Vaše organizace Vjasna působí už osmnáct let. Jak se za tu dobu Bělorusko změnilo?
Bělorusko se mění z různých důvodů a různými způsoby. Jedním z těch důvodů je, že sousedíme s Evropskou unií - se státy jako Polsko, Litva, Lotyšsko, které nastolují ekonomické humanitární standardy, což ovlivňuje i naši společnost. Je také patrná generační obměna. Můj syn je ročník 1989, teď je mu 25 let. Za těch 18 let se vyměnila celá jedna generace.
Naši rodiče zažili Stalina a jeho represe, takový režim už je snad jen v Severní Koreji. My jsme žili v totalitním režimu, ale už to nebyly takové hrůzy. A naše děti už mají také jiné podmínky a hodnoty, to má na společnost velký vliv. Projevuje se to i na sociologických výzkumech, že je naše společnost rozdělena generačně: na generaci našich rodičů, nás a naše děti.
Ales Bjaljacki
|
V čem se ty generační rozdíly například projevují?
Teprve teď u nás skončil týden proti trestu smrti, který navštívil i pan Schwarzenberg. Vztah k trestu smrti je takovým lakmusovým papírkem běloruské společnosti. Když srovnáme rok 1996, kdy o něm bylo referendum, a dnešní situaci, názory se hodně liší.
V roce 1996 byla většina obyvatel Běloruska pro trest smrti. Stát v této otázce nic nedělal, Vjasna ano. Nyní je to podle sociologických průzkumů tak padesát na padesát. Ve Velké Británii, kde trest smrti není už padesát let, je zhruba 45 % lidí pro trest smrti, 55 % proti. Pro běloruskou společnost je to tedy dost dobrý výsledek.
Myslíte si tedy, že mladá generace dokáže něco změnit, třeba se i inspiruje ukrajinským Majdanem?
Předně je třeba poznamenat, že občanské svobody byly na Ukrajině vždy větší než v Bělorusku. Počet neziskových organizací na Ukrajině je desetkrát větší než u nás, to už je úplně jiné prostředí. Mládežnické organizace jsou v Bělorusku přitom většinou první obětí režimu a jeho represí. Spoléhat proto na opakování Majdanu v Bělorusku nelze, pokud nenastane ekonomická nebo politická krize, která by vyvolala protesty.
Pamatuji si ale rok 1991, kdy byly v Bělorusku masové demonstrace, kam přišlo sto tisíc lidí, které nebylo možné ovládat. Tak jsme dosáhli nezávislosti Běloruska. Tím tedy nechci říci, že by naše společnost nebyla schopná podobného převratu jako ukrajinská, pod tímto neustálým tlakem to však zatím není možné.
Co je tedy zatím možné dělat?
I když se Lukašenko snaží zbrzdit poevropštění celé společnosti, myslím si, že nemá velkou šanci. My se jako Vjasna snažíme společnosti dávat podněty, vyprovokovat ji. Nehledě na represe a současnou situaci se snažíme pracovat s názory lidí. Revoluce přicházejí a odcházejí, ale musí se rozvinout hodnoty, názory. Při arabských revolucích v Egyptě či Libyi lidé tleskali, byli nadšení z revoluce, společnost však nebyla na změny připravená.
V zahraničí jste dostal řadu ocenění. Jste laureát Ceny Václava Havla, byl jste nominován i na Nobelovu cenu míru. Mají tato ocenění vliv význam nejen pro vás osobně? Ovlivňují veřejné mínění v Bělorusku?
Má to rozhodně velký význam. To, že jsem byl už pětkrát nominován na Nobelovu cenu, je velmi důležité. Mezinárodní společenství tímto upoutává pozornost k dění v Bělorusku. Nejraději bych ale žádné ceny nedostával, to by totiž znamenalo, že je u nás všechno v pořádku.
Dále je to také silný signál běloruské vládě, že se situace má změnit. A také signál běloruské společnosti, že v zahraničí podporují nás a demokratické hodnoty.
Žádný neutrální mírotvorce
Prezident Lukašenko se rozhodl hrát roli zprostředkovatele mezi Kyjevem a Moskvou, respektive proruskými separatisty. Co tím sleduje?Je to pro Bělorusko a prodemokratické hnutí dobře, nebo špatně?
Znepokojuje mě, když je v této situaci Lukašenko vnímán jako mírotvorce. Nedá se říci, že by v tomto konfliktu bylo Bělorusko neutrální. Je stoprocentním vojenským spojencem Ruska, naši vojáci procházejí výcvikem v Rusku. A hlavně má Rusko své základny i v Bělorusku, každý rok máme společné vojenské cvičení.
I v politice jsou obě země spojenci, vždy hlasují společně, zastávají na mezinárodním poli stejné názory. Uzbekistán, Turkmenistán, Rusko a Bělorusko vždy zastávají stejné stanovisko.
Bělorusko je navíc ekonomicky závislé na Rusku. Posledních dvacet let se Rusko snaží zničit nezávislost Běloruska pomocí ekonomiky. Proto v žádném případě nelze říci, že je Bělorusko neutrální půdou pro vyjednávání. Nikdo by si neměl dovolit říct, že je Lukašenko neutrální mírotvorce. Buduje si určitý manévrovací prostor mezi Evropskou unií a Ruskem a pozici vyjednavače, ale pozitivní vývoj dění na Ukrajině ho nezajímá.
Zároveň Lukašenko kritizuje anexi Krymu a separatisty na východě Ukrajiny. Jak si to vysvětlujete?
I Čína to kritizuje. Znamená to snad, že je Čína demokratický stát? Jediné, čeho se bojí, je to, že bude sdílet osud Ukrajiny.
Takže má strach z toho, co se může stát jemu?
Rozhodně. Na vše hledí prizmatem osudu vlastní vlády, jak je co bezpečné nebo nebezpečné pro něj.
Nikdy neříkej, že žalář je daleko
Před několika měsíci jste byl předčasně propuštěn z vězení. Jak k tomu vlastně došlo? Co za tím bylo?
Zaprvé tam byl velký tlak na propuštění politických vězňů ze strany různých států i nevládních organizací. Lukašenko také dostal petici, kterou podepsalo sto tisíc lidí. Nakonec propustili mě, opět to ale byl hlavně signál pro společnost. Lukašenko totiž potřebuje zlepšit své postavení a ekonomickou situaci a uklidnit kritiky.
Jste nyní pod větší kontrolou než před zatčením?
Musím se jednou měsíčně hlásit na policii, jinak mohu cestovat i do zahraničí, čehož aktivně využívám. Buďme ale upřímní, všichni „lidskoprávníci“ jsou v Bělorusku pod přísným dohledem.
My „lidskoprávníci“ děláme to samé ve stejném rozsahu už osmnáct let, na tom se nic nemění. V roce 2010 běloruská vláda potřebovala vyslat odstrašující signál, zničit Vjasnu. Mysleli si, že toho dosáhnou tím, že mě zavřou. Teď bylo zase potřeba zlepšit vztahy s Evropskou unií, tak mě zase propustili. Nikdo se mě neptal ani tehdy, ani teď. Je to jen na jejich libovůli.
Máte obavy z toho, že vás znovu zatknou?
Máme takové běloruské rčení: nikdy neříkej, že je bída a žalář daleko. To jsou dvě věci, které se mohou stát vždy, tím se řídím. Uvidíme, co bude dál. Mám jednoho známého, běloruského disidenta ještě ze sovětských časů. Žije v Babrusku, kde jsem byl ve výkonu trestu, jmenuje se Michas Kukabaka. Poprvé byl zatčen v roce 1969, poté, co protestoval proti sovětské invazi do Československa. Od té doby si s přestávkami odseděl celkem sedmnáct let. Ve srovnání s tím ty mé tři roky nejsou nic.
