Titulní strana svazku Nejlepší české básně (2011)

Titulní strana svazku Nejlepší české básně (2011) | foto: Kavárna

Rozčilení i slast nad těmi prý nejlepšími českými básněmi roku 2011

  • 0
Vyšla třetí antologie "Nejlepší české básně". Brněnský Host se inspiroval americkou tradicí, založenou roku 1988 básníkem a literárním kritikem Davidem Lehmanem. Český postup je následující: dvojice znalců poezie má od září do září vybrat z knižně, časopisecky či na webu zveřejněných básní ty nejlepší a sestavit z nich antologii. Předvýběr je úkolem editora, zkušenější arbitr dotvaruje výslednou antologii zhruba čtyřicítky textů. Jaký je letošní výsledek?

Co je vůbec smyslem takového sborníku s poněkud tupě reklamním titulem? Snad lze dnes s jistotou říct, že maximální ručení sestavovatelské dvojice, neskrývaná subjektivita jejího vidění a lehká (někdy asi bezděčná) provokace. Smyslem antologie v nejširším významu je pak, alespoň pro mě, vytvoření názorově vyhraněného sborníku – v tomto případě básní, které by běžný milovník poezie mohl v záplavě titulů přehlédnout. Součástí takové knihy by měla být i jistá hravost, jiskření, v neposlední řadě – coby bonus - pojmenování toho, co dobrá poezie je, a co není. 

Po „solidně uměřené“ úvodní dvojici Karel Piorecký (literární historik a teoretik) a Karel Šiktanc (básník), nastoupilo vloni experimentálnější básnické duo Jakub Řehák a Miroslav Topinka. Letos nelehký úkol na básníka, esejistu a muzikanta Jana Štolbu (1957) a o generaci staršího výsostného básníka, prozaika, esejistu a překladatele Petra Krále (1941).

Z úvodních stran svazku Nejlepší české básně (2011) - citace z textů obou editorů letošního souboru

Nejprve  k doslovům

Volba dvojice letošních sestavovatelů se mi jeví jako zatím nejvýraznější. Proč? Protože Jan Štolba, pokorný hledač autentických, důvěry hodných básnických záznamů, tvoří do značné míry protiklad k prudce estetickému vidění Petra Krále. Ten, hnán umanutou vizí „básně coby události“, ve svém poučeném, místy vzteklém a téměř nekorektním eseji připojeném v knize, utlouká možnost jakýchkoliv úhybných manévrů do jiné, než jemu blízké poetiky. Báseň je pro něj osobním zadrhnutím s přesahem „za“, je pro něj stylisticky přesvědčivým tahem, urputnou procházkou, dobrodružnou otevřeností. A šlus! Žádné ženy a jejich intimnosti do Královy představy festovní, skutečné poezie nepatří. Žádná přílišná intimita – připuštěna je pouze hravá diskrétnost! Žádná zvláštní milostnost či zaznamenání „přízemního“ děje! Nakonec poezii (krom špatných básníků) zabíjejí recenzenti poezie, praví Král. A šlus!

O knize

Nejlepší české básně (2011)

Editoři Petr Král, Jan Štolba

Host, Brno 2011, 200 stran, doporučená cena 239 korun

Obal knihy Nejlepší české básně (2011)

To vše, připusťme, tenhle pán, žijící dlouho ve Francii, dokáže podat s noblesní stylistickou bravurou, ano i s vtipem. Čtenář, vědom si současně toho, že tady se píše o poezii „na vážno“, že autor za každé své slovo osobně ručí, byť volí prostředky přepjaté, což je dílem záměr, dílem uděl (tohoto) básníka. A Petr Král je především básníkem, teprve poté vším ostatním, tedy poučeným intelektuálem, jemuž záleží na osudu české poezie. Že je místy nespravedlivý, připišme na vrub radikálně subjektivnímu vidění, jež je vzácné. To tvrdím navzdory zde vysloveným výhradám vůči němu (včetně toho, že si Král neodpustil neférově zamlžený slovní výpad proti básnířce Ireně Štastné).

Petr Král nadto kritizuje předchozí dva ročníky této antologie za samotnou metodu práce, totiž za anonymní očíslování jednotlivých  básní, které pak nutně čteme bez souvztažnosti s autorem. Správně Král argumentuje, že báseň nelze od autora oddělit; odůvodňuje to nejen tím, že jako systematický hledač nových veršů většinu básní znal, nýbrž i tím, že teprve text spojený s konkrétním jménem svého tvůrce je právoplatným ručením poezie, bojem proti nezávazné anonymitě a rozptýlenosti slova.

Jemnější a zaumnější esej Jana Štolby se oproti tomu Královu  místy jeví jako až nevýrazný, přesto i on má hluboké opodstatnění. Jednak Štolba ospravedlňuje některé z básníků, jednak se vyhrazuje proti monarchistickému autoritářství Krále. Ale Štolba si přitom je, zdá se, vědom přínosu této konfrontace. Vždyť nakonec nejde o nic menšího než o poezii, které hrozí zánik (minimálně od roku 1934, kdy americký analytik literárních trendů Edmunt Wilson napsal svůj kontroverzní esej: Hrozí verši záhuba?).

Ukázka ze svazku Nejlepší české básně (2011) - báseň Františka Listopada, který nedávno oslavil devadesátiny

Abychom nezapomněli na básně samotné...

A co říci k jednotlivým básním, které Král se Štolbou vybrali? Interpretovat či dokonce zpochybňovat onen výběr? To mi připadá pošetilé. Zhruba polovinu textů jsem jako občasná recenzentka poezie znala. Ty, co mě již dříve při zasáhly, mě zasáhly znovu, což svědčí snad o podobném vkusu s autory antologie. Některé texty se mi příliš neotevřely, ale jejich zařazení, po četbě obou doslovů, akceptuji.

Co jsem nicméně v této antologii postrádala, to byl hlas básnířek. Letos se v „best of“ antologii objevily pouhé tři: Sylva Fischerová, Pavla Vašíčková, Barbora Čiháková. Co taková Alžběta Michalová? Co nové texty Pavly Šuranské či Kateřiny Rudčenkové? Je možné, ať editorům svazku nekřivdím, že básně zmiňovaných nebyly uveřejněny „včas“, přesto mě přístup obou pánů k takzvané ženské poezii zarazil.

Titulní strana svazku Nejlepší české básně (2011)

S potěšením lze alespoň kvitovat, že spolueditorkou příštího takového sborníku má být básnířka a bohemistka Simona Racková, společně s arbitrem Antonínem Brouskem. Snad ji tento bojovník proti ideologicky angažované poezii nepřeválcuje a bude k posuzování intimního světa v „ženské“ lyrice shovívavější než dvojice Král & Štolba. A třeba příště dostanou na frak naopak básníci, co velebí neměnný stav věcí, neboť potkat „billboard“ (nadužívané slovo v letošních „nejlepších“ básních!), je dle letošního „best of“ podstatnější „událostí“ než například spatřit u piána „vzdouvající se mužnou horu Ararat“.


Video