Čeká je dlouhá cesta autem do Tallinu, pak přesun lodí do Helsinek a odsud téměř dva tisíce kilometrů na kolech až do Norska.
„Já vás stejně nikam nepustím,“ kroutí hlavou děda, který s manželkou přihlíží velkým přípravám. „Ale vždyť oni si stejně nedají říct,“ říká babička. Několikaměsíční přípravy už se nedají zastavit.
Dříve jsme cestovali o něco svobodněji. Říkali jsme si, že když něco nevyjde, tak se nic nestane. Teď ale cítíme velkou zodpovědnost, třeba kvůli sponzorům i lidem, kteří nám pomohli,“ říká Simona Sztulová.
Manželé už mají za sebou cyklistické výlety do zahraničí, předloni projeli Švédsko a Dánsko. Tam také počali svého mladšího syna. „Říkáme mu proto Olaf.“
Letošní cesta je ale úplně jiná. Její náročnosti odpovídá i vybavení, které se Sztulovi vezou sebou. Třeba šedesát kilogramů potravin, dva stany spacáky, náhradní díly...
„Jedno kolo váží i s brašnami tak něco pod padesát kilo,“ říká Roman Sztula, který ale navíc za sebou poveze vozík s malým Michalem.
„Chtěli jsme letos trénovat, ale nenašli jsme volný čas. Takže já osobně mám najeto teprve pět set kilometrů,“ přiznává se Sztula.
„Máme už ale zkušenost, že pět set kilometrů k oživení svalů a ke zpevnění pozadí stačí,“ směje se Roman Sztula.
A co krizový plán, když se na cestě něco stane? „V případě problémů pro nás přijede bratr, kdyby se stalo něco vážnějšího, sedneme na letadlo a přiletíme domů. Nejedeme na pól za každou cenu.“
Pokud se manželům Sztulovým vše zdaří, vrátí se zpět nejpozději do osmnáctého srpna. Na druhý den jdou totiž oba do práce.
