V pátek uplynuly právě dva roky od tragického zřícení letounu společnosti Germanwings ve francouzských Alpách. Stroj pilotoval 27letý Andreas Lubitz, který podle vyšetřovatelů úmyslně navedl letadlo se 150 lidmi na palubě do skalního masivu. Neštěstí nikdo nepřežil.
Rodiny obětí nyní rozohnil placený text v novinách, v němž rodiče mladého pilota uctili památku zesnulého syna bez zmínky o tragédii, kterou podle vyšetřovatelů způsobil. Lubitzovi však jejich závěry odmítají a Andresův otec Günter při tiskové konferenci prohlásil, že jeho syn je nevinný (více zde).
Krvavý ostrov žije dál i po Breivikovi. Norské mládežníky dnes vede Kurd |
Taková reakce je podle klinického psychologa Andrew Salomona výjimečná. Potvrzuje ovšem, že rodiče jsou po útocích často hlavním terčem hněvu veřejnosti. „Zjistil jsem však, že většinou jsou rodiče dobří lidé, kteří jsou celou věcí šokováni stejně jako zbytek společnosti,“ popisuje Salomon, který se tomuto tématu dlouhodobě věnuje. „Je to pro ně trauma i ztráta. Nepřišli jen o své děti, ale i o obrázek, jaký o nich do té doby měli,“ uvedl pro stanici BBC.
Salomon poukazuje na příklad Američana Adama Lanzy, který na základní škole Sandy Hook v Connecticutu v roce 2012 postřílel dvacet dětí a šest zaměstnanců (vše o útoku najdete zde). Před tím zabil také svoji matku Nancy, která si však nesla stigma činů svého syna i po smrti. Barack Obama ji například nejmenoval mezi oběťmi při vzpomínkových akcích. Podle Salomona ukázal, jak necitlivě je často nakládáno s rodiči útočníků.
Lanzův otec Peter Lanza v rozhovoru Salomonovi prozradil, že jeho syn nikdy nebyl přístupný terapii. Lékaři u něj diagnostikovali autismus a schizofrenii, nerozpoznali však násilné sklony. Peter se s následky střelby na Sandy Hook potýká dodnes. „Snažím se tajit své jméno. Raději ho ani neříkám. Dokonce zvažuji, že si ho změním,“ vysvětluje.
Také život otce Anderse Breivika se po událostech z roku 2011 dramaticky změnil. Když se Jens Breivik dozvěděl, že jeho syn při svém řádění v centru Osla a následně na ostrově Utøya pozabíjel přes osmdesát lidí, propadl se do těžkých depresí.
„Během prvních týdnů po útoku jsem vážně uvažoval, že spáchám sebevraždu,“ uvedl Jens před časem v rozhovoru pro The Guardian. S manželkou nyní žije ve Francii a na syna se snaží úplně zapomenout. Do Norska se prý už nikdy nevrátí.
Výše uvedené případy přitom spojuje skutečnost, že rodiče u potomků již před incidenty mohli pozorovat náznaky psychických problémů či příklon k nebezpečným ideologiím, jako tomu bylo v případě Breivika. Pro jiné však byla zpráva o hrůzných činech dětí jako blesk z čistého nebe.
Uzlíček obsesí a fascinace masakrem. Zpráva rozebírá útočníka z Newtownu |
Platí to třeba pro dvojici útočníků ze střední školy v americkém městě Columbine. Dva mladíci ve věku 17 a 18 let zde v dubnu 1999 zastřelili dvanáct studentů, jednoho učitele a nakonec i sebe. Bezprecedentní násilí mezi studenty tehdy šokovalo zemi a strhlo obrovskou pozornost veřejnosti.
Matka jednoho z útočníků Sue Kleboldová později v prezentaci na respektované konferenci TedTalk popsala, že s následky masakru se vyrovnávala mnoho let. „Krutost, s jakou zemřel, mi ukázala, že to byl úplně jiný člověk, než kterého jsem znala,“ řekla tehdy o synovi (záznam z konference najdete zde).
Solomon vedl s rodiči mladých vrahů dlouhé rozhovory. Kleboldová prý s manželem dlouho věřila, že její syn byl do všeho zatažen proti své vůli. Názor změnili, až když zhlédli nahrávky, které jejich syn natočil před útokem.
Až půl roku po tragédii rodiče zjistili, že měl syn sebevražedné tendence. „Lidé se nás ptali, jak je možné, že jsme to nevěděli. Ptali se mě, co jsem to za matku,“ vzpomíná Kleboldová. Až po letech si podle svých slov dokázala odpustit za to, že u syna nedokázala včas rozpoznat psychické problémy.
Jak probíhal útok v Columbine:
