Senát, horní komora francouzského parlamentu a vytrvalá bašta konzervatismu od dob mezi dvěma světovými válkami, se přitom koncem roku 2011 poprvé v historii přechýlil k socialistické většině. Socialisté ovládají také 20 z 22 francouzských regionálních vlád, většinu prefektských postů v departmentech a většinu měst s více než 30 tisíci obyvatel. Krátce, v současnosti jsme svědky ohromující koncentrace moci, která v dějinách francouzské republiky nemá obdoby. To vše se odehrálo velice poklidně, bez jakékoli vlny vítězoslávy, ba dokonce bez většího nadšení. Ostatně nikdy nebyla vyšší míra neúčasti v prezidentských volbách než právě při souboji mezi Hollandem a Nicolasem Sarkozym.
Opatrná kampaň, tvrdá realita
Titulní strana časopisu Time z roku 1981, kdy byl francouzským prezidentem zvolen Mitterand.
Tento hluboký politický posun Francie je odrazem úpornosti hospodářské krize, která začala v roce 2008. Francouzští voliči nedali hlas snu. Program Socialistické strany i sliby jejího prezidentského kandidáta během kampaně byly výrazně méně ambiciózní než v roce 1981, kdy zvítězil François Mitterrand.
Kampaň byla proto tichá, téměř obezřetná. Většina kandidátů, zejména Sarkozy a Hollande, byla snad až příliš obezřetná: na současnou krizi a možné budoucí hrozby se kladl malý důraz, což znamená, že pro Hollanda může být těžké nárokovat si mandát k bolestivým reformám, jež bude nucen navrhnout.
Teď navíc není úniku před obtížnou skutečností, že rozpočtový deficit zůstává obrovský, v roce 2011 přes čtyři procenta HDP. Kromě vytvoření šedesáti tisíc nových pracovních míst ve školství (po loňských kontroverzních škrtech) a obnovení práva (zrušeného za Sarkozyho) odejít do penze v šedesáti letech, které platí pro zhruba dvě stě tisíc osob, nemá Hollandova administrativa téměř žádný manévrovací prostor a do rozpočtu na rok 2013 bude nezbytné zapracovat přísná ekonomická opatření.
Už beztak nadměrné hladiny zadlužení nadto zesiluje rychle se zhoršující francouzský deficit zahraničního obchodu, přičemž vývoz klesá a nezaměstnanost roste. Francouzská daňová soustava, nepřizpůsobená na moderní trhy, dusí místní podniky, což se odráží ve znepokojivém nárůstu úpadků malých a středních firem.
Následky řádění mladých chuligánů ve francouzském městě Amiens (14. srpna 2012)
Kdyby bývala směla..
Za takových okolností Francie naléhavě potřebuje obnovit a udržet hospodářský růst a měla by usilovat o koordinaci politik s ostatními členskými zeměmi eurozóny. Vždyť vzhledem k tomu, že těžká dluhová břemena trápí většinu ze sedmnácti členských států eurozóny, všechny touží najít fiskálně zodpovědné způsoby jak podpořit růst.
Institucím eurozóny naneštěstí chybí pravomoci potřebné k účinné obraně měnové unie. Řecký dluh činí méně než dv ě procenta evropského HDP. Kdyby Evropská centrální banka bývala směla nasadit dostatek palebné síly, když řecká krize prvně propukla, hrozba by trvala jen dvě hodiny. Namísto toho trvalo tři týdny, než ECB získala jen částečné svolení k zásahu, takže se uchytily spekulace, rozšířily se na portugalský, španělský a italský dluh a do ohrožení se dostalo přežití eura.
Někde se začít musí
Nutným předpokladem pro zažehnání rizika krachu eura – které by se vzhledem k obřím globálním nevyváženostem, zdivočelým trhům s deriváty a kolosálnímu rozsahu amerického rozpočtového deficitu mohlo stát katalyzátorem významného mezinárodního zhroucení – jsou dvě zásadní změny v Evropě.
Francouzský prezident Francois Hollande se na návštěvě Velké Británie setkal i s čestnou stráží prvního praporu jednotek Coldstream Guards.
První je politická a dotýká se suverenity: Plné evropské solidarity lze dosáhnout jedině prostřednictvím silnějšího fiskálního a měnového federalismu, který by eurozóně umožnil jednat navzdory menšinovému nesouhlasu. Evropě se daří tento cíl už půlstoletí míjet; teď nemá na vybranou a musí trefit do černého.
Druhá změna se týká ekonomické doktríny. Pokud se trhy samy korigují, činí tak jedině tehdy, když se registrují a trestají platební neschopnosti. Jenže země a jejich veřejné služby nemohou zkrachovat, aniž by nezpůsobily silnou bolest celé populaci. Evropa naléhavě potřebuje ekonomickou doktrínu, která navzdory dnešním schodkům zachová financování investic a výzkumu, které podporují růst. Tady je potřeba přesvědčit především německé lídry.
Krůček v tomto směru dokázal udělat Hollande s podporou Španělska a Itálie na červnovém summitu Evropské unie, který konečně odsouhlasil myšlenku bankovní unie. Je to jen začátek, ale někde Evropa musí začít. Totéž platí pro Francii, jejíž velké starosti lze rozptýlit jedině v rámci EU – a jedině pokud EU uskuteční zásadní politické a ekonomické změny, jež potřebují všichni její členové.
Michel Rocard v čase, kdy byl ministerským předsedou Francie (1988-1991)
Michel Rocard (nar. 1930) v pokročilém politickém věku
Michel Rocard je bývalý francouzský premiér a bývalý lídr francouzské Socialistické strany
Copyright: Project Syndicate, 2012. Z angličtiny přeložil David Daduč. Titulek a mezititulky jsou redakce.
