Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Režisérka Hollandová: Minulost se dnes může vrátit snadněji než před deseti lety

  17:17aktualizováno  17:17
Režisérka polského původu, která se proslavila svými politickými a morálními snímky, představila nedávno v Paříži svůj třídílný miniseriál Hořící keř, příběh o Pražském jaru a upálení Jana Palacha. Přinášíme rozhovor, který při té příležitosti ve francouzské metropoli poskytla pro jedno tamější médium. Mnohé z řečeného může tuzemský divák a občan posuzovat jako ten, kterého se "to" také nějak týká.

Polská režisérka Agnieszka Hollandová představila třídílné drama Hořící keř (Praha, 18. ledna 2013). | foto: Michal KrumphanzlČTK

Natočila jste několik filmů, jako Evropa, Evropa, Úplné zatmění nebo z nedávné doby snímek V temnotě. Proč jste přešla k televiznímu seriálu?
Miniseriál se od mnohadílných seriálů na pokračování trochu liší, je to víc o autorské práci. Režisér má nad filmem celkovou uměleckou kontrolu. Je to podobné jako u celovečerního snímku. V minulosti jsem už natočila několik epizod k různým seriálům – k The Wire, Treme, Cold Case. Přicházíte tam už do rozdělaných věcí a musíte spíš sloužit než vymýšlet.

Když natáčíte pro televizi, musíte dělat ústupky v umělecké kvalitě?
Vždycky jsem si stála za tím, že pokud budu točit něco pro televizi, musí to být kvalitní. I když jsem po studiích na pražské FAMU začala pracovat na seriálech pro polskou televizi, nikdy jsem neměla pocit, že dělám nějaké umělecké kompromisy. Možná jsem měla menší technické vybavení nebo méně peněz či času, ale vždy jsem se snažila, aby se to neodrazilo na kvalitě. Například Dekalog, který natočil Krzysztof Kieslowski v osmdesátých letech původně pro televizi, je velmi hluboké dílo. Také Království Larse von Triera bylo natočeno pro televizi, stejně jako třeba italský miniseriál La meglio giovent? (Nejlepší roky mládí). Ten vznikl původně pro televizi a pak se dostal do Cannes, kde sklidil velký úspěch. Pro britskou televizi pracovali například Mike Leigh nebo Alan Clarke. Nemyslím si, že za zhoršenou kvalitou stojí televize jako médium, špatní jsou spíše producenti.

Jan Budař a Táňa Pauhoufová jako manželé Burešovi ve filmu Hořící keř

Jan Budař a Táňa Pauhoufová jako manželé Burešovi ve filmu Hořící keř

Jak si vysvětlujete dnešní boom televizních seriálů?
Může za to film. Filmy jsou dnes buď hermeticky uzavřené a vyhrazené pouze publiku a porotě na festivalech, nebo jsou moc komerční a primitivní. Kinematografie, která tu byla od čtyřicátých do osmdesátých let a která se nachází mezi těmito dvěma extrémy, zaniká. Filmů, které oslovují široké publikum a zároveň osobním způsobem vypovídají o složitých věcech, je velmi málo. Proto se nejlepší režiséři a scenáristé v USA a hlavně ve Velké Británii pouštějí do televizních seriálů. V kabelové televizi, ale nejen tam.

Umění udělat chytrý seriál

Jsou psané jako knihy, zrežírované jako filmy a inscenované jako divadelní hry. Tvoří je kvalitní filmoví režiséři či dramatici jako například Agniezska Hollandová či Tom Stoppard. Dříve jimi nároční diváci opovrhovali s tím, že jde o „pokleslou zábavu“, dnes jsou schopni zavřít se na týden do tmy pařížské filmotéky a sledovat jejich nové ambiciózní produkce, u nichž se nejen pobaví, ale něco se i dozvědí. Právě inteligentním televizním seriálům nedávno uspořádalo Forum des Image (www.forumdesimages.fr) již čtvrtý festival, Séries Mania. Projekci seriálů uvedli často sami jejich tvůrci, po nich následovala debata.

hořící keř making of

hořící keř making of

Polská režisérka Agnieszka Hollandová na něm představila český třídílný televizní seriál Hořící Keř, inspirovaný skutečnou událostí upálení Jana Palacha a situací, která následovala v posrpnovém Československu. Hollandová je přesvědčená o vzdělávací formě zábavy, kterou dnes seriály mohou poskytovat: „V době globalizace a ekonomické krize, a po pádu komunismu, je společnost komplexnější. Abychom ji mohli chápat v její celistvosti, je třeba epický příběh. V době průmyslové revoluce existoval román. Dnes pro střední třídy tuto potřebu splňují televizní seriály,“ vysvětlila Hollandová, která je také mimo jiné režisérkou několika epizod úspěšného amerického seriálu The Wire (2002-2008). „Než jsem se pustila do natáčení několika epizod The Wire, podívala jsem na některé díly toho seriálu,” vzpomíná režisérka. „Přišlo mi to jako velký americký román, který vypráví o Americe  jiným způsobem než americké filmy,” řekla k seriálu, jenž opisuje komplexnost obchodu s drogami a jeho vliv na život v americkém Baltimoru.

Snahou HBO Europe je nabídnout prostřednictvím politických seriálů střední Evropě kvalitní televizi. Váš třídílný seriál Hořící keř o upálení Jana Palacha je první „domácí“ produkcí HBO. Cítila jste tlak?
Producenti byli značně nervózní. Projekt byl velmi ambiciózní, ale stanice není moc bohatá, protože televizní publikum ve střední Evropě není příliš početné. Byla to velká investice, a pokud by nevyšla, ohrozilo by to další projekty. V některých momentech byla nervozita opravdu hmatatelná. Snažila jsem se vydat ze sebe maximum, ale dopředu nikdy nevíte, zda to vyjde. Nikdy nevíte, zda svou prací vytvoříte něco, co lidi osloví.

Jak seriál přijali diváci?
Vřele, hlavně v České republice a na Slovensku. Myslím, že se jich film hluboce dotkl. Sehrál tu roli národní psychoterapie, bylo v tom mnohem víc než jen sledování filmu.

Klapka při natáčení série Hořící keř

Klapka při natáčení série Hořící keř

Ve filmu vyprávíte příběh Jana Palacha, který se upálil na protest proti sovětské okupaci...
Proti tomu on neprotestuje, on protestuje proti lhostejnosti své vlastní společnosti. Udělal to proto, aby se lidé probrali, ne proto, aby řekl, že mají Rusové odejít. Chtěl, aby lidé bojovali za svobodu, která byla v zemi potlačována. Proto také neměl následovníky. Lidé chápali, že bojovat za něco vyjde člověka příliš draho.

Co vás na tom příběhu zajímalo nejvíc?
Všechno. V té době jsem studovala v Praze a hodně jsem se angažovala ve studentském hnutí. V Praze jsem získala první politické, sociální i lidské zkušenosti. Všechno jsem citlivě sledovala a pak jsem pochopila, do jaké míry to utvářelo mé vidění světa. Proto je to pro mě velmi osobní příběh. Vždycky jsem byla přesvědčena o tom, že to, že komunistická zkušenost – nikoliv stalinistických gulagů, ale určitého konformismu a morální korupce – by měla být umělecky zpracována.

Předně jsme tuto zkušenost nepředali světu, na rozdíl například od holocaustu jsme z ní neudělali univerzální zkušenost. Lidé nemohou dost dobře pochopit, co se stalo, když nemají k dispozici nejen dokumentární a sociologický, ale také umělecké zpracování této zkušenosti. Chtěla jsem oživit empatii pro to, co lidé prožívali v tento okamžik, v konfrontaci s nemožnou volbou. Protože volit mezi tím, zda se upálit anebo plavat v hovnech, to není žádná volba. Hlavně v Československu byly tyto dvě alternativy značně extrémní. Bylo velmi obtížné uchovat si svobodu a přitom se vyhnout útlaku. Fenomenologie tohoto procesu mě velmi zajímala.

Scéna z filmu Hořící keř

Scéna z filmu Hořící keř

Je pochopitelné, že vyprávět příběh o hrdinském činu Jana Palacha je pro Čechy důležité. V čem ale tento příběh překračuje hranice?
Vždycky je problém volit mezi tím, zda zlo sublimovat, akceptovat, nebo se vůči němu postavit, a v tom případě jak a za jakou cenu. To jsou univerzální rozhodnutí. V současné postkomunistické společnosti může takový příběh nastolit otázky, otevřít prostor pro morální reflexi překračující historický kontext. Když se podíváte na dnešní svět, máte tu stovky tibetských mnichů, kteří se upalují prakticky každý měsíc. A nikdo příliš nereaguje. Jak je možné, že svět tohle všechno akceptuje, aniž by hnul prstem? Jakou cenu zaplatíme za lhostejnost a zbabělost?

Po smrti Jana Palacha následovaly přece jen masové demonstrace, ale krátce poté ustaly, přestože se upálili ještě další lidé. Proč podle vás lidé nakonec přestali demonstrovat?
Krajní volba v jistém směru způsobila, že se česká společnost rychleji podrobila a „normalizovala“. Lidé pochopili, že bojovat za svobodu znamená dát v sázku svůj život. A na to nejsme připraveni. Raději žijeme pohodově, bez svobody, ale žijeme. Nanejvýš odvážní lidé jsou jako špatné svědomí. Opoziční hnutí bylo velmi izolované. Charta 77, Václav Havel a všichni tihle lidé byli izolovaní, společnost je nenásledovala, ve společnosti vzbuzovali nenávist tak jako špatné svědomí. Tahle společností akceptovaná „normalizace“, to je část pravdy o lidství.

Proč jste se rozhodla vyprávět Palachův příběh očima mladé advokátky, která obhajuje Palachovu rodinu a snaží se očistit její jméno pošpiněné komunistickou propagandou?
Předně proto, že to tak ve skutečnosti bylo. Scenárista se domníval, že příběh vyprávěný očima této mladé ženy a skrze její rozhodnutí bude společnost reflektovat výstižněji, než by to udělala pouhá Palachova biografie. Bylo to inteligentní rozhodnutí. Postava mladé advokátky je zajímavá, protože to není romantická hrdinka, která chce stůj co stůj bojovat, bez ohledu na věc. Ona je k tomu určitým způsobem donucena, ale pak dospěje a dělá vlastní rozhodnutí. Ambivalentní postavy, které mají odvahu jít proti proudu, mě vždycky zajímaly.

Agnieszka Hollandová a Vojtka kotek při natáčení série Hořící keř

Agnieszka Hollandová a Vojtka kotek při natáčení série Hořící keř

Jaroslava Pokorná jako Libuše Palachová při natáčení série Hořící keř

Jaroslava Pokorná jako Libuše Palachová při natáčení série Hořící keř

Autorem scénáře je Štěpán Hulík, student pražské FAMU, kde jste také studovala. Jak se vám spolupracovalo?
Výborně. On je úžasný. Velmi inteligentní, velmi talentovaný a velmi otevřený. Stejně jako jeho mladý kolega z produkce. Myslím, že to dotáhnou daleko. Mají trochu strach, protože je to jejich první práce, ještě při studiu, protože jim HBO vyčlenilo na české poměry neuvěřitelný rozpočet, protože měli za režisérku Agnieszku Holland a protože má film navíc takovou váhu. A teď se zase obávají, že jejich další práce nebude mít takový dosah. Ale to jsou luxusní problémy.

Za posledních dvacet let podle francouzské historičky Marjolaine Boutetové nabírají kvalitní televizní seriály na síle. Tón udaly americké seriály typu Sex ve městě (1998-2004), Sopranos (1999-2004), Six Feet Under (2001-2005). Poptávka dnešní takzvané generace „televizních dětí“ pak v letech 2002 až 2011 přinesla seriály jako The Wire, Californication, Mad Man, Breaking Bad, Game of Thrones či Boss. V roce 2011 ve Francii  vyšel analytický slovník televizních seriálů, Dictionnaire des séries télévisées z pera Nilse C. Ahla a Benjamina Faua. Na slovníku je cenné to, že se jeho autoři nebojí kritizovat, neboť ne každá hodina strávená i nad relativně kvalitním či takzvaně kultovním seriálem přináší jedinečné zážitky a smysluplně prožitý čas.

Seriál Sex ve městě

Seriál Sex ve městě

Sex ve městě

Sex ve městě

V době, kdy se Jan Palach upálil, jste v Praze studovala. Jak na leden 1969 vzpomínáte?
V té době jsem byla v Polsku, zabavili mi pas. Mohla jsem se vrátit až po několika týdnech díky tomu, že jsem byla provdaná za Čechoslováka. Přijela jsem asi dva týdny po Palachově pohřbu. Viděla jsem hodně dokumentů, protože přátelé od filmu natáčeli solidární svědectví. Pár týdnů po mém návratu se upálil Jan Zajíc. Kolem této události se ale mlčelo. Má nejlepší kamarádka přitom o Zajícovi napsala reportáž do jedné literární revue. To bylo také poslední číslo, které vyšlo.

Proč jste pak byla jako studentka vězněna?
To bylo v roce 1970. Šlo o činnost mladých Poláků a Čechů, síť lidí, kteří publikovali nezávislý samizdat. Ve vězení jsem strávila asi měsíc, pak jsem byla odsouzená k roku a půl vězení nepodmínečně, ale trest byl odložen. Verdikt soudu zněl, že jsem chtěla rozvrátit komunistický systém.

Jaké poselství podle vás přináší Hořící keř dnešní generaci?
Je třeba mít na paměti, že se minulost může snadno kdykoliv vrátit. Dneska možná dokonce snadněji než před deseti lety.

Rozhovor pro Courrier International připravila Martina Buláková ve spolupráci s Virginie Lepetit. V Kavárně on-line přetištěno se souhlasem původního vydavatele.

Autor:






Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.