Je docela příznačné, že se o Zemanovi a Klausovi často mluví jedním dechem. Od počátku, co se objevili na jevišti, byli spolu nějak svázáni. Oposmlouvou jejich symbióza vyvrcholila.
Zeman před vstupem do Strakovky bojoval a porazil Klause jeho vlastními zbraněmi. Rozhledem, pílí, osobním kouzlem, ale i demagogií a autoritářstvím. Za oběma stály pevné stranické šiky, proti nim takřečená nepolitická politika. Spojení rivalů ve skryté koalici nebylo z tohoto pohledu zas tak násilné.
Obě strany či spíš jejich vůdci podřizují ideje a program moci a vlivu. Kvůli vlivu a ambicím se Zeman stal sociálním demokratem. Kvůli moci se svázal v mesalianci s největším nepřítelem: ODS. A zvítězil - vládl v pohodě celé čtyři roky.
Zadlužoval stát, aniž mu za to hrozila defenestrace. Za jeho éry rostla ekonomika, a nikdo přitom vážně nezpochybnil podíl vlády na překonání krize. Neuskutečněné reformy svedl na nepřející opozici. Nad "šloufizací" svého okolí mával přezíravě rukou.
Mohl na ODS vyzískat pro svou vládu dokonce víc. Kdyby byl tvrdší. Ale stejně tak platí, že kdyby byla většinová opozice co k čemu, neudělal by nic. A byla to právě neschopnost opozice, co Zemanovi dovolilo páchat ty největší politické šílenosti.
Neomalenost a přezírání mravního étosu správy země se staly koloritem zdejší politiky. V zahraničí se předváděl jako vyslanec arogance. Minutovými bonmoty, v nichž pourážel sudetské Němce, Rakušany či Palestince, uškodil zemi víc než chybami na domácím poli během čtyřleté vlády.
Zeman se rád a pyšně omlouval větou: "Vlichocování se davu může přinést jen krátkodobý úspěch." Jeho úhlavní problém byl v tom, že za dav nezřídka považoval občany. Politik takového ražení by se v Evropské unii vyjímal jako dinosaurus. Z Vysočiny však mohou expremiérovy bonmoty znít jako vtipné glosy sžíravého ironika.
