu strašné. Po cestě zpátky si snad zasloužím spát v hotelové posteli a používat normální záchod.
BC: Jediné, na čem jsme hodovali, byly komunistické cigarety. Těch měli opravdu hodně.
JR: Tisk z nás napřed udělal hrdiny a najednou jsme byli žoldáci, kteří si zaslouží vězení.

Měli jste nějaké zdravotní potíže?
JR:
To se stalo všem. Všechno se dělá komunitně, rýži si nabíráte rukama ze společné misky, hygiena není zrovna na úrovni. Když onemocní jeden člověk, chytí to i všichni ostatní. Takže jsem onemocněl, nemohl jsem ani mluvit. Bral jsem si vitaminové tablety, co jsem si s sebou vzal, cucal jsem citrony, na dva dny jsem se stulil do klubíčka a vypotil jsem se. Když jsem se uzdravil, chytil to James, potom Buck, Joshua... 
BC: Nemají tam žádné zdravotníky. K doktorovi vás vezmou, jedině když jedou do města, to pak musíte absolvovat hodinovou jízdu po hrbolaté cestě na korbě pick-upu. To radši zůstanete, kde jste. Není ani nikdo, kdo by vám ošetřil rány.  Kdybychom si s sebou nevzali zdravotnický materiál, už bychom tu nebyli. 
JR: Vzali jsme si tuny škrtidel, polních obvazů... Nemají tam dokonce ani takovou hloupost, jako jsou obinadla. Když se jen říznete, nic s tím neudělají. Může se vám do toho dostat infekce. To je ale moc nezajímá. Když vás někdo střelí do břicha, budete opravdu dlouho v bolestech, můžete doufat, že z toho omdlíte. A možná stejně po cestě vykrvácíte, protože do nemocnice je to tak 45 minut až hodina jízdy.

Na to Kurdové nezmění názor ani poté, co je něco takového potká?
JR: Ne, přitom by opravdu upotřebili někoho, kdo by jim poskytl slušné zdravotnické vybavení a ukázal jim, jak ho používat.
BC: Nezvládají to ale ani někteří lidé ze Západu. Byl tam jeden kanadský učitel. Neměl žádné zkušenosti, netušil, jak zacházet se zbraní. Když jsem se ho ptal, co tam vlastně dělá, řekl, že nechtěl umřít někde na pláži. Tohle ale opravdu není správné místo, kam se vydat. Ohrožuje přece i ostatní. Když ho někdo zraní, budeme ho muset zachraňovat. Nechtěl ani absolvovat výcvik, který mu Kurdové nabízeli.
JR: Když neumíte zacházet se zbraní, snadno se vám stane, že střelíte sebe nebo i někoho jiného. Stane se to i těm nejlepším vojákům na světě. 
BC: Oni tam přitom klidně jezdí po hrbolatých cestách s hlavní mířící vzhůru. Z toho jsem šílel. Nechci si přece nechat ustřelit hlavu.
JR: A drží prst na spoušti. To přece nesmíte dělat, kdykoli se vám může stát, že omylem vystřelíte. To mě opravdu šokovalo, čekal jsem, že Kurdové budou přece jen zkušenější.

Kurdové tedy přijímají kohokoli, kdo se k nim chce přidat?
BC:
Stačí, když jim řeknete dost dobrý důvod, proč tam jdete. Stačí říct, že chcete s tou situací něco udělat.
JR: Někteří přitom odmítnou trénink, i když nemají žádné zkušenosti. Znají to přece z her na Xboxu. Kurdové jim sice nabízejí výcvik, ale někteří ho odmítnou s tím, že to nějak sami pochytí. Nikdo si s sebou nevzal kompas, kromě mě, Jamese a Bucka si nikdo nevzal žádné obvazy. Přece se musíte na cestu připravit, není to tak, že se jednoho dne vzbudíte a odjedete. 

To je ale asi také tím, že jsme vojáci, takže jsme zvyklí takto uvažovat. Když se dostanete do obklíčení, jak utečete do bezpečí, když nemáte aspoň základní orientační body v terénu ani kompas? Umřete, protože zmrznete v pustině. Kdyby o takové cestě třeba někdo i z České republiky uvažoval, musí si dlouho dopředu rozmyslet, co tam chce dělat, a pořádně se na to připravit. (Sloužit v cizích ozbrojených silách je podle českých zákonů trestný čin, pozn. red.)







Hlavní zprávy

Nejsem perfektní máma!
Nejsem perfektní máma!

Své dítě miluji, ale dávám mu opravdu to nejlepší?

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.