Rezoluce totiž neznamená konec dobrý, všechno dobré, ale teprve začátek, respektive novou šanci, naději pro Irák, který se ocitl na samém pokraji propasti.
Někteří reprezentanti českého politického spektra nám začali nyní s vrozenou skepsí vysvětlovat, že rezoluce je pouhým kompromisem. Jako by proboha mohla být něčím jiným.
Samozřejmě, že to je kompromis, ale to na tom zdaleka není to nejzajímavější. Nejzajímavější je fakt, že koaličním silám se díky této rezoluci podařilo ze sebe shodit část nesnesitelné odpovědnosti, kterou na sebe uvalily tím, že nešly do války pod vlajkou OSN, či alespoň nejširší mezinárodní koalice.
Nová rezoluce to pozdě, ale přece začíná vést trochu správným směrem. Významné je už to, že pro rezoluci se vyjádřili všichni dřívější odpůrci válečné irácké operace. Zadruhé, že do ledna příštího roku budou uspořádány v Iráku volby a že zahraniční jednotky zůstanou v zemi nejpozději do ledna 2006, kdy se moci ujme stálá irácká vláda.
Zatřetí, že prozatímní kabinet, který převezme správu země 30. června, má právo požádat Radu bezpečnosti o změnu tohoto mandátu i dříve. Začtvrté rezoluce posiluje suverenitu Iráku tím, že potvrzuje například plnou kontrolu Bagdádu nad finančními a přírodními zdroji.
Proč je však rezoluce teprve začátkem, pouhou nadějí? Situace v Iráku je dramatická a těžko ji může ihned změnit jedna rezoluce, na níž se dohodl okolní svět. Irák je nebezpečný, nestabilní a vztahy napjaté nejen s koalicí, ale i mezi jednotlivými frakcemi.
Proti koaličním silám jsou vedeny denně útoky, je však téměř jisté, že kdyby ihned odešly, vypukne v Iráku bezvládí a chaos. Pozice prozatímní irácké vlády je slabá, mnohdy je dokonce obviňována z kolaborace s cizinci. Snaha o stabilizaci země tak bude dál hrou s ohněm a riskantním balancováním na hraně.
