Soubor Muff představuje pól, který žije z prolínání stylů a hojného využívání elektronických barev a zvuků. Na svých dvou CD něco takového zčásti prezentoval už pražský soubor NUO, z něhož se na albu Muff setkáváme hned s několika hudebníky: Jakub Zitko tu hraje na klávesy a obstarává samply, Jiří Šimek připojuje svoji elektrickou kytarou na různé elektronické krabičky, zatímco Marcel Bárta na soprán a tenorsaxofon zastupuje spíše akustický pól dnešního jazzu; Jakub Vejnar na elektrickou basu a Roman Vícha na bicí a perkuse vytvářejí dynamickou rytmickou skupinu.
o albechMuff Tomáš Hobzek Quartet: Stick It Out Obě alba vydala firma Animal Music |
Názvy deseti původních skladeb (čtyři patří Zitkovi, pět Bártovi, jedna Šimkovi, přičemž na úvodní Ufofce je se Zitkem spolupodepsán i Vajnar) se přitom hlásí k dědictví moderního jazzu a jeho spřízněných žánrů. Vedle Plastic People je tu od Zitka ještě Zappelig (snad poklona Franku Zappovi, v níž saxofonista Bárta žene svůj nástroj do free, následován údernými elektronickými skrumážemi akordů a barev), ale i skladba nazvaná Ellington (jakoby saxofonová sekce s basovým ostinatem a hezkým varírovováním v bicích - možná trochu odvážná parafráze Ellingtonova průkopnictví v kombinování jednotlivých složek). Bártův Miles nabízí jemnou hru s barvami, prokládanými riffy. Marcel Bárta působí vůbec spíš jako zástupce té jazzovější linie, zatímco Jakub Zitko se více vyžívá ve zvuku, v rytmu a v elektronice. Ale všechno to dobře ladí dohromady.
Nejen v nabídce firmy Animal Music, nýbrž v celém našem soudobém jazzu je tohle album něčím novým a zajímavým.
Výtečná ukázka
Počin bubeníka Tomáše Hobzeka nazvaný Stick It Out je docela jiný šálek kávy. Muff je stoprocentně domácí záležitost, kdežto u Hobzekova kvarteta se nacházejí dva zahraniční hosté: osmadvacetiletý americký pianista Dan Tepfer, který do Prahy nepřijíždí příliš často (avšak spjatý s ní i tím, že na objednávku napsal koncert pro piano a dechy hudby Hradní stráže), a holandský tenorsaxofonista Cyrille Oswald, který je v Praze už jako doma a představil se zde i na vlastním CD.
Ústřední postavou a tahounem alba je klavírista Tepfer: na našich nahrávkách slyšíme málokdy pianistu s tak robustním, plným zvukem, střídaným s jednohlasými pasážemi, které mají dravost a plynulost. Jeho piano je neustále přítomné: i když jen doprovází. Výborně je doplňuje rytmika: Liškova výrazná basa i Hobzekovy bicí vytvářejí plazmu, která se neustále proměňuje, kypí a bublá. Každý tak potvrzuje svou pověst jednoho z nejlepších hráčů svého nástroje tuzemské mladé generace. Oswaldův saxofon je tu velmi zkázněn, aby v tomto kvartetu plnil prostě úlohu jediného dechového nástroje, vytvářejícího vlastní linky, ale snad ještě víc než na vlastním CD dokazuje svou mnohostrannost.
Ze sedmi skladeb patří pět Hobzekovi, po jedné Liškovi a Tepferovi. Jako autor vychází Hobzek ze svého nástroje: jednotlivé údery bicích se mění v jednotlivé tóny piana nebo basy a rozvíjejí se do složitější podoby. Takový způsob tvorby jsme u našich komponujících bubeníků zatím ještě neslyšeli. Česko-americké kvarteto je dokonalou ukázkou oné větve dnešního jazzu, která má k tradici blíž než Muff, avšak nehodlá se omezit na chorusové obehrávání zděděných témat. Snaha po výstavbě vlastní kompozice a formy je zde jasná. Nejpůsobivější je v nejdelší nahrávce, v desetiminutové Shorterage – a není zřejmě náhodou, že stejně jako lidé z Muff, tak i Hobzek se hlásí k velikánům jazzové tradice. Téma zase roste po bubenicku z jednotlivých úderů nebo tónů, ale tenorsaxofon je přivede až k téměř freejazzové skrumáži s vrcholným napětím, kterou Tepferovo piano vystřídá téměř průzračným, oproštěným zvukem, se změnu tempa i nálady. Je to dokonalé prolnutí kompoziční práce s jazzovým drivem bez zasnělosti i nás populární produkce mnichovské nahrávací firmy ECM.
Jsme zatím v polovině roku, ale tohle album se mi jeví jako jeden z možných kandidátů na titul letošního laureáta.