Protože je Německo právní stát, soudy běžely a studenty, vůdce protinacistického vzbouření, odsoudily k omluvě a náhradě škod.
Starému nacistovi byla tak po letech vrácena čest. Studenti se odvolávali. Jejich věc byla až u Nejvyššího soudu, Ústavního soudu, soudu pro lidská práva a soudu mezinárodního.
A nic. Právo je právo, nějaké vyhánění nacistů z univerzit nezná. Zná naopak právo jedinců na svobodu slova a myšlení, jak je projevoval v rámci tehdy platných zákonů i nacista vykopnutý z univerzity.
Na obzoru jsou statisíce dalších podobných soudů. Nácků, kterým bylo takto odepřeno právo na vlastní názor, bylo asi tolik. Nechme však bajek. To výše popsané se odehrává u nás - už léta. Komunistický funkcionář vyhnaný v listopadu 1989 z brněnské vysoké školy se domáhá své cti a soudy mu dávají za pravdu.
Studenti, kteří toho bezectného funkcionáře z fakulty vyhnali, se mají omluvit. Ve středu byl jejich bizarní případ kvůli nějakému detailu až u Ústavního soudu. Něčím tak hloupým se musí i on zabývat.
Slabomyslné prostocviky mezi paragrafy budou pokračovat - právnictvo řekne: podle platných zákonů. Nu ano. Je třeba pohnat k soudu i Václava Havla. Chtěl veřejně, aby ten Jakeš a spol. vypadli z úřadu pro ztrátu krom jiného i cti.
Vezmi celé to soudně právní české monstrum, nasaď ho na Jakeše - a co uvidíš: Jakešova čest vypadne z toho sama od sebe bílá jako sníh. Vždyť to byl také jen úředník podle tehdy platných... ble... ble...
Chtěli bychom minulosti rozumět, kreslit za ní čáry, být s ní smířeni. Ale neušli jsme ještě ani krok. Totiž ne my, ale soudy.
