Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Mrtvoly ležely na hromadě jako klády v lese, líčí Rwanďanky genocidu

  0:01aktualizováno  0:01
Rwandské ženy si s sebou i po více než dvaceti letech nesou břímě genocidy. S návratem do normálního života se jim snaží pomáhat aktivistky Florida Mukarubuga a Godelieve Mukasarasi. Ty v rozhovoru pro iDNES.cz prozradily, jak se z role obětí staly významnými osobnostmi v boji za práva žen nejen v Africe.

Florida Mukarubuga, Leona Goldstein a Godelieve Mukasarasi na festivalu Jeden svět uvedly svůj dokument Bůh v neděli nepracuje!. | foto:  František Vlček, MAFRA

Jaká byla vaše osobní zkušenost s událostmi v roce 1994, kdy během genocidy zemřelo podle některých odhadů až milion lidí?
Florida Mukarubuga: Už je to opravdu dlouho. Je však stále těžké na tehdejší události vzpomínat. Je to také strašně osobní a bolestivé. Je to tíživá věc nejenom pro Tutsie, ale pro celou naší společnost. Genocida zničila rwandskou společnost. Dopadla nejen na oběti a jejich rodiny, ale také na strůjce násilí a jejich nejbližší.

Chápu, že je pro vás o tehdejších událostech těžké mluvit, ale pro kontext toho, čím se zabýváte nyní, by mě zajímaly vaše osobní příběhy z té doby...
FM: Moje osobní zkušenost je rozpolcená. Můj tatínek je Tutsi a maminka pak Hutu. Naše společnost je patriarchální, tudíž děti přejímají původ po otci, ale nejde zapomenout dědictví z matčiny strany. Děti jako já trpěly ze všech nejvíc. Moji strýcové zemřeli proto, že byli Tutsiové. Znala jsem také mnoho Hutuů, kteří skončili ve vězení.

Rwandská genocida

Jako rwandská genocida je označováno masové vyvražďování příslušníků kmene Tutsiů a umírněných Hutuů. Genocida probíhala od dubna do června v roce 1994 na území Rwandy. Hutuští radikálové během ní zavraždili až milion obyvatel Rwandy a 2,5 milionu lidí bylo vyhnáno ze svých domovů.

 

Zdroj: Wikipedia

Godelieve Mukasarasi: Rodina mého manžela byla zabita během genocidy. Byli to Tutsiové. Utopili je v řece. Zbyli jenom tři členové rodiny. Náš dům byl zcela zničen. Byli jsme obchodníci, všechno, co jsme měli, nám vzali, přišli jsme i o pozemky. Můj muž sice utekl, ale později byl zabit, protože byl Tutsi.

FM: Musíte pochopit, že i po takto dlouhé době je pro nás hodně těžké o genocidě mluvit. Zemřel milion lidí. Když se mnou někdy lidi mluví, tak mi říkají, že mě to nezasáhlo. Že jsem netrpěla. To ale není pravda. Jsem ze smíšené rodiny, tak se mohu vcítit do pocitů Hutuů i Tutsiů. Pro mě je to o to citlivější, že jsem přišla o matku o bratry i o dceru. Každý z obyvatel Rwandy má takový příběh.

Vrací se vám vzpomínky na tehdejší události i dnes? Jak se s nimi vypořádáváte?
FM: Každý se s tím vypořádává po svém. My s Godelive se například pořád smějeme. Smály jsme se i při dlouhé cestě do České republiky. Všichni si asi říkali, že jsme veselé ženy, ale neví, co všechno se za tím skrývá. Pro mě je pak také terapií to, že pracuji s ostatními a pomáhám jim. Bez toho, abych je soudila.

Napadlo vás už v roce 1994, že budete bojovat za ženská práva a vaším životním smyslem se stane pomoc obětem genocidy?
FM: Trvalo to dlouho, než jsem se k tomu dostala. Nejde totiž říct, teď na všechno zapomenu. Trvalo asi pět let, než jsem se s událostmi roku 1994 vypořádala. V tu dobu jsem byla napůl mrtvá a napůl živá. Události se mi pořád vracely. Viděla jsem mrtvoly naskládané na hromadách, jako klády v lese. Takové obrazy člověk z hlavy jen tak nedostane. Pořád jsme se také dovídali, kdo všechno zemřel.

Hromady ostatků obětí genocidy v Kiali.
Lebky obětí genocidy nalezené v masovém hrobě u vesnice Nyabikenke.
Děti kladou květiny v místě masového hrobu v Kicukiru.


Neměli jsme čas truchlit, nevěděli jsme, kde jsou lidé pohřbeni. Dokud se člověk s těmito věcmi nesrovná, tak nemůže začít žít. Někteří se těchto obrazů a myšlenek nezbavili dodnes. Já osobně jsem na nic z toho nezapomněla, ale naučila jsem se s tím žít. Stále si říkám, že musím udělat všechno proto, aby se to neopakovalo.

GM: Já jsem si už během těch hrůz říkala, jak bych mohla pomoc. Aby moje děti nic takového nemohly zažít. Hned v říjnu 1994 (po skončení genocidy, pozn. red.) jsem se snažila do něčeho pustit. Moje organizace, která se jmenuje Sevota, byla založena 28. prosince 1994. Nápad na její založení jsem ale měla o pár měsíců dříve.

Pamatujete si nějaký konkrétní moment?
GM: Ano. Bylo to v jeden den, kdy jsem se modlila v kostele a měla jsem vidinu, jak ke mně utíkají hořící ženy. Vzápětí se ten obraz změnil a ty ženy, které ke mně utíkaly, se smály. Pak jsem viděla to samé, ale s dětmi. V té době byl můj muž ještě naživu, tak jsem mu to vyprávěla a říkala jsem mu, že bych chtěla nějak pomoct. On mi na to řekl – jak chceš někomu pomáhat, když sama nic nemáš. I přesto jsem založila tuto organizaci a začala jsem pomáhat.

Fotogalerie

Čím konkrétně se zabývají vaše iniciativy?
FM: My se snažíme pomáhat všem ženám. Nemáme žádné omezení. Hlavním kritériem je pro nás to, zda jsou ženy, které žádají o naši pomoc, nějakým způsobem zranitelné. Po genocidě měla skoro každá žena nějaký problém. Zemřeli jim manželé, nebo byli ve vězení. Byly znásilněné. Moje organizace Amizero pomáhá všem těmto ženám, ať už jsou Hutu, nebo Tutsi.

Poskytujeme jim prostor k tomu, aby se setkávaly. Jsou pak silnější a nejsou tak chudé. Neříkám, že jsou bohaté, ale pomocí mnoha malých projektů si postupně vydělávají 20 centů, 40 centů, až se dostanou i na celé dolary. Malými projekty myslím například recyklaci odpadků, kdy ženy za vytříděný odpad dostávají malé sumy peněz. Pokud dá člověk do těchto věcí dostatečné množství energie, tak to vždy přinese nějaký výsledek.

GM: Ženy, které prošly touto zkušeností, zažily tři druhy bolesti – genocidou, AIDS a znásilnění. To je něco, co s nimi zůstane navždy. Mnoho z nich svědčilo před Mezinárodním trestním tribunálem pro Rwandu. Zasadily se o to, aby znásilnění bylo bráno jako čin proti lidskosti, což do té doby nebylo. Mluvily o tom i přesto, že tehdy bylo téma znásilnění velké společenské tabu. V rámci mojí iniciativy Sevota jim pomáháme předávat jejich zkušenosti.

Je tedy vaše pomoc směřována pouze na ženy?
GM: Podporujeme v podstatě celé rodiny. Pracujeme i se speciální skupinou žen, kterým se po znásilnění během genocidy narodily děti. Poskytujeme jim terapii a radíme, jak se smířit s násilněním. Jsou to ženy, kterým děti každý den připomínají znásilnění. Mnohdy mají i AIDS. Snažíme se je také učit, jak se svými dětmi mluvit o znásilnění. Protože když jim děti pokládají nějaké otázky, tak je mnohdy okřikují. Chceme je naučit, aby měly své děti rády. Zároveň se snažíme i tyto děti naučit, aby měly soucit se svými matkami.

Bůh v neděli nepracuje!

V dokumentu režisérky Leony Goldstein sledujeme práci aktivistek Godelieve a Floridy, které ženám pomáhají překonávat tíživé vzpomínky na minulost i břemena současného života. Dodávají ženám sílu nahlas promluvit, bojovat za svá práva a navzájem si poskytovat podporu. Režisérka Leona Goldstein odhaluje realitu dnešní Rwandy, která se stále vyrovnává s genocidou a jejími důsledky. Festival Jeden svět uvedl dokument ve světové premiéře.

 Zdroj: Jeden svět

Jak už jste zmínily, Rwanda je stále postavena na patriarchálním modelu společnosti. Nekritizují muži to, co děláte?
FM: Vláda v tomto ohledu dělá velké pokroky. Chce zrušit nerovnost mezi ženami a muži. Snaží se tlačit ženy do rozhodovacích pozic (ženy mají 55 procent ve rwandském parlamentu, pozn. red.), Snaží se, aby holčičky chodily do školy a dokonce trestá rodiče, jejichž dcery do školy nechodí. Máme také Národní výbor žen, do kterého vláda hodně investuje. Otázka rovnoprávnosti mužů a žen tedy ve Rwandě není problém politiky, ale spíše mentality.

Jak už jste zmínil, stále máme patriarchální společnost a muž je vnímán jako šéf rodiny. Když například uzavíráte sňatek tak podepisujete určitou smlouvu, ve které je napsáno, že muž rodinu povede. My to chápeme. Ale když například žena začne vydělávat a nosí domů peníze, tak to muži ve většině případů akceptují. Pokud žena vydělává, tak je dobře přijímána i ve společnosti.

Jak podle vás bude vypadat Rwanda za deset let? Zbaví se odkazu genocidy?
FM: Podle mě na tom bude Rwanda dobře. Prožili jsme si něco strašného a i přesto jsme se nevzdali a pustili se do rekonstrukce našeho státu. Máme mladou populaci, vyrůstají lidé, kteří genocidu vůbec neprožili. Díky tomu na tom bude naše země jenom lépe. My na to nikdy nezapomeneme. Nová generace ale bude pokračovat kupředu a nebude se ohlížet zpět. Pokud budeme mít mír, a to v Africe nikdy člověk nemůže tvrdit jistě, tak bude vše dobré.

GM: Já doufám, že ve Rwandě bude v budoucnu méně chudoby. Protože se teď hodně rozvíjíme, tak se to opravdu může stát. Doufám, že se v budoucnu budou ve Rwandě dodržovat lidská práva a budou vymazány zbytky nerovnosti ve společnosti mezi pohlavími. Stejně tak, jako se říká v našem dokumentu, doufám, že Bůh bude Rwanďanům pořád po boku.

Podívejte se na trailer k filmu Bůh v neděli nepracuje!: 








Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.