Podstatné ovšem je, abychom věděli. Dá se proto vyčítat státní správě, že začala lidi více informovat až poté, co se nemoc ozvala také u nás. Pozdě začali sedláci a zpracovatelé uvažovat o kategorizaci masa. Dodnes hospodyňky běžně kupují "flákoty", aniž tuší, odkud zvířata pocházejí, čím se krmila, jak stará byla. Teprve nyní se chystá předpis, který by varoval milovníky uzenin před konzumací paštik a salámů nacpaných jakýmisi odškrabky z kostí krav a býků...
Stát, zemědělci, zpracovatelé obecně podcenili fakt, že jen poučený spotřebitel nezpanikaří. Pohled na premiéra, jak se krmí hovězí polévkou a svíčkovou, snad pobaví, ale nepřesvědčí.
Napříště už mají být starší krávy plošně testovány, možná i všechna dobytčata. Stát dělá, co dělat má. Trh a lidé pak přinutí zemědělce i obchodníky nabízet prověřenou krmi třeba s rodným listem. To vše jen díky tomu, že o riziku už víme. A vědět znamená získat šanci vybírat a volit.
Podobnou šanci máme třeba v případě mnohem nebezpečnější a všudypřítomné rakoviny. Nikdo nám nedá stoprocentní záruku bezpečí, ani když budeme k svému tělu ohleduplní. Přesto nepanikaříme. Mnozí dokonce kouří, jedí na kila špek i škvarky. Na silnicích denně umírají lidé, přesto auta do šrotu nedáme a nejeden řidič se dál chová jako šílenec. Lidé mohou zemřít na nemoci, které zatím neznáme, a přece nejsme zalezlí ve vakuových bunkrech.
Jednoduše vážíme, každý podle svého, zisky a ztráty.
Člověk je od nepaměti odsouzený žít s tisíci riziky, některá si i sám zavinil. Teď pouze poznává jedno navíc. Je vzácné a lze se ho vyvarovat. Gumovat z jídelníčku bifteky, svíčkovou či guláše nebude nutné.
