Roznětku k protestům v Libyi zažehly úspěšné revoluce v sousedním Tunisku a Egyptě, kdy Libyjci pochopili, že také mohou ukázat nespokojenost. Zpočátku kvůli mizerným životním podmínkám v zemi, která patří k největším vývozcům ropy, později proti samotnému režimu nenáviděného Muammara Kaddáfího.
Po několika dnech poznamenaných krveprolitím se demonstrantům podařilo získat vždy trochu vzpurný východ země, druhé největší město Benghází a významné přístavní město Bajdá. A nepokoje se rozhořely i na loajálním západě. Misurata, třetí největší město Libye, padlo a o baštu režimu Tripolis se bojuje.
Smyčka kolem Tripolisu se stahujeKaddáfího čeká poslední boj |
Dosud jsou protesty živelné a táhnou je nespokojené masy, nastává však otázka, kdo povede libyjskou opozici dál.
Kaddáfí nedal šanci opozici přes 40 let
Libye má totiž oproti Egyptu a Tunisku značnou nevýhodu: slabou, vlastně takřka symbolickou armádu, která čítá zhruba 45 tisíc špatně vyzbrojených mužů.
Žoldáci v LibyiTemným aspektem libyjského povstání jsou bojovníci z ciziny. Zatímco egyptští vojáci odmítli pálit do "svých bratrů", najatí zabijáci ze Sahelu (hlavně z Nigeru a Čadu) se snaží zjednat pořádek v Libyi nemilosrdným způsobem. A i když jejich počet není v Libyi nijak zvlášť veliký, jejich loajalita k platícímu Kaddáfímu je skálopevná. |
Válečnický matador ví moc dobře, co dokáže síla armády. Sám se před necelými dvaačtyřiceti lety dostal k moci po vojenském puči, kdy sesadil vetchého krále Idríse.
Nyní osmašedesátiletý plukovník proto do oficiální armády nikdy příliš neinvestoval, pečlivě však vytvářel síť různých bezpečnostních organizací a zvláštních polovojenských jednotek, které podléhají Kaddáfího revolučnímu výboru.
Patří k nim i 32. brigáda, jíž velí Kaddáfího syn Chamís. Minulý týden tvrdě potlačila protesty v Benghází, přičemž krvavou řež měli na svědomí hlavně žoldáci.
Strach z všemocné tajné policie
Je to právě nelítostné potírání jakékoli známky odporu, co určuje 41 let trvající vládu plukovníka Kaddáfího. V zemi nejsou politické strany, unie, odbory, ani žádné humanitární organizace, přiblížil britský expert na Blízký východ, profesor Tim Niblock z univerzity v Exeteru pro týdeník The Economist.
Opoziční noviny Ve středu 23. února vyšel v Benghází první výtisk opozičních novin. Na první stránce se objevila fotografie bojovníka za nezávislost na Itálii Omara al-Mukhtara. A text oslavující "revoluci 17. února" Nikdy se nevzdáme, raději zemřeme, píše se dál v listu. |
Kromě zvláštních polovojenských jednotek v zemi působí tajná policie Mukhabarat, která využívá podobné praktiky jako někdejší komunistická StB v Československu. Kontroly, hlídání, zákazy, neustálé zatýkání a hlavně rozšiřování všudypřítomného strachu z tajných agentů, kteří mohou skoro všechno, dusily zárodky opozice celé roky.
Pozorovatelé tak sledují nadcházející vývoj v Libyi s obavami. Není dosud jasné, kdo by opozici mohl vést. Podle Niblocka by to mohli být kupříkladu libyjští kmenoví vůdci, kteří stále požívají značnou autoritu (a které se Kaddáfí roky snažil mezi sebou rozeštvat právě z tohoto důvodu) s některými politickými představiteli.
"Transformace by mohla stavět na některých klíčových postavách libyjského parlamentu, několik jich tam je," uvažoval profesor.
A potenciální budoucí vůdci se už oťukávají. Katarská stanice al-Džazíra informovala o dnešním setkání významných zástupců kmenů s politickými činiteli, kteří se v uplynulých dnech zřekli diktátorského režimu na protest proti násilí při potlačování nepokojů. Patří k nim i bývalý ministr spravedlnosti Mustafá Muhammad Abbúd Džalíl, který odstoupil v pondělí.
Hlavním cílem setkání, při kterém na pódiu vlála standarta z dob monarchie, bylo podle stanice ukázat, že existuje libyjská jednota a že se formuje opozice. Kmenoví vůdci také chtěli ukázat, že mezi sebou nesoupeří a že je všechny spojuje jediné - touha po odstoupení Muammara Kaddáfího.
