Je neděle a já chodím po vsi s peticí. Uprostřed naší krásné vísky byl opuštěný lom. Romantická lokalita však byla prodána a noví majitelé se rozhodli lom zavézt, a vytvořit tak nové parcely. Po uzoučkých silničkách v obci jezdí už čtyři roky obrovské náklaďáky a vozí zeminu. Nedbají na omezení, která jim byla určena, místo limitu dvaceti aut denně jich jezdí tak osmdesát, silnici nečistí. Hluk, zápach, prach. Nikdo nic nekontroluje. V petici žádám dodržování podmínek a omezení prací v době rekreační sezony.
Helena TřeštíkováNarodila se v roce 1949 v Praze. Vystudovala FAMU a natočila více než čtyřicet dokumentárních filmů, mimo jiné Manželské etudy nebo Katka, natáčené časosběrnou metodou. Její snímek Marcela získal cenu za nejlepší evropský dokument na mezinárodním festivalu v Seville a za film René byla oceněna Evropskou filmovou akademií. Roku 2007 byla krátce ministryní kultury. |
Nadávání je bezpracné
Nadávání na poměry je konstantou mého života. Je to stabilní konverzační téma a zdá se, že zde panuje mezi občany vzácná shoda. Dříve se nadávalo na "komouše", dnes na ty "grázly nahoře". Je to poměrně jednoduché, bezbolestné a bezpracné.
Jakákoli aktivita je namáhavá a často vysmívaná. A přesto se i v dobách objektivně nejméně příznivých objevují lidé, kteří se většinovému proudu vzepřou a pomalu k sobě stahují ostatní. Tak vznikají akce, situace, činy, které se pak ukážou jako zásadní a důležité pro další život společnosti.
Začátky provozu metra
V dubnu roku 1975 napsal tehdejší zakázaný dramatik a disident Václav Havel kritický dopis prezidentu republiky Gustávu Husákovi. V té době snad nebylo nic, co by vypadalo tak marně a beznadějně, jako takový čin. Havel velmi riskoval a mohl očekávat, že odpovědí budou jen nepříjemnosti a šikana. To vše se postupně vyplnilo. Husák mu samozřejmě nikdy neodpověděl a o dopise referovala jen zahraniční média. Havel přesto s plným vědomím možných následků svůj názor vyjádřil.
V té době Ludvík Vaculík psal bez sebemenší naděje na publikaci Český snář, zásadní dílo české literatury, a Václav Klaus s kolegy organizoval neoficiální ekonomické semináře, byť se zdálo, že socialismus se svými kuriózními ekonomickými pravidly je tu na věčné časy.
Trefulka, Uhde, Havel a další v roce 1986.
28. srpna 1987 jsem si opsala do deníku citát ze samizdatového vydání rozhovoru Karla Hvížďaly s Václavem Havlem Dálkový výslech:
Otázka: Spatřujete v osmdesátých letech už někde špetku naděje?Odpověď: Nejdřív bych měl asi říct, že naději, o níž dost často přemýšlím (zvlášť v situacích obzvlášť beznadějných, jako například ve vězení), chápu především, původně a hlavně jako stav ducha, nikoli stav světa. Naději v sobě prostě máme, nebo nemáme, je rozměrem naší duše a není ve své podstatě závislá na nějakých pozorováních světa či odhadech situace. Naděje není prognostika. Je to orientace ducha, orientace srdce, přesahující svět bezprostředně žitého a zakotvení kdesi dál, za jeho hranicemi. Mírou naděje v tomto hlubokém a silném smyslu není míra našeho rozveselení z dobrého běhu věcí a naší vůle se investovat do podniků viditelně mířících k blízkému úspěchu, ale spíš míra naší schopnosti usilovat o něco proto, že to je dobré, a nikoli pouze proto, že to má zajištěn úspěch. Čím nepříznivější je situace, v níž svou naději osvědčujeme, tím hlubší tato naděje je. Naděje prostě není optimismus. Není to přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že má něco smysl – bez ohledu na to, jak to dopadne.
Tato slova jsou dnes aktuální stejně jako ve strnulých osmdesátých letech, kdy byla napsána. Dnes musíme jako občané překonat svou frustraci z afér a kauz. Musíme v sobě stále obnovovat víru v politiku, ve smysluplnost našeho stálého občanského angažmá.
Předvolební billboard proti předsedovi ČSSD Jiřímu Paroubkovi nedaleko Uherského Hradiště.
Překonat tu nechuť!
Projevením vlastního názoru a postoje přitom už nic neriskujeme. Do jakéhokoli občanského činu dnes investujeme jen svůj čas a vůli po změně, jen překonáváme svou nechuť k nepříjemnostem a odpor k mnohým nedůvěryhodným postavám, které si říkají o právo řídit a organizovat naše záležitosti.
Doba voleb je dobrou příležitostí pro investici naší naděje do konkrétních činů, kterých jsme jako voliči schopni. První velký čin pro skeptiky a pochybovače je překonat svou nechuť a k volbám vůbec jít.
Často si připomínám nadšené skandování "svobodné volby" jako slogan doby před dvaceti lety. Nejít k volbám proto považuji za osobní občanskou prohru. Každý, kdo zůstane sedět doma, by se měl podle mého názoru cítit jako poražený. Máme všechny možnosti rozhodovat se svobodně a nezávisle.
Předvolební billboard proti Straně práv občanů (SPO) a ODS .
Jsme ve fázi zklamání
Předvolební sliby vyvedené do jednoduchých až primitivních sloganů úplně pomíjím. Nevidím je, když vidím, nečtu, když čtu, ihned je vytěsňuji… Zbytečně utracené peníze. Nemají pro mě žádnou hodnotu, když znám chování stran a jejích zástupců v parlamentu a při různých hlasováních. To jsou pro mě argumenty, kterými se řídím. Nežádám slova, ale činy.
Je nesmyslné předpokládat, že politici, kteří nás nepřesvědčili dosud, budou po volbách jiní. Žádám konzistentnost postojů nezávislou na očekávaném prospěchu. Potřebuji slušnost a nezkorumpovatelnost. Odmítám primitivní populismus. Naší volbou posíláme stranám vzkaz. Doufám, že naše vzkazy budou dešifrovány a přispějí k posílení "samočisticích" mechanismů demokracie, které zatím u nás ještě stále příliš nefungují.
Naše nezkušenost s demokratickými poměry, po dlouhém žití v totalitních strukturách, přinesla mnohá zklamání a rozčarování. Ale pomalu snad přestaneme být demokraté začátečníci a pokročíme dál.
Jan Mrzena a Helena Třeštíková
Helena Třeštíková
Léčba narkomanů v terapeutické komunitě probíhá v několika etapách. Každá je pojmenována a slavnostně ukončena přestupem do další. Kdybych měla zvolit tento příměr na naši společnost po změně politických poměrů v roce 1989, řekla bych, že jsme prošli první fází iluzí, přestoupili do fáze zklamání, frustrace a nadávání na ty "nahoře". Pomalu bychom mohli tuto fázi opustit a přejít do etapy dospělého převzetí odpovědnosti za vlastní osud.
Pak by mohla být léčba ze závislosti na totalitních poměrech ukončena.
V tom vidím naději dneška a s velkou sympatií myslím na všechny, kdo se snaží každodenní drobnou a nenápadnou prací o nápravu světa okolo sebe.
Dokumentaristka Helena Třeštíková a Katka z jejího stejnojmenného dokumentu při on-line rozhovoru se čtenáři iDNES.cz
AnketaKaždý z autorů zodpoví také stručnou předvolební anketu tvořenou šesticí otázek. Takto odpověděla Helena Třeštíková. 1. Koho budete volit? Nechávám si to pro sebe. 2. Kdy jste naposledy nehlasoval? Vždycky jsem se účastnila voleb. 3. Věříte předvolebním slibům? Zásadně ne. 4. Co je v naší politice nejhorší? Odtrženost politiků od života, arogance moci, preference osobních zájmů nad zájmy společnosti. Prorůstání byznysu s politikou, korupce. 5. A co nejlepší? Demokratické uspořádání, ve kterém je přirozeně zakódovaná možnost změny při nespokojenosti občanů s mocí. 6. Proč vlastně volíte? Chci být aktivním občanem a mít možnost vyjádřit se. |
