Bylo to východisko z nouze - pod tlakem mezinárodních organizací byly ze zemí Perského zálivu repatriovány stovky dětských žokejů zpět do Pákistánu, Súdánu a Bangladéše.
Chlapci, kterým často nebylo ani šest let, díky své váze přinášeli vavříny arabským šejkům. Špičkoví dostihoví velbloudi byli přitom vyšlechtěni natolik, že by s větší zátěží jednoduše nebyli schopni závodit.
"Mysleli jsme tehdy, že je po všem. Velbloudi se prodávali za směšné částky a lidé prohlašovali, že roboti je nikdy nezaujmou,“ svěřil se listu Christian Science Monitor šejk Al-Thani, šéf katarského Výboru pro dostihy velbloudů. "Ale všechno bylo jinak.“
První roboti, kteří ovládali velbloudy podobně jako nohy a ruce jezdce na koni, byli poruchoví ve vysokých teplotách a špatně odlišovali signály určené jim od signálů určených "soupeřům“. Výsledkem byly hrůzostrašné kolize.
Časy se však změnily. Dnešní nejlepší modely jsou daleko lehčí a disponují i hlasovým systémem, který umožňuje trenérům dávat velbloudovi přímé pokyny.
Dnešní závody se odehrávají na dvou oválech vedle sebe. Ve vnitřním běží velbloudi sedlaní žokeji-roboty, oblečenými v barevných dresech a nezbytných žokejských čapkách.
A ve vnějším krouží v terénních vozech šejci, majitelé stájí a trenéři. Ti dávají instrukce do dálkových ovladačů "žokejů“ a ve finále ostošest mačkají knoflíky, které mají dostat z jejich svěřenců maximum výkonu.
Zlé časy jsou pryč. Ve velbloudích dostizích dnes opět létají miliony petrodolarů a tribuny závodišť jsou nacpané k prasknutí.
Děti zůstaly oběťmi
Zdaleka ne tak radostné příběhy se nyní odehrávají tisíce kilometrů od Perského zálivu. V zemích, kam se loni vrátilo domů na šest stovek bývalých dětských žokejů.
"Jsme ztracené existence,“ citovala agentura Reuters Muhammada Muníra, jednoho z navrátilců. Ten dnes žije ve vesnici Chachrán na chudém pákistánském venkově. "Nenaučili jsme se nic jiného než jezdit na velbloudu a doma pro nás žádná práce není.“
Jeho smutek je o to tragičtější, že na časy, které strávil jako žokej, má vzpomínky ještě horší. Sám zažil, jak se zabil jeden z jeho kolegů, sedmiletý chlapec, když se mu popruhy zamotaly do nohou velblouda.
A o poctách si mohl nechat jen zdát. Chlapci vychovávaní jako žokejové žili v podmínkách připomínajících vězení a často byli záměrně podvyživení, aby byli pro závody co nejlehčí.
Osmiletý Muzammal Chatún nikdy nezapomene na strádání, které pro něj nastalo poté, co ho otec poslal do Spojených arabských emirátů "za prací“. "Pořád jsem plakal. Nenáviděl jsem to tam,“ svěřil se.
Jeho matka Munawara přísahá, že by své děti už nikdy do Zálivu nepustila. Co říká tomu, že v některých zemích jsou zákony k zaměstnávání dětí dosud benevolentní? "I kdybychom neměli co jíst, nikdy bych něco takového podruhé nepovolila,“ říká.
