A čím je dána neschopnost jeho oponentů, především ODS, zmoci se na účinný odpor, zaujmout jednotný a důsledný postoj - od nechtěné demonstrace nejednotnosti při volbě předsedy Sněmovny až po pokus z minulého týdne (naštěstí zatím neúspěšný) o bezpodmínečnou kapitulaci?
Nabízí se vysvětlení takříkajíc historické. Po listopadovém převratu následovala nejprve krátká vláda disidentského kruhu kolem Charty77. Jeho jádro tvořili reformně komunističtí intelektuálové a někdejší straničtí aparátčíci, které se v šedesátých letech podařilo přesvědčit o potřebě liberalizace komunistického režimu.
Na ně se pak kvůli ochotě zmírnit útlak nabalili někteří křesťané a trosky předúnorového establishmentu. Komunistické východisko bylo zakryto a zamlženo ideologií lidských práv.
Poté, co se tito lidé dostali k moci, etablovali poražené komunisty (bez nich vládnout nedokázali) a zaujali urážlivý postoj k české veřejnosti, která je údajně v době jejich vzpoury zradila a uzavřela smlouvu s komunistickým režimem.
Nespokojenost české veřejnosti byla legitimní. Problém české společnosti byl však v tom, že ji skoro padesát let ruské komunistické nadvlády fatálně poznamenalo.
Společnost ruského typu se skládá z jednotné, unifikované vrstvy "pracujících" (dříve se říkalo "mužici"), kterou spravují pověření manažeři tvrdým, polovojenským způsobem. Dokud mechanismus nezadrhává, nedokáže se taková společnost vzepnout k účinnému odporu, mimo jiné proto, že ztratila cit pro rozdíl mezi drzostí a občanskou odvahou.
Politická změna z roku 1992 byla vzpourou pracujících proti disidentům z Havlova okruhu. Stranou pracujících se stala ODS, sdružující předlistopadové střední vrstvy (úředníky a technickou inteligenci, viz dnešní vedení strany).
Nová politická elita projevuje nyní zarážející bezbrannost vůči zručnému předlistopadovému manažerovi, který ví, jak s těmito lidmi zacházet, a má cit pro to, co si za nových okolností může dovolit.
Paroubek si spočítal, že při stávající paritě má největší šanci ten, který bude sestavovat vládu jako poslední: řada poslanců si nepřeje předčasné volby, jež by ohrozily nebo ukončily jejich slibnou kariéru.
Proto mu Klausova neochota pověřit ho sestavováním vlády nevadí, naopak, může na ni poukazovat jako na diskriminaci. Klíčová je pro něho funkce předsedy Poslanecké sněmovny v rukou ČSSD a mimořádně mu pomohlo, že trojkoalice při obou dosavadních volbách nechtěně demonstrovala svou nejednotnost.
Jeho vláda může zatím vládnout bez problémů dál, v podstatě bez parlamentní kontroly. Z pozice síly může protivníkovi nutit řešení, která jsou pro něj krajně nevýhodná: velkou koalici, tolerovanou menšinovou vládu, nebo dokonce takzvanou vládu odborníků.
Paroubek má navíc spojence v prezidentovi, který nejenže ze své funkce musí trvat na rychlém ukončení krize, ale může si od spolupráce obou velkých stran slibovat bezproblémové znovuzvolení. To nabourává jednotu ODS.
Je dosti pravděpodobné, že Paroubek nakonec uspěje. Tím se uzavře oblouk od vlády reformně komunistických elit přes vládu "pracujících" po opětovné uplatnění předlistopadových struktur, ovšem za nových okolností.
Paroubkova spolupráce s komunisty je logická a velmi mu hraje do karet i Ficovo vítězství na Slovensku. Takže se nedá vyloučit, že si budeme muset brzy začít zvykat na některé věci, na které jsme si v posledních patnácti letech odvykli. Stane se snad znovu aktuální i otázka disentu?
