To znamená, že energetická bezpečnost zůstane silně závislá na středovýchodní politice a že producenti ropy v regionu se budou snažit světovému trhu diktovat podmínky. Obzvláštní pozornost si zaslouží vazby mezi vojenskými ambicemi a převody bohatství, které vývoz ropy může přinášet. Příkladem zhoubného spojení mezi nadměrnou militarizací a silou na trhu s energiemi jsou íránský program vývoje jaderných zbraní a znepokojivé posilování irácké armády v devadesátých letech minulého století.
Víra v mystickou moc
Debatám o energetické bezpečnosti tak jako vždy dominují politicky vyvolané hrozby pro dodávky ropy. Jak ukazuje irácký případ, války a domácí nepokoje mohou nejen postihnout krátkodobou výši dodávek ropy, ale komplikacemi pro údržbu a investice podrýt i dlouhodobou kapacitu produkce dané země. Nicméně potenciální ohrožení dodávek ropy ze Středního východu se zveličuje. V rozporu se všemi vyhlídkami a prognózami režimy na Středním východě přežily jak nezdary panarabského nacionalismu, tak výzvy islámského extremismu. Příliš věrohodné nejsou ani obavy, že ropný průmysl dokážou srazit na kolena teroristické útoky. Až doposud se takové útoky vždy ukázaly jako pomíjivé.
Obzvlášť přesvědčivý není ani apokalyptický scénář izraelsko-íránského vyřizování účtů, které by vedlo k íránské blokádě Hormuzského průlivu. Je nejisté, zda Írán má dostatečný vojenský potenciál, aby průliv zablokoval, a kdyby se o to pokusil, střetl by se s reakcí vskutku celosvětové koalice. Uzavření průlivu by se navíc rovnalo dobrovolné sebeblokádě, která by silně postihla domácí energetické potřeby samotného Íránu, jemuž schází rafinérské provozy.
Takže ačkoliv se v mystickou moc ropné zbraně stále věří, projevila se jako bezmocný nástroj. Někteří lidé stále pokládají ropu za "energetický ekvivalent jaderných zbraní". Pravda je ovšem taková, že arabské ropné embargo roku 1973 bylo kolosálním neúspěchem. Kdyby totiž bývalo uspělo, egyptský prezident Anvar Sadat by pár let poté nespěchal do Jeruzaléma, aby s Izraelem uzavřel mírovou dohodu. Ropná zbraň nepřinutila Izrael stáhnout se za hranice z roku 1967 a ropné mocnosti nedokázaly dlouho snášet výdaje, jež jejich ekonomikám působil propad příjmů.
Saúdská Arábie a al-Káida
Masivní nasazení ropné zbraně srovnatelné s ropným embargem roku 1973 tedy v současnosti nepřipadá v úvahu. Nicméně někteří lidé, třeba ředitel CIA James Woolsey, předpovídají, že uchvácení moci radikály v Saúdské Arábii by mohlo vyústit v nasazení ropné zbraně proti Západu. Jenže být radikální nerovná se být iracionální a žádný saúdský stát, ať už by jeho náboženské nebo politické naladění bylo jakékoli, by nemohl odhodit prostředky, jimiž drží otěže moci. Nesmírné bohatství, jež z ropy plyne, nesvazuje producenty závislostí o nic méně než spotřebitele. Skutečná hrozba nespočívá v tom, že by zradikalizovaná Saúdská Arábie mohla přestat vyvážet ropu, nýbrž v tom, že by ropu vyvážela i poté, co by se zradikalizovala. Miliardy petrodolarů by se pak staly finanční municí globálních wahhábovských plánů.
Liší se však tento scénář až tak dalece od situace, s níž se střetáme dnes? Vždyť saúdské ropné bohatství finančně zajišťuje terorismus už dost dlouho. Je zjevné, že al-Káida je se saúdskou mocí na ropných trzích spokojena. V jednom ze svých prohlášení dokonce přiznala, že Saúdská Arábie "musí zůstat v bezpečí..., protože se jedná o primární zdroj finančních prostředků pro většinu džihádistických hnutí".
Snížení spotřeby, věc nežádoucí
Jestliže energetická bezpečnost znamená dostupnost dostatečných dodávek za přijatelné ceny, pak skutečný bezpečnostní problém vychází z moci trhu, z kartelového systému určování cen, který si diktuje uměle vysoké ceny, jež by na trhu soutěživém nikdy nemohly existovat. Ostatně právě záměr udržet si tržní moc vysvětluje odpor OPEC vůči Kjótskému protokolu, jehož realizace by mohla snížit světovou poptávku po ropě až o dvacet procent, a rovněž strach OPEC, že by si USA mohly vzít příklad z Evropy a drastickým zvýšením daní z energií bojovat proti závislosti na ropě.
Prezident Barack Obama opakovaně upozorňuje, že transfer bohatství do nepřátelských zemí produkujících ropu představuje vážnou hrozbu pro národní bezpečnost USA. Jeho plán na zásadní snížení americké spotřeby ropy ve snaze dosáhnout nižších emisí uhlíku a desetiletý plán vývoje čisté energie jsou chvályhodné aspirace. Jenže politika zaměřená na snižování spotřeby ropy nutně narazí na naléhavou potřebu oživit americkou ekonomiku.
Potřeba zachovat na Středním východě stabilitu kvůli energetické bezpečnosti má teď vedle naléhavé nutnosti vypořádat se s výzvami plynoucími z problémů v Íránu, Iráku a Afghánistánu až druhotný význam. I kdyby se však USA podařilo snížit spotřebu ropy až o sedmnáct procent, byly by stále nevyhnutelně závislé na ropě z Perského zálivu, a tedy na energetické bezpečnosti v regionu.
© Project Syndicate, 2009.
o autoroviŠlomo Ben-Ami je bývalým izraelským ministrem zahraničí, nyní viceprezidentem Toledského mezinárodního střediska pro mír; též autor knihy Scars of War, Wounds of Peace (Válečné jizvy, mírové šrámy) s podtitulem Izraelsko-arabská tragédie. |
