Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Režisér Aronofsky se staví čelem k masám. I tak lze číst Černou labuť

  10:30aktualizováno  10:30
Když dekadence začne být pro všechny, přestává být dekadentní. To je základní dojem, který Benjamin Slavík nabyl po několikerém shlédnutí v minulých týdnech vyhledávaného filmu Černá labuť. Zde jsou jeho argumenty.

Z filmu Černá labuť | foto: Bioscop

Svět amerického filmového režisére Darrena Aronofského (1969) je příliš širý na to, aby šel stylově okolíkovat. Není to tvůrce úplně normální, ale není ani šílenec, který vyskočil z ohraničených mantinelů. Je zvrhlý, ale v zásadě respektuje pravidla hry (což Lars von Trier nebo Gaspar Noé nedělají). Pokud jste tolerantními a otrlými rodiči, může na jeho temnoty a vize zajít celá rodina. Po posledním filmu Černá labuť, o němž se mluvilo úplně všude, je Aronofsky zase o trochu slavnější. Budeme zde o něm uvažovat obecněji, a to ve dvou hlavních liních: a) jestli po něm nechtít víc, zda nám tentokrát prostě nedal málo; b) proč ho všichni tolik najednou milují za věci, za něž se obecně filmoví režiséři nemilují.

Febiofest 2010 - Gaspar Noé

Febiofest 2010 - Gaspar Noé

Psychologie zduřelých ambicí

Z bílé labutě musí být černá, ze slušné salónní slečny sprostá kurva. Aronofsky ve svém pátém filmu nikam neutekl; zatím vždycky točil o osobnostních proměnách. Když se o jeho dílech říká, že se v nich noří do zákoutí duší a tahá z nich démony, není to jen proto, že to dobře zní; je to i skutečně vhodná charakteristika. Klidně se o něm bavme jako o současném filmovém psychologovi.

Baletka, která roky dře, aby byla perfektní, aby žádný její krok a pohyb nebyl vychýlený od učebnicového vzoru, má přesvědčit baletního režiséra, publikum i sebe, že má na to se uvolnit, že nemusí myslet na svůj příští krok a teprve pak její zvrhlost v černé labuti nebude působit naučeně. Nemá černou labuť zatančit, nýbrž prožít. Má z puťky přejít v živočišnou a svůdnou mrchu.

Z filmu Černá labuť

Z filmu Černá labuť

Teď chvíli o Aronofském obecně. Jeho psychologie jde většinou skrze ambice. Zkoumá, co s lidmi dělají. Jak se člověk mění, když něco chce strašně moc, když je ochoten se tím nechat pohltit nebo svést odvrácenou, temnou stranou věci. V tom, za čím si jeho postavy jdou, si vždy najdete něco pozitivního. Ovšem na tom, kam se při tom dostanou, už často ne. Člověk vsazený do úzké komunity může být za chvilku jejím vyvrhelem. Wrestler mezi wrestlery (film  Wrestler), vědec mezi vědci (filmy Fontána nebo Pí), feťáci se stanou feťáky bez šance na lepší příští, když začnou dealovat drogy, aby vydělali nějaký love a nebyli za obyčejné socky (film Rekviem za sen).

Když Aronofsky točí o hledání ideálu krásného života, dojde k poznání, že to není nic, co bychom měli chtít znát a vlastnit. Jeho hrdinové se na jednu stranu vykloubí a zešílí, na druhou zažijí něco nevšedního, přestože to může být jenom chvilkový trans. Bývá to magické, kouzelné i destruktivní.

Z filmu Černá labuť - Mila Kunisová

Z filmu Černá labuť

Tím, kdo se má zbláznit v Černé labuti, je šprtka, v jejímž světě nikdy neexistovalo nemít hotové domácí úkoly. Nikdy nebyla tou, která je navenek normální a uvnitř perverzní - nikdy nebyla Charlotte Gainsbourg. Díky ní může Černá labuť pracovat s ostrým světelným kontrastem. Svět baletek je světem našponované gumy. Život pod tlakem a bez volného času, zato se záplavami drilu (podobně by to vypadalo, kdyby se točilo o výchově vrcholových sportovců - děcka jsou cepovaná, aniž by sama často věděla proč). Natalia Portmanová (1981) zosobňuje vyděšené zvířátko: většinu filmu se dívá konsternovaně, s pohledem holky, kterou rodiče vychovali v přeidealizovaném světě, jenže teď na ni prasklo, že kouří a pije. Vždycky neschopná slova; chodící reklama na zaraženost, zakřiknutost, bázlivost. Ale chce být slavná, chce být nejlepší, chce dokázat, že balet - tak jako jedna její kolegyně - umí tančit instinktivně, že se nechá vést všemi smysly.

Prázdný scenáristický surf

Aronofskému se v Černé labuti povedly dvě věci. Úvod do děje a vyústění děje. Hrdinka si uvědomí, co chce a že pro to udělá všechno; a na konci z ní skutečně je děvka, která ošuká každého, kdo se posadí na luxusní křesílko v opeře.

To nejzajímavější však Aronofsky nevyslovil – totiž jak k tomuhle zlomu došlo. Sice tomu věnoval nějaké dvě třetiny filmu, ale zůstal u klouzání po povrchu. Vnitřní boje a rozpolcenosti obešel naivními halucinacemi, sny a představami (je sice efektní sledovat, co baletka Nina skutečně prožívá a co se děje jen v její hlavě, jenže o psychologické přeměně to řekne méně než málo). Atmosféru psychologického dramatu, při němž má tuhnout krev v žilách, Aronofsky navodil flirtem s hororovými fintami (najednou vás vyděsí prudká zvuková vlna; jakoby jste šli opuštěným domem a vybafla na vás zombie). Zaječíte si, pak si oddechnete, ale za dvě minuty už na to zapomenete. Dá se tomu všemu věřit, ale co se děje uvnitř postavy, to se nedozvíme. Po čtyřech shlédnutích Černé labutě konstatuju: je to takové příjemné pokoukání se.

Natalie Portmanová a režisér Darren Aronofsky

Natalie Portmanová a režisér Darren Aronofsky

Když psychologickému dramatu chybí psychologické drama, začínáte operovat s různými formami snobství. Tváří se to víc než to je; nikdy dříve bych Aronofskyho z ničeho takového nenapadal. Aronofského filmům totiž dříve nechyběl Aronofsky!

Lecjaká sekretářka na Černou labuť koukne, pokývá hlavou a řekne si „jojo, to je ale síla;“ jenže u jiných autorových filmů by se děsila „co je to, panebože, za úchylnou prasárnu“. Nic proti sekretářkám - jde o to, že s jednoduchým hýbáním prvním signální soustavy a na ni navázanou povrchností Aronofsky dříve nepracoval. Černá labuť není dost černá a její režisér sám sebe banalizoval.

Hlavní změna tedy je, že začal respektovat návyky a způsob vnímaní temných věcí širokou masou - ta se na něco takového vždycky bude dívat jenom, aby ukojila svoje občasné zvrhlé vášně. Celý film se snaží křičet, jak je dekadentní, ale přitom je miloučký - i černá barva může být příjemná na dotek a na pohled, a mohou se do ní halit princezny.

Miluju režiséry, jejichž druhý nejhorší film z pěti, je pořád takhle dobrý, ale nemiluju snižování nároků a uspokojování snobů.

Nejlepší herečka v hlavní roli (snímek Černá labuť) Natalie Portmanová

Nejlepší herečka v hlavní roli (snímek Černá labuť) Natalie Portmanová


Autor:


Trump ohrožuje světovou bezpečnost, řekl historik Lukeš v Rozstřelu





Hlavní zprávy

Další z rubriky

Figuríny s oběšenci se objevily v úterý ráno 22. října na pražském Klárově
ZÁPISNÍK: Panika o českých volbách a sex v Japonsku

Cizinci se divili, proč Češi šílí kvůli volbám. Vzpomínky na válku. Málo sexu u Japonců podle The Washington Post. Fotbalové paměti. To jsou témata zápisníku...  celý článek

Miss America 2014 Nina Davuluri. Někteří Američané ji šmahem odsoudili jako...
ZÁPISNÍK. Miss America a vůdkyně Bobo. Papež poskytl interview

Hrozné, Miss America je mohemedánka. Pinožení u klausistů. Proč na rozdíl od Němců odsuzujeme velkou koalici. Rozhovor Svatého otce. To jsou témata zápisníku...  celý článek

Američtí váleční veteráni navštívili památník druhé světové války ve
ZÁPISNÍK: Také Američané nadávají na svoji politiku

Spojené státy se přirovnávají k banánové republice a k ­Itálii. Americká konzervativní Tea Party žije v bublině. V bublině žije i Václav Klaus. To jsou témata...  celý článek

Rozhovor s Vítězslavem Ivičičem: Nikdo nechce číst, že je buran
Rozhovor s Vítězslavem Ivičičem: Nikdo nechce číst, že je buran

Člověk, který vybočuje nejen svým osobitým stylem, ale také svými kritickými názory.

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.