Jako guvernér Massachusetts si Romney získal pověst schopného a umírněného konzervativce, kterýžto politický profil byl pro něj výhodný z hlediska jeho státního elektorátu. V primárkách však dominuje krajní pravé křídlo Republikánské strany, a tak se Romney usilovně snaží zbavit se nálepky "umírněného" politika tím, že zaujímá velmi konzervativní postoje. Když se však nyní stal předpokládaným kandidátem své strany, musí se vrátit do politického středu, v němž se nachází většina voličů. Který Mitt Romney je tedy skutečný? A jak mohou voliči oba kandidáty hodnotit?
Obama má jasně prokazatelnou bilanci, třebaže mnohé z těch, kteří ho v roce 2008 volili, tato bilance zklamala. Jeho stoupenci samozřejmě tvrdí, že se musel vyrovnat se dvěma již probíhajícími válkami a s nejhorší recesí od třicátých let minulého století. Po kongresových volbách v roce 2010 navíc nepřátelsky naladěná a republikány ovládaná Sněmovna reprezentantů blokovala jeho iniciativy.
Příznivec Mitta Romneyho slaví vítězství svého oblíbence v primárkách ve státu Illinois. (21. března 2012)
Romney bude poukazovat na Obamovy první a dosud nesplněné sliby, zatímco Obama označí Romneyho za "korouhvičku", která mění své postoje podle situace (a publika). Obtížnost předvídání, jak si konečný vítěz povede v úřadu, však není ničím novým.
Povaha lepší než inteligence
Během kandidatury na prezidentský úřad v roce 2000 George W. Bush v dnes již slavném prohlášení slíbil "soucitný konzervatismus" a skromnou zahraniční politiku, ale pak vládl velmi odlišně, když například rozhodl o invazi do Iráku. Rovněž Woodrow Wilson a Lyndon Johnson založili kampaň na slibech míru, ale oba krátce po svém zvolení zavlekli Ameriku do války.
Jsou tyto povolební obraty výsměchem demokracii? Jak mohou voliči dělat inteligentní rozhodnutí, když jsou předvolební kampaně tak pečlivě zinscenované a tak úlisně propagované?
Teoretikové politického vůdcovství naznačují, že bychom měli věnovat menší pozornost politickým slibům potenciálních lídrů a více se zaměřit na jejich emoční inteligenci - na jejich sebekontrolu a schopnost být vstřícní k druhým. V rozporu s názorem, že emoce brání jasnému uvažování, totiž může schopnost chápat a regulovat emoce vést k efektivnějšímu myšlení.
Když Franklin D. Roosevelt (uprostřed) slavil v roce 1934 své dvaapadesáté narozeniny, Američané mu připravili šest tisíc večírků. (30. ledna 1934)
Jak po schůzce s Franklinem D. Rooseveltem údajně zavtipkoval soudce Nejvyššího soudu Oliver Wendell Holmes: "Intelekt druhé kategorie, ale prvotřídní povaha." Většina historiků by se shodla, že Rooseveltův úspěch v roli vůdce se opíral spíše o jeho dobrou povahu než o jeho analytické schopnosti. Energie a optimismus, jimiž sršel během prvního sta dní fungování své administrativy, přitom neodrážely konkrétní politické návrhy obsažené v jeho předvolební kampani.
Správně bodré zevnějšky
Psychologové už déle než sto let zápasí s konceptem inteligence a s otázkou, jak ji vyhodnocovat. Obecné inteligenční testy měří různé rozměry inteligence, jako jsou verbální schopnosti a prostorové vidění, avšak výsledky IQ testů vypovídají o úspěchu v životě jen asi z deseti až dvaceti procent. A přestože se experti rozcházejí v názoru, kolik ze zbylých osmdesáti procent lze přičíst emoční inteligenci, všeobecně se shodují, že je to důležitá vlastnost, kterou se lze naučit, která se zvyšuje s věkem a zkušenostmi a kterou jsou lidé obdařeni v různé míře.
Vedoucí představitelé tvrdě pracují na svém veřejném obrazu, což mimo jiné vyžaduje stejnou emoční disciplínu a schopnosti, jakými disponují úspěšní herci. Ronaldu Reaganovi v tomto směru dobře posloužily hollywoodské zkušenosti a také Roosevelt byl mistrem v budování image. Přestože trpěl bolestmi a kvůli ochrnutí nohou po obrně měl pohybové obtíže, udržoval si bodrý zevnějšek a nechtěl se nechat fotografovat na vozíku.
Vysílače signálů
Ať už si to uvědomují, nebo ne, političtí lídři vždy přenášejí na okolí signály. Emoční inteligence znamená uvědomovat si tyto signály, kontrolovat je a mít sebedisciplínu, která brání tomu, aby osobní psychologické potřeby pokřivily politiku daného lídra. Je-li emoční inteligence nevěrohodná, ostatní to pravděpodobně po nějaké době zjistí.
Prezident Richard Nixon (vlevo) se baví se svým poradcem Henry Kissingerem, který se právě vrátil z tajné schůzky s Vietnamci v Paříži.
Například Richard Nixon měl silné kognitivní schopnosti, ale slabou emoční inteligenci. Dokázal efektivně plánovat zahraničně-politické strategie, ale nebyl tak dobře schopen kontrolovat své osobní nejistoty, což nakonec vedlo k jeho pádu - byl to nedostatek, který se projevil až postupem času. Teprve dlouho po jeho nástupu do prezidentské funkce se veřejnost dozvěděla o jeho nechvalně proslulém "seznamu nepřátel".
Bush jr. projevil ve středním věku emoční inteligenci, když zvládl své problémy s alkoholem a ukázal odvahu vytrvat v nepopulární politice. V určité fázi se však z této vytrvalosti stala emocionální zatvrzelost. Podobně jako Wilson byl také Bush odhodlaný tvrdošíjně prosazovat svou vizi, což mu bránilo v poznávání a schopnosti se přizpůsobit. Flexibilita, kterou projevují Obama s Romneym, možná přece jen není u prezidenta tak špatná vlastnost.
Předvolební televizní debata republikánských kandidátů v Myrtle Beach v Jižní Karolíně. Na snímku zleva: Rick Perry, Rick Sanotorum, Mitt Romney, Newt Gingrich a Ron Paul (16. ledna 2012)
Náročnost dlouhé kampaně umožňuje voličům udělat si obrázek o energii a sebedisciplíně kandidáta. Každý z republikánských kandidátů se na nějakou dobu ocitl v čele pelotonu a náročnost primárek odhalila u některých slabiny – například u texaského guvernéra Ricka Perryho, který se zpočátku jevil jako atraktivní prezidentský uchazeč. Nyní, před volbami samotnými, to bude zejména způsob, jakým se Romney vymezí vůči platformě své strany, co nám umožní udělat si představu o síle jeho nezávislosti a budoucích jmenováních do jeho případného kabinetu.
Sledujte životopis
Nejdůležitější veličinou, které by si měli voliči všímat, je však životopis kandidáta. Nemám teď na mysli uhlazené knihy a televizní reklamy, které se vyrábějí pro účely kampaně. Odborníci na image a herecké schopnosti dokážou zamaskovat charakter kandidáta, a proto je nejlepším měřítkem, podle něhož lze hodnotit autentičnost charakteru příštího prezidenta a způsob jeho vládnutí, jeho dlouhodobý bezúhonný život.
Především však budou samotní poučení voliči natolik emočně inteligentní, aby byli připraveni na překvapení. A když je jejich kandidát zklame - což se zákonitě stane bez ohledu na volební výsledek -, budou mít na paměti, že demokracie je nejhorší systém ze všech s výjimkou všech ostatních.
Joseph S. Nye, Jr
Autor je bývalý náměstek amerického ministra obrany, je profesorem Harvardovy univerziy a autorem knihy The Future of Power (Budoucnost síly).
Copyright: Project Syndicate, 2012. Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka. Titulek a mezititulky jsou redakční.
Na podcast tohoto komentáře v angličtině vás navede následující odkaz:
http://traffic.libsyn.com/projectsyndicate/nye106.mp3
