Německá novinářka a spisovatelka Angelika Overath dala své knize Ten den podtitul Román jedné noci. Zdánlivý rozpor v časovém určení je možná návodem k porozumění, neboť ta kniha je zároveň literárním dílem i reportážním záznamem, esejem na téma vyrovnání se smrtí blízkého člověka a poetickou cestou za rodovými kořeny.
„Vždyť ona dýchá. Vyděsila se. Matka byla upravená, učesaná a umytá a pokojně tu ležela.“ Johanna sedí vedle úmrtního lůžka své matky. Přijímá fakt její smrti a ve vzpomínkách se jí začíná plynule spouštět „film“ o jejich spolužití: „Byli malá rodina, otec, matka, dítě a babička. Babička tu byla skoro tak dlouho jako koš na prádlo a kuchyňský stůl, takže odjakživa. Johanna si nevybavovala žádnou vzpomínku, která by sahala do dob před babičkou. Skoro žádnou.“
Tam u nás
Johannina matka a babička byly „odsunuty“ z někdejšího poválečného Československa. V bytě na sídlišti nejmenovaného německého města vyrůstala dnes padesátiletá žena s rodiči, a navíc se vzpomínkami na „tam u nás“. Angelika Overath (1957) stopuje onen svět, který si hrdinka umí představit jen v abstraktních obrysech: „Neměla ponětí o tom, jaké to bylo ´tam u nás´. … Byla baculaté dítě. Musela poslušně sedět a dojídat. Dojídala, protože rodiče trpěli hladem, právě jako kdyby mohla dodatečně spolknout ještě jejich hlad.“
Obálka knihy Ten den
O knizeAngelika Overath: Ten den. Román jedné noci Přeložila Jitka Nešporová. Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2012, 112 stran, doporučená cena 149 korun. |
Je zde oživena nejen takzvaná velká historie z konkrétního pohledu těch, kteří jí byli nezaslouženě postiženi. Objevuje se tu také neuchopitelnost zprostředkovaného zážitku. „Tam u nás“ se stalo zaříkávadlem, ale jen pro zasvěcené. Pro Johannu je neprostupnou, uzamčenou bránou: „Přátele neměli žádné. Tady, v tomhle obýváku, pomyslela si Johanna, nikdy nebyli hosté. Možná jednou některá z tet nebo sestřenic ´od nás´ usedla za stůl. Donesly si i vlastní nachystaný oběd, obalovaná kuřecí stehýnka, makový závin, meruňkové knedlíky, jak bylo u lidí ´tam od nás´ zvykem. … To se pak i matka vrátila do oné česky zabarvené němčiny, které už jinak tady v cizině nedůvěřovala. Vyjma těchto ojedinělých návštěv bývala rodina jen spolu navzájem.“
Hlubinný úklid
Cestu do rodinné minulosti podniká Johanna až překvapivě systematicky. Po matčině smrti přijde z nemocnice do bytu, kde s rodiči vyrůstala, vypere prádlo a postupně „přebírá“ okolnosti, které ji provázely v dětství a dospívání. Není to nic převratného, žádné násilí, dokonce se zdá, že rodina žila spokojeně a ve spořádaném srozumění. Ale přece z této soukromé psychoanalýzy vyvstává obraz podivné rodiny, detaily, které dětské oko a mysl nevnímá. Slabého otce postihla psychická choroba a dožil v léčebně. Johannina matka byla silně fixovaná na dceru, všechno, co ztratila „uložila“ do svého nového světa, do dítěte, které „stvořila“: „Ovšemže v mateřském kokonu byly věty, kterým Johanna rozuměla odedávna a vědomě je nenáviděla, ale ty přišly až později, nebyly to žádné dětské věty, nýbrž věty, jaké matka říkala, když u Johanna chodila na gymnázium a začala mít opravdové kamarádky. ´Ze mě jsi vyklouzla, napořád budeš moje dítě.´“
Německá spisovatelka Angelika Overath
„Tajný útlak v lásce“, tak hlavní hrdinka definuje závislost a majetnictví, jimiž ji matka zahrnovala. Při svém vypořádávání pozůstalosti si tohle vše znovu uvědomuje, v prostředí domova to před ní ožívá a ona si to rozkládá přehledně na stůl jako karty. Odehraje tuto partii během jedné noci, zřejmě poprvé a možná naposled v životě. Odvypráví své malé osobní drama. Ráno zamkne matčin byt a odjede. Začíná nový běžný den.
Doslovem příběhu o vytržení se z „mateřského lůna“, je reportáž, kterou Angelika Overath skutečně podnikla a pro list Neue Zürcher Zeitung popsala v roce 2003. Vydala se na Svitavsko, do České Dlouhé, odkud její matka pocházela. V útlé knížce a střídmou formou tak v celku nabízí reálné vzpomínky i dofabulovanou zpověď o jednom úklidu v podvědomí.
