Bývalý guvernér maličkého Vermontu se najednou stal celoamerickým fenoménem, kterému třeba týdeník Newsweek věnuje celé čtyři strany. Pozornost upoutal směsicí levicového slovníku a centristického programu a získal nezbytnou podporu Hollywoodu.
A hlavně, do své volební pokladny už nashromáždil, především díky internetu, mnohem více než kdokoli jiný z "devítky" demokratických kandidátů. Ti se až dosud, dlouhých patnáct měsíců před vlastními volbami, prosazovali nudnými a povrchními názory, zatímco Dean se jako jediný odvážil otevřeně kritizovat Bushovy válečnické postoje, zejména iráckou operaci. A teď Deana imitují i ostatní demokraté.
Další McGovern?
Pro politické analytiky je Dean záhadou. "Je Howard Dean dalším Georgem McGovernem?" ptají se. McGovern se zapsal do americké historie tím, že v roce 1972, kdy republikán Richard Nixon bojoval o znovuzvolení, poslal Demokratickou stranu k politickému dnu.
Tehdy se McGovern také odlišoval od ostatních demokratických kandidátů houževnatou kritikou americké intervence ve Vietnamu. Amerika již byla unavená touto válkou a demokraté doufali, že s pacifistickým poselstvím McGoverna získají Bílý dům. Nezískali. McGovern se poté stal známým pod číslem 49, protože volby prohrál ve 49 z padesáti států Unie...
Howard Dean je jediný z demokratických uchazečů, který už dávno před iráckým konfliktem vyjádřil svůj odpor vůči této válce a stejný názor zastává i nyní, kdy zbraně hromadného ničení se stále v Iráku nevynořily a takřka denně tam umírají američtí vojáci.
Pod Deanovu kritiku se opatrně začínají podepisovat i jeho další demokratičtí kolegové, avšak s vědomím, že v politice zvláště americké - je pacifismus nebezpečnou zbraní.
S příchodem Deana mezi kandidáty se rozčeřila monotónní hladina demokratické politiky. Zatímco ostatní - senátor Joseph Lieberman, dlouholetý vůdce Sněmovny reprezentantů Dick Gephardt, senátoři John Kerry, John Edwards a Bob Graham, kongresman Dennis Kucinich, někdejší senátorka Carol MoseleyBraunová i poněkud pitoreskní reverend Al Sharpton - se snažili nevylekat ani jediného potenciálního voliče, Dean usiloval o opak.
A dělá to tak dobře, že si Karl Rove, jeden ze strůjců Bushova volebního vítězství v roce 2000 a hlavní stratég i budoucí prezidentovy kampaně, jen pochvaluje, jak Dean dělá práci za něj. "Čím víc nalevo půjde Dean a další demokraté, tím lépe pro Bushe," dala by se shrnout Roveova poučka. Jinak řečeno, Dean přitahuje zejména liberální vrstvy, ale už daleko méně toho nejpotřebnějšího voliče k vítězství z politického středu.
Často se o Deanovi mluví jako o "rozhněvaném demokratovi". Jeho hněv vzbuzují zejména Bushova rozhodnutí a na tom si tento bývalý guvernér, který léta politicky nepřestoupil práh Vermontu, vybudoval svou popularitu. Nenechal se unášet vlnou vlastenectví, když vrchní velitel zavelel do útoku, a jako jediný z demokratů vystoupil proti válce v Iráku.
A získal za to ovace v Hollywoodu - mezi jinými Martina Sheena, Aleka Baldwina i Paula Newmana. Dean sice mluví jako levicový vůdce, ale v řadě názorů je mnohem méně liberální: v ekonomice zastává konzervativní postoje, je stoupencem trestu smrti a s hrdostí prosazuje právo na zbraň.
Na druhé straně prosazuje právo homosexuálů na manželství, slibuje také dostupnost zdravotní péče pro nejchudší. I demokratičtí volební manažeři se bojí, že prezidentská nominace Deana za Demokratickou stranu by přinesla jen zopakování McGovernovy prohry.
Na druhou stranu, poslední demokraté, kteří za poslední čtvrtstoletí vítězně vstoupili do Bílého domu, Jimmy Carter a Bill Clinton, se předtím také nepohybovali ve výlučném prostředí Washingtonu a byli také považováni za outsidery. Každopádně na sázky je ještě příliš brzy.
