Jak mohou rodiče zemřelé Aničky na tak smutnou zprávu reagovat?
Někdy to může být obrovská úleva. Je to strašné, ale pro některé lidi je lepší krutá pravda než nejistota. Každý na takovou informaci reaguje zcela jinak, je to velice individuální věc. Jsou lidé, kteří raději žijí v naději, že jejich dítě žije a přemýšlí nad tím, zda se má dobře. Pak jsou lidé, kteří ví, že smrt je konečná, raději přijmou krutou pravdu a nemusí se věčně trápit.
Dá se se smrtí dítěte vůbec vyrovnat?
Smrt dítěte je stresor na nejvyšší příčce žebříčku. Není nic horšího, než je pohled do hrobu vlastního dítěte. Jeden typ rodičů se nikdy se smrtí dítěte nesmíří a živého sourozence celý život srovnávají s mrtvým potomkem. Pak je tady druhý typ rodičů, kteří se se smrtí dítěte nějakým způsobem vyrovná, začne se věnovat ostatním dětem, o mrtvém mluví jen hezky a upne se na další děti a na práci.
Tamara Cenková
Jak dlouho trvá, než se člověk s takovou ztrátou vyrovná?
Nejtěžší je období do pohřbu, jako u všech úmrtí příbuzných. Je to kritická doba, která si vyžaduje i administrativní vyřizování a stres. Pak nastává delší a velice individuální fáze toho dalšího života. Někteří lidé se v této fázi buď naučí se smrtí dítěte žít, nebo ne. Nedá se ale určit, jak dlouho to trvá. Záleží na osobnosti člověka, zájmech, rodině, psychice... I na tom, co si najde jako náplast na ztrátu. Těch faktorů je neuvěřitelně moc.
Jak smrt dítěte působí na partnerský vztah? Může taková událost svazek rozdělit?
Jsou partneři, kteří jsou schopni se o smrti dítěte bavit. Vedou dialog o tom, co prožívají a co je uvnitř nich. Určitým způsobem je to může sblížit, nebo spíše semknout. Pak jsou páry, které smrt v podstatě rozdělí, někdy až fyzicky, protože nejsou schopni se o tragické události bavit. Podle mého názoru by měli lidé mluvit o všem - i o tak tragické události. Je nutné znát postoj partnera a emoční tlak na něj. Samozřejmě na takový dialog je potřeba čas a správný moment.
Mohou rodičům nějak pomoci blízcí a okolí? Jak se mají zachovat?
Měli by být empatičtí a chovat se k nim podle toho, jak to zvládají. Tedy nepřijít k nim na návštěvu a vrhnout se jim kolem krku a začít plakat, ale ani se za každou cenu nesnažit rodinu rozveselit a vyprávět vtipy. Je třeba vycítit, jakým způsobem se rodiče cítí. Je také dobré, když takhle těžce zkoušení lidé si najdou nové přátele a nové známé, kteří si s nimi tím traumatickým obdobím neprošli. Mají pro ně totiž nové informace, nové zájmy, novou energii. Je třeba udělat radikálnější změnu. Smrt je definitivní, nedá se s ní už nic dělat
