Nemají nic. Ani stát, ani své dějiny. A vlastně ani jazyk.
Jen asi čtvrtina z osmi milionů evropských Romů mluví svou řečí - jazykem, který má své kořeny v Indii, odkud Romové před více než tisíci lety vyrazili na nekonečnou pouť.
Úřady se na ně dívají nevlídně, stejně jako většina společnosti. Velká Británie není rasistická země. Spíše naopak. I její zákony však po úpravě z roku 2001 dovolují, aby byl Romům (stejně jako Kurdům, Tamilům, Somálcům a Afgháncům) odmítnut vstup na britské území jen kvůli jejich původu.
"Cikánská práce" má v řadě evropských jazyků stejně špatný zvuk jako v češtině "turecké hospodářství". Jinde by mnoho lidí považovalo takové spojení asi rovnou za protimluv: Cikán, Rom a práce?
Mnozí z Romů si nedokážou představit, že by nějakou práci mohli někdy získat. To neplatí jen ve východoslovenských či rumunských osadách, kde nezaměstnanost dosahuje až sta procent. Ani pro španělské "gitanos" není tak úplně snadné najít poctivý výdělek.
A když se o to pokoušejí, je pro ně lepší vydávat se za Brazilce či Kubánce. Přitom i Madrid musel přijímat opatření na podporu své mnohasettisícové romské menšiny. Ale to bylo už dávno: na konci osmdesátých let, kdy se Španělsko stalo členem Evropské unie.
Podle údajů Open Society Institute tvoří španělští Romové dodnes devět desetin obyvatelstva chatrčových osad v zemi. Španělsko bylo dlouho zaostalou zemí a ještě dnes patří některé jeho části k nejchudším v západní Evropě. Ale ani bohaté země nevítaly a nevítají Romy s nadšením.
Když Norové v roce 1953 zakázali svým Cikánům vlastnit koně, bylo to možné brát jako nešťastnou časovou shodu: ve stejné době se přijímaly podobné nebo ještě tvrdší zákony proti nomádům (a tedy proti Romům) i na komunistickém Východě.
Jenže norský zákaz byl jen částí rozsáhlé místní legislativy, která umožňovala nucené sterilizace romských žen, odnímání dětí romským rodinám a zřizování pracovních táborů. Poslední z nich, Svanviken, byl zrušen v roce 1986.
Nepřátelství k menšině, jíž se (kromě údajné záliby v nespoutané svobodě) přisuzuje vina na rostoucí kriminalitě a nezájem o vzdělání i řádnou práci, se dnes už neprojevuje tak drasticky - aspoň na evropském Západě ne.
V řadě zemí jsou Romové uznáváni za národnostní menšinu a jejich sdružení se pokoušejí vymoci více práv a více podpory od zbytku společnosti. Nepřátelství však trvá - a bídné životní podmínky těchto lidí také.
U maďarských Romů je výskyt tuberkulózy desetkrát vyšší než u ostatní populace. Výskyt běžných nemocí je u nich čtyřikrát vyšší než u zbytku populace. Unijní úřady si všímají, že romské děti nemají moc šancí získat vzdělání.
V Česku, na Slovensku i jinde ve střední Evropě končí valná část z nich záhy ve zvláštní škole, kam se ostatní děti dostanou jen výjimečně a až poté, co prokazatelně a opakovaně neuspěly v běžné škole.
Když romské děti dospějí, zbývá jim vlastně už jen život v městských ghettech a zbídačelých osadách. Často to bývá život bez práce. K čemu se dnes hodí lidé, kteří si ze školy neodnesli nic nebo jen málo?
I to kočování, které kdysi dodávalo romskému životu nádech romantiky a pocit svobody, je ve většině Evropy už jen blednoucí vzpomínkou.
