Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Zapomenutá vzpoura. Romové odmítli jít v Osvětimi do plynu a oddálili smrt

  4:58aktualizováno  4:58
Během druhé srpnové noci roku 1944 nacisti v Osvětimi zavraždili na tři tisíce Romů, čímž definitivně zlikvidovali takzvaný cikánský tábor. V úterý události připomene Mezinárodní den romského holokaustu. Příliš známá však není skutečnost, že romští vězni měli zemřít již o tři měsíce dříve. Proti vyhlazovacímu komandu se však vzbouřili. Do plynových komor tehdy nacisté nikoho nedostali.

Odhady počtu obětí romského holokaustu se pohybují od 220 000 do 1 500 000. | foto: United States Holocaust Memorial Museum

O událostech popisovaných jako romské povstání neexistuje mnoho informací. Drtivá většina zúčastněných totiž holokaust nepřežila. Z výpovědí hrstky přeživších pamětníků lze však složit základní kontury působivého příběhu, o kterém se v souvislosti s holokaustem dosud mnoho nemluvilo. Odehrál se 16. května roku 1944.

Cikánský tábor

V roce 1942 rozkázal vůdce SS a šéf gestapa Heinrich Himmler, že Romové mají být svezeni z celé Třetí říše do koncentračního tábora Osvětim-Březinka. Výběr lidí určených k deportaci řídila německá kriminální policie.

V Osvětimi vznikl „cikánský rodinný tábor“, v němž žili společně muži, ženy a děti. Prošlo jím celkem asi 23 tisíc Romů a Sintů (němečtí Romové, pozn. red.), přičemž 21 tisíc z nich zahynulo - většina následkem chorob a epidemií, zbytek v plynových komorách.

„Sintové a Romové se s katastrofálními podmínkami tábora snažili vypořádat co nejlépe. Skutečnost, že zůstali pohromadě se svými blízkými, jistě pomáhala,“ uvádí server Auschwitz.org.

V sedm hodin večer v koncentračním táboře Osvětim-Březinka zazněly údery gongu, které oznámily zákaz vycházení. Ke komplexu budov určených pro Romy, v němž v tu dobu přebývalo přes šest tisíc vězňů včetně dětí (mezi nimi i pět stovek českých Romů deportovaných z tábora v Letech u Písku), přijela nákladní auta, z nichž vystoupilo asi padesát členů komanda SS. Vězně vyzvali k opuštění obytných prostor s pokřikem „los, los“.

„Uvnitř bylo ticho a muži ozbrojeni noži, kameny, lopatami a kousky železa ve velkém rozčilení čekali, co bude dál. Nikdo však nevycházel,“ popisuje Vlasta Kladivová v knize Konečná stanice Auschwitz-Birkenau, která vznikla na základě výpovědi pamětníků. Výzvu k opuštění tábora vězni odmítli uposlechnout, zůstali zabarikádovaní uvnitř.

„Venku přišlo k bráně určitě tak sedm, osm mužů. Táta spustil křik. Celý barák se chvěl, jak řval: Nevyjdeme ven! Pojďte vy dovnitř! Čekáme tu! Jestli něco chcete, musíte dovnitř!“ cituje přeživšího Huga Höllenreinera historik Michal Schuster ve své studii publikované na serveru Romea.cz.

Povstání nacisté mohli potlačit, rozhodli se ale stáhnout

Informace se rozcházejí v tom, zda situace z 16. května 1944 vedla k fyzickému střetu, nebo to byl „pouze“ pasivní odpor Romů. Podle organizace Romedia Foundation propukl během povstání otevřený střet, který měl za následek zranění části Romů i členů komanda SS. Podle Schustera však Romové zůstali zabarikádovaní a jednotky SS na ně nezaútočily.

„Ačkoliv tedy nedošlo k otevřenému střetu romských vězňů s příslušníky SS, hrála tato událost významnou roli. Rozhodně totiž nebylo v koncentračních táborech zvykem, aby se vězni hromadně vzepřeli připravené a plánované akci těsně před jejím samotným provedením,“ domnívá se historik.

Ať tak, či tak, jisté je, že členy komanda SS odpor šesti a půl tisíce Romů zaskočil. Byli zmateni, někteří odešli do kanceláře před branou k veliteli akce poradit se, co mají dělat. Brzy poté bylo slyšet zapísknutí a komando nasedlo do aut a opustilo tábor. Velitel se podle Kladivové rozhodl akci odložit.

„Báli se ztrát. Mezi vězni bylo významné množství válečných veteránů. Obávali se také, že by se vzpoura mohla rozšířit i do dalších částí tábora,“ uvádí server Auschwitz.org důvody, proč nacisti vyhlazení Romů odložili.

„Je zcela nepochybné, že ozbrojené komando SS mohlo tento akt vzdoru potlačit, ale rozhodlo se nejít do otevřené konfrontace a raději dosáhnout svého cíle jinou cestou,“ domnívá se Schuster. Událost má proto podle něho jednoznačně charakter povstání.

Romy varoval velitel tábora

Romové se 16. května vzepřeli, neboť se předchozího dne dozvěděli o plánu, podle něhož měli všichni obyvatelé „cikánského tábora“ zemřít v plynových komorách. Budovy se měly uvolnit pro novou „várku“ maďarských Židů, kteří byli v lepším stavu pro práci než vězni, kteří v táboře chřadli již řadu měsíců. Obyvatele „cikánského tábora“ o plánu na jejich vyhlazení informovalo táborové podzemní hnutí.

Romská žena na fotografii z koncentračního tábora v polské Osvětimi. (1943)

Romská žena na fotografii z koncentračního tábora v polské Osvětimi. (1943)

Schuster ve své studii cituje Tadeusze Joachimowskiho, který pracoval jako úředník v cikánském táboře:

„Posledním velitelem cikánského tábora a současně rapportführerem (důstojníkem SS řídícím každodenní nástupy vězňů, pozn. red.) byl Bonigut. Pravděpodobně pocházel z Jugoslávie (šlo o etnického Němce z území dnešního Srbska, pozn. red.). Nesouhlasil s přístupy a taktikou SS. Byl to velice dobrý člověk. Dne 15. května 1944 za mnou přišel a oznámil mi, že s cikánským táborem to vypadá špatně. Existuje rozkaz nařizující likvidaci cikánského tábora, prý už dostal odpovídající pokyn z politického oddělení, přes dr. Mengeleho. Cikánský tábor má být zlikvidován a jeho osazenstvo zabito plynem. V táboře se tehdy nacházelo zhruba 6 500 Cikánů. Bonigut mne pověřil, abych o tom zpravil ty Cikány, k nimž chovám naprostou důvěru. Žádal, abych je varoval, aby nešli na porážku jako ovce. Ještě mi řekl, že signálem pro začátek akce bude lágršpere (vyzvánění gongu, pozn. red.) a že Cikáni by neměli vyjít ze svých baráků.“

Následujícího dne po povstání řekl Bonigut Joachimowskimu, že “Cikáni jsou pro tentokrát zachráněni“.

V táboře zůstali starci a děti. Skončili v plynu

Týden po povstání, 23. května, bylo 1 500 práceschopných Romů z cikánského tábora v Březince převezeno přímo do Osvětimi a následně do Buchenwaldu. Dalších 82 vězněných mužů nacisté přemístili do tábora Flossenbürg a 144 žen putovalo za zdi tábora Ravensbrück. Byli to poslední lidé, kteří odešli z „cikánského tábora“ a unikli tak smrti.

Romský holokaust

Romové, zahrnutí do skupiny takzvaných asociálů, byli nacistickým režimem označeni za rasově méněcenné a z toho důvodu určené k likvidaci. V mnoha ohledech se jejich osud ve Třetí říši a na okupovaných územích shodoval s osudem evropských Židů.

Odhady počtu obětí romského holokaustu (romsky porajmos, pozn. red.) se pohybují od 220 000 do 1 500 000.

V českých zemích přežila nacistický teror jen asi desetina z původního romského obyvatelstva. Z celkového počtu asi 5 500 Romů z území protektorátu i z pohraničního území přičleněného k Říši, kteří byli násilně deportováni do vyhlazovacího tábora v Osvětimi-Březince, se po osvobození vrátilo 583 bývalých vězňů.

Po jejich odjezdu zůstali v „cikánském táboře“ jen sirotci, starší lidé, matky s dětmi a otcové, pokud nechtěli opustit své rodiny, celkem necelých tři tisíce lidí. Na rozkaz Heinricha Himmlera byli v noci z 2. na 3. srpna 1944 všichni zavražděni.

Po setmění přijela nákladní auta, která Romy odvážela na dvůr krematoria číslo V. Tady si vězni uvědomili, co je čeká, a pokusili se naposledy postavit na odpor. Proti převaze esesáků však hladem vysílení nebo staří lidé neměli šanci.

Schuster cituje jednoho z příslušníků takzvaného zvláštního oddílu (Sonderkommanda) Filipa Müllera, který vzpomíná na hrůzné okamžiky:

„Místnost na odkládání šatstva byla o půlnoci přeplněná lidmi. Neklid vrůstal minutu po minutě... Ze všech stran se ozýval zoufalý křik, bědování, výčitky, obžaloby. Sborově zaznívaly hlasy: Jsme přece říšští Němci! Ničím jsme se neprovinili! Jinde bylo slyšet: Chceme žít! Proč nás chcete zabít? ... Likvidace probíhala jako obvykle. Moll (velitel všech krematorií SS Otto Moll, pozn. red.) i jeho pomocníci odjistili pistole a pušky a nekompromisně vyzvali lidi, kteří se zatím vysvlékli, aby opustili odkládací místnost a odebrali se do tří prostor určených na otravu plynem. Na poslední cestě mnozí zoufalstvím plakali... I z plynové komory se ještě dlouho ozývalo přerývané volání a výkřiky, dokud plyn nevykonal své dílo a neudusil poslední hlasy.“

Na likvidaci „cikánského tábora“ údajně vzpomínal také velitel tábora Rudolf Höss, podle něhož „žádná likvidační akce Židů nebyla tak obtížná jak likvidace Cikánů“.

Díky povstání z 16. května však dostali šanci na přežití alespoň ti Romové, kteří byli přepraveni do jiných pracovních táborů. Ani to však pro ně nebyla jistá záchrana - čekalo je další strádání, těžká práce a pochody smrti.



Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.