Richard Peto, tak má vypadat vědec

Sir Richard Peto, profesor univerzity v Oxfordu, splňuje každým coulem vžitou představu o vědcích. Je roztržitý, nezbytně zcela zaujatý svou prací. Kolegové o něm říkají, že se při svých přednáškách nechá tak unést, že utrhne i mikrofon. Významnou měrou se zasloužil o to, že po dvou desetiletích začal v Británii a později i v dalších zemích poprvé klesat počet úmrtí žen na rakovinu prsu. Během třiceti let se stal světově uznávaným lékařským statistikem a epidemiologem.

"Jen se podívejte na ten graf. Je to tak vzrušující! Od roku 1950 šla křivka úmrtnosti neustále nahoru. A najednou tady v devadesátých letech nastal zlom. No, není to krásné?" říká Peto s nadšením v hlase o výsledcích své analýzy.

Otázky v podstatě nevnímá.
"Já nejsem člověk, já jsem vědec," říká. Osobně laděné dotazy ho viditelně znervózňují. Neví, co říci, a tak většinou následuje pauza. Ale jakmile se hovor stočí zpět na výzkum, okamžitě ožívá.

"Svoji práci miluji, jsem na ní závislý," přiznává.

Richard Peto je kapacita uznávaná onkology po celém světě. Prý se dokáže tvrdě postavit americkým expertům, kteří rádi kážou ostatním, jak a co dělat. Jeho několikastránkový životopis obsahuje na tři desítky ocenění. Vloni získal za své zásluhy v boji proti rakovině rytířský titul. "Já myslím, že byste se mě měla ptát na naše výsledky, to je zábavnější," poznamenává na otázku, co to pro něho znamená.

Co přineslo takový obrat v léčbě rakoviny prsu?

Existuje mnoho způsobů léčby: screening, chemoterapie, ozáření a hormonální léčba. Když se před lety začaly využívat, převládal názor, že mezi nimi není moc velký rozdíl a že nedokážou vyléčit. My jsme zjistili, že všechny tyto postupy jsou správné, že přinášejí výsledky. Velice se osvědčilo minimálně pětileté užívání tamoxifenu. To je lék, který pomocí antiestrogenů zablokuje růst nádorových buněk a významně prodlužuje přežití. Teď chceme zjistit, jak bude působit desetileté užívání tohoto léku, zda vedlejší účinky nebudou naopak škodit.

Proč se tamoxifenu předtím nevěřilo?

Tamoxifen začali používat britští lékaři začátkem osmdesátých let. V polovině osmdesátých let se z něj stala důležitá součást léčby v Británii a postupně se rozšiřoval do dalších zemí. Je to poměrně jednoduchý lék, a proto si lidé mysleli, že nemůže mít dlouhodobé až trvalé účinky. Ukázalo se, že to není pravda, podobně jako u infarktu, kde důležitým lékem je aspirin.
Není to samozřejmě jen tamoxifen, který pomáhá.

Kam až může křivka sestoupit?

Bude to pokračovat určitě dál.
Ale nepovím vám, že za padesát let bude na rakovinu prsu umírat minimum žen. Myslím, že v roce 2010 se počty úmrtí v Británii sníží na polovinu případů v roce 1990. Podobný trend je také v USA a některých evropských zemích. Přijde to i k vám.

Jak se vám podařilo zjistit, co zabírá, a co ne?

Požádali jsme všechna pracoviště po celém světě, která vedou klinické studie o rakovině prsu, aby nám do Oxfordu poslaly své údaje. Všichni jsme se v roce 1983 sešli, většina však zastávala zmíněný názor, že mezi užívanými léčebnými postupy není příliš velký rozdíl a že mají stejný vliv na délku života pacienta. My jsme jim ukázali, že jsou tady sice malé, ale skutečné rozdíly v úmrtnosti. Tyto schůzky jsme opakovali každých pět let. Naposledy byla minulý měsíc. A pokaždé byly tyto rozdíly zřetelnější.

Takže na základě vašich studií můžete lékařům říci: Toto je nejlepší a nejefektivnější způsob, jak léčit rakovinu?

My neříkáme: Tak by měli postupovat. My říkáme: Toto jsou výsledky, poznejte je a pak se rozhodněte. Ale ty výsledky jsou tak jasné, že to je skoro jako oznámení: Takto postupujte.

Myslíte někdy na to, že i díky vám další ženy přežily? Musí se vám přece hned lépe usínat?

Jistěže ano. To je to, co jsme si přáli, o čem jsme snili. V osmdesátých letech jsme vůbec nepředpokládali, že v roce 2000 budeme mít tak skvělé výsledky. Také mi to ulehčuje práci. V roce 1980 jsem už v této oblasti pracoval spoustu let, publikoval množství článků, měl jsem nespočet přednášek. Byl jsem celkem známý a nic zásadního z toho nevyplývalo. Kolega mi řekl, že bychom se na to měli podívat dlouhodoběji.

Nezávidíte lékařům, že jsou to oni, kdo ve finále zachraňuje životy?

Ne, já miluju svoji práci. Kdybych si měl vybrat, čím bych chtěl být, až vyrostu v ideálním světě, byla by to opět epidemiologie a klinická statistika.

Předpokládám, že vás ale jako dítě nenapadalo, že z vás bude vědec tohoto typu. Čím jste chtěl být?

Astronomem. Jako dítě jsem měl doma na stěně nápis: Udělej všechno pro to, abys získal to, co se ti líbí, protože pak se ti bude líbit to, co získáš. A já se stal lékařským statistikem, což bych nikdy ani ve snu nepředpokládal. Myslel bych si, že to bude strašně nudné.
Není to pravda.

Jak se to tedy přihodilo?

Bylo to v polovině šedesátých let. Na Londýnské univerzitě jsem pracoval jen krátce a neměl jsem jasno, co dál. Vypravil jsem se proto na pohovor s Richardem Dollem, který prováděl množství průzkumů o příčinách rakoviny. A náš rozhovor nakonec proběhl tak, že on dvě hodiny vykládal mně, co dělá, aniž se mě na cokoli zeptal. To, co říkal, znělo velice zajímavě.

Jaké to je být vědcem?

Na vědě mě fascinuje přísun neustále nových a zajímavých poznatků. Zažíváte pocity překvapení. Pokaždé vám vyjdou výsledky, které vůbec neočekáváte. Prakticky každá věda prošla v posledních dvaceti třiceti letech nezměřitelným přerodem a změnou. Vezměte si jen astronomii, která mě jako dítě zajímala. Před dvaceti lety by nikdo nepředpokládal, co všechno se nalezne v hlubinách vesmíru.

Nebo biochemie, kterou jsem studoval. To, co jsem se já učil při hodinách biochemie v šedesátých letech, je zcela nesrovnatelné s tím, co nyní studuje můj syn.

Královna vás vloni uvedla do stavu rytířského. Co to pro vás znamenalo?

Moje děti by si mohly myslet, že už nestojím za to, aby se mnou mluvily. Ne, samozřejmě je to velice zvláštní událost. Vejdete do sálu, pokleknete před královnou na sametový polštář a ona vás pak poklepe mečem na obě ramena. Pak s ní prohodíte par slov.

Takže žádná zvláštní změna?

Ne. Hádám se pořád stejně. Lidi to nepřinutilo souhlasit bezpodmínečně s mými názory.


Eurovolby 2024

Volby do Evropského parlamentu se v Česku uskuteční v pátek 7. a v sobotu 8. června 2024. Čeští voliči budou vybírat 21 poslanců Evropského parlamentu. Voliči v celé Evropské unii budou rozhodovat o obsazení celkem 720 křesel

Video