Ivan Matoušek, vážný a vážený spisovatel.

Ivan Matoušek, vážný a vážený spisovatel. | foto: Kavárna

Román Ivana Matouška Oslava patří k dílům, s nimiž stojí za to sestoupit za tajemstvím existence

  • 1
Ivan Matoušek (1948) je vážný a vážený spisovatel, alespoň v těch tuzemských kruzích, které ještě věří, že umění je něco, co musí být vysloveno bez jakéhokoliv pragmatického účelu.

Nikoliv náhodou se na úplném konci jeho nové knihy, románu Oslava, nachází následující scéna. Jeden ze dvou hlavních hrdinů díla, spisovatel Martin, jede s přáteli Milanem a Adamem na jakousi literární akci. "Když se cestou diskutovalo o praktické neužitečnosti umění a náboženství jako o charakteristické vlastnosti, která je právě těmto dvěma oblastem lidského snažení společná, Adam namítl, že jemu se umění líbí," píše Matoušek. "Milan a Martin však rázně směřovali, aniž by se předem domluvili, k společnému stanovisku. Prakticky užitečné umění a náboženství by de facto nebylo uměním a náboženstvím. Praktická užitečnost se zde přímo z podstaty věci vylučuje. Proto ostatně mají k sobě náboženství a umění blízko."

o knize

Ivan Matoušek: Oslava

Linoryty a grafický design Viktor Karlík.

Vydala Společnost pro Revolver Revue, Praha 2009, 164 stran, doporučená cena 198 korun. Ivan Matoušek: Oslava

Oslava je román o třech částech. První se jmenuje Já; tvoří ji velmi stručné deníkové zápisky starého nemocného muže Antonína v období od 5. února 2003 do 13. srpna 2004. Druhá se rovněž jmenuje Já; sestává z nedatovaných, vesměs o něco souvislejších záznamů jeho syna Martina, které často reflektují z jeho perspektivy události zmíněné Antonínem. Ve třetí části, Oni, si bere slovo vypravěč a sestupuje s otcem, synem a dalšími s nimi svázanými postavami do podsvětí, do říše mrtvých, neboť Antonín, aniž je skon v předešlých dvou částech explicitně vysloven, podlehl nádoru, který se mu objevil v plicích.

"A tak končí román o rodinných a jiných příslušnících," zní poslední věta z Matouškova románu Nové lázně, který napsal v osmdesátých letech a vyšel roku 1992, jako první z jeho stěžejních knih, k nimž lze dále připočíst romány Ego (1997) a Spas (2001). I Oslava je románem "o rodinných a jiných příslušnících", románem vztahů, jejich intimity a věčné nepochopitelnosti nikoliv ve smyslu jakkoliv autorem filozoficky stanoveném a poměřovaném, nýbrž nepochopitelnosti "žité". Člověk je proměnlivou sestavou vztahů, nemůže snadno určit, toto jsem výhradně a jedinečně já, neboť s přibývajícími roky – jako Martin v Oslavě – mimoděk i vědomě zjišťuje, jak jeho já je poskládané i z druhých lidí.

Utahování šroubu (až přes závit)

Bez vytvoření si vztahu se nelze sžít a "smířit" právě ani s Matouškovou Oslavou. Jestliže po věcných zápiscích Antonína oči jen kvapí, u záznamů Martina už musí dojít ke zpomalení četby, neboť Martin, očividně autobiografický, kromě svého vidění předtím Antonínem letmo registrovaných skutečností, vnáší do vyprávění i svá vlastní témata.

Nicméně tyto dvě části by byly téměř ničím, respektive neznamenaly by v prozaické produkci nic tak pozoruhodného, natož osobitého, neboť takováto konfrontace optik je vcelku běžným noetickým principem a kompozičním postupem. Absolutní nárok na vytvoření si vztahu k Oslavě a jejímu autorovi vyžaduje symbolická třetí část, Oni. V ní kulminuje nejen zapouzdřená rodinnost tohoto románu, kdy záchytných, identifikačních informací o dalších postavách – vyjma onoho bezmála dvojjediného Antonína-Martina – se ani tady téměř nedostává, což je poněkud iritující, ale co víc: věci dále komplikuje vypravěč, uvažující "koho se co vlastně týká". Jinými slovy – jak vůbec vzniká vyprávění?

Tady mi přijde zbytně literátské například to, aby se v podsvětí potkávali Antonín a Martin s Franzem, rozuměj Kafkou, jehož Proces si pro radost spolu překládali, a aby mluvili "o Franzově, a tudíž i naší kamarádce" Mileně, zřejmě tedy Jesenské.

Jakkoliv je Matoušek tvůrcem vážícím slova, má okamžiky, kdy jde přes míru. Přes míru čeho? Toho, co je nutné k vyslovení složitosti, tajemnosti a intenzity života, ale i literatury. Neboť ačkoliv se někomu může Ivan Matoušek jevit jako tvůrce artistní, literatura je mu nikoliv cílem, nýbrž prostředkem dozvědět se cosi důležitého o lidské existenci.

, Kavárna

Video