Protesty v Bahrajnu (17. března 2011)

Protesty v Bahrajnu (17. března 2011) | foto: AP

Revoluční vlna v arabských zemích není tak silná, jak se možná jevila

  • 11
Prognóza, že všelidové protesty co nevidět svrhnou diktaturu v Tunisku, zbaví moci Husního Mubáraka v Egyptě, vyvolají občanskou válku v Libyi Muammara al-Kaddáfího a otřesou režimy od Maroka po Jemen, by ještě před třemi měsíci narazila na značnou skepsi. Že region sedí na soudku prachu, se vědělo, ale jak a kdy přesně se vznítí rozbuška, jsme vědět nemohli. Teď když k tomu došlo, otázka zní: jak daleko se plameny mohou rozšířit?

Někteří komentátoři začali současné dění označovat za Arabské jaro, za probuzení, které by mohlo natrvalo ochromit autokracii na Středním východě. Efekt přeskakujícího ohně se zdá jasný. Země napříč regionem charakterizuje velký počet mladých lidí a příliš málo pracovních příležitostí. Ceny potravin rostou. Korupce rozdmýchává hněv.

V Egyptě oheň zažehli a vyživovali právě mladí lidé, inspirovaní záběry ve vysílání satelitních televizí a vyzbrojení moderními komunikacemi. Vzhledem k dostupnosti těchto technologií jejich schopnost rozproudit protesty dokáže prostupovat hranice kdysi považované za neproniknutelné.

Bývalý egyptský prezident Husní Mubarak na karikatuře demonstrantů

Autoritářské režimy ale v okamžicích, kdy je ohroženo jejich přežití, vynikají v odhalování hrozeb ve svém sousedství a ve schopnosti přizpůsobit se jim. Satelitní televize, mobilní telefony a online sociální sítě mohou sice část diktátorů přimět, aby více naslouchali požadavkům lidu, ale vlády tyto technologie mohou rovněž využívat k odhalování a rozlišování hrozeb, ke sledování komunikace mezi aktivisty a k šíření svých vlastních poselství. Anebo je v případě nutnosti mohou jednoduše vypnout.

Tohle není Pražské jaro nebo rok 1989

Ještě podstatnější je, že protesty, které dnes rozvířily arabský svět, mají jen málo společného s Pražským jarem roku 1968 či s revolucemi, které se prohnaly východní Evropou v roce 1989. Na rozdíl od východních Němců, Čechů a Poláků za dob studené války demonstranty na dnešním Středním východě nesjednocuje odpor k cizí nadvládě. Samozřejmě, řada mladých Arabů viní Ameriku z podpory místního diktátora, ale jejich rozhořčení nelze srovnávat s protisovětskými postoji v zemích Varšavské smlouvy. Mladí Arabové nemají svůj Sovětský svaz, který by setřásli – ani Evropu, k níž by se připojili.

Dnešní Střední východ je účelnější srovnávat s čím dál neklidnějšími bývalými sovětskými republikami v době před několika lety. V roce 2003 „revoluce růží“ v Gruzii vynesla do popředí mladší generaci vedenou prezidentem bez vazeb k sovětskému komunismu. Michail Saakašvili je stále u moci, přestože brutální čtyřdenní válka s Ruskem v roce 2008 výrazně omezila schopnost Gruzie ovlivňovat dění mimo své hranice.

„Oranžová revoluce“ na Ukrajině zvrátila v roce 2004 výsledky zmanipulovaných voleb a postavila mimo hru Viktora Janukovyče, ve prospěch Viktora Juščenka. V roce 2010, kdy Juščenkova obliba klesla na historické minimum, ovšem ve volbách, jež mezinárodní pozorovatelé prohlásili za svobodné a spravedlivé, zvítězil Janukovyč.

Ukrajinský prezident Viktor Janukovyč

V Kyrgyzstánu si „tulipánová revoluce“ v roce 2005 vynutila odchod Askara Akajeva. Chvatně uspořádané volby vynesly do prezidentského úřadu Kurmanbeka Bakijeva. V roce 2010 ovšem nová vlna protestů Bakijeva od moci odstavila.

Každý z těchto převratů pramenil, stejně jako na Středním východě, z ochoty mnoha lidí riskovat vlastní život a živobytí ve snaze svrhnout zkorumpovanou vládu, která jim nedokázala nebo nechtěla zajistit příležitosti a prosperitu. Všechny přišly jako blesk z čistého nebe. Jejich hlavní trvalý účinek prozatím spočívá v tom, že v okolních zemích vystrašily autokraty a přiměly je k činnosti.

Vlády v Arménii, Ázerbájdžánu, Bělorusku a Uzbekistánu infiltrovaly a podryly organizace občanské společnosti, vyhnaly západní pozorovatele a rozvojové pracovníky a naléhají na tamní soudy, aby jim garantovaly příznivé verdikty ve vztahu k volbám. Zejména Uzbekistán prokázal ochotu brutálně potírat demonstranty. Nejbohatší z postsovětských států, Rusko a Kazachstán, podnikly podobné preventivní kroky proti nestabilitě, která se nikdy nedostavila.

Vlády budou nové, problémy staré

Tunisko a Egypt budou mít, tak jako Gruzie a Ukrajina, nové vlády, které se budou potýkat se starými problémy. Ostatní arabské režimy teď na návrat ke stabilitě vynakládají peníze, jež většina bývalých sovětských států neměla. Některé mají dostatek peněz jak na nové subvence a přímé dávky, tak na zvýšení platů vojenských a bezpečnostních sil a upevnění nástrojů a metod k ovládání mas.

Mladý šíita maskovaný tričkem vzývá bahrajnskou policii (17. března 2011)

Ohrožení zejména bohatších států Perského zálivu se zveličuje. Napjatá situace přetrvává v Bahrajnu, jediné zemi světa se šíitskou většinou ovládanou sunnitským monarchou. Král Hamad ibn Ísá al-Chalífa ale může nadále spoléhat na pomoc movitých přátel ze Saúdské Arábie, odhodlaných nepřipustit, aby se bahrajnské nepokoje přelily do jejich východní provincie bohaté na ropu, kde žije většina saúdských šíitů. Nakonec šíitská majorita v Bahrajnu patrně získá víc práv a politického zastoupení, jakož i peněžních dávek a pracovních míst, ale Chalífa zůstane u moci.

Ještě menší riziko ohrožuje samotnou Saúdskou Arábii, kde král Abdalláh nedávno přislíbil stimulační výdaje ve výši přesahující 130 miliard dolarů. Do sporadických demonstrací se podle všeho zapojují téměř výhradně menšinoví šíité, kteří mezi většinovými sunnity nenajdou mnoho pochopení, a zahraniční stavební dělníci domáhající se vyšších mezd a lepších pracovních podmínek.

Syrský prezident Bashar al-Assad

Syrský prezident Bašár al-Assad se těší větší domácí podpoře, než by se podle nedávných mediálních zpráv o nepokojích na jihu země mohlo zdát. Ani íránské vládě zřejmě nehrozí skutečné nebezpečí. Brutální potlačení povolebních protestů v roce 2009 doložilo odhodlání režimu udržet pořádek všemi prostředky. Většina íránské opozice se prozatím bude snažit zemi změnit v mezích současného režimu. Na Středním východě tedy k další změně režimu povedou pravděpodobně jen nepokoje v Jemenu.

Nepodceňujme vynalézavost a brutalitu krutovládců

Obléhané severoafrické režimy mimo Libyi, kde ještě nějakou dobu přetrvá násilný pat, se situací také nějak protlučou. Protesty v Maroku nenarušily všeobecnou podporu krále Muhammada a opoziční strany zřejmě prozatím uspokojí přislíbené ekonomické a politické reformy. V Alžírsku demonstrace ztratily spád a prezident Abd al-Azíz Búteflíka se může spolehnout na armádu, že skalní aktivisty udrží v šachu.

Arabské jaro obrátilo naruby domněnky, že v regionu panuje všeobecná trpělivost. Začala nová kapitola. Nikdy ale nesmíme přeceňovat schopnost nových vlád vyřešit staré problémy – ani podceňovat vynalézavost a brutalitu starých režimů.

Jemenky vyzývají prezidenta Sáliha k demisi, plátnem se jim staly jejich vlastní dlaně

Ian Bremmer je prezidentem Eurasia Group a autorem knihy The End of the Free Market (Konec volného trhu) s podtitulem Kdo vyhraje válku mezi státy a korporacemi?

Copyright: Project Syndicate, 2011. Z angličtiny přeložil David Daduč. Titulek a meziitulky jsou redakční.


Video