Letošní zpráva nese přívlastek "reformní" a má představovat "důležitý krok k plnému uskutečnění nadcházející reformy a přebudování americké armády", jak se píše v jejím úvodu. Podle ministra obrany Roberta Gatese se Pentagon musí neodkladně přizpůsobit měnícímu se prostředí a čelit novým hrozbám.
Právě v reflexi nových nebezpečí podle zahraničních médií spočívá hlavní změna proti předchozí strategii vydané roku 2006 administrativou prezidenta Bushe. V širší perspektivě můžeme říci, že se jedná o největší změnu ve vojenské strategii USA od konce studené války.
Pakistán, země, na níž USA obzvlášť záleží. Na ilustračním snímku stojí příslušníci tamějších paramilitárních jednotek nad oběťmi sebevražedného atentátníka; Khár, 30. ledna 2010
Trojí fakta
V dlouhodobějším kontextu lze novou americkou strategii chápat jako reflexi probíhajících změn v teritoriálním uspořádání světa. Pro pochopení významu těchto změn je třeba uvědomit si podstatu takzvané intersubjektivní reality, do níž náleží i územní státy. Americký politolog J. G. Ruggie v této souvislosti rozlišuje tři typy reality.
"Surová fakta" jsou skutečnosti, jejichž existence nezávisí na žádném obecném konsenzu - jedná se o klasické hmotné věci. "Subjektivní fakta" jsou vytvářena subjektivním vnímáním jedince - jedná se o jeho pocity a názory. A "sociální fakta" jsou skutečnosti, jejichž existence závisí na kolektivním vnímání všech zúčastněných osob. Sociální fakta vytvářejí tzv. sociální realitu, do níž podle Ruggieho spadá například stát, manželství či svátek Sv. Valentýna.
Zatímco názory a pocity jsou produktem individuální subjektivity, stát nebo manželství jsou produktem kolektivní subjektivity - jejich podstata je intersubjektivní.
Sociální realita je závislá na svém neustálém potvrzování v chování jedinců, kteří ji vytvářejí. Pokud by kupříkladu všichni zúčastnění lidé přestali brát v úvahu existenci pravidel silničního provozu, tato pravidla by jakožto intersubjektivní realita přestala existovat. A právě podobné změny, zdá se, probíhají na úrovni systému moderních států.
Ruggie chápe moderní státy jako určitou formu uspořádání prostoru a "ztělesnění sdílené zkušenosti a očekávání organizace politického života na Zemi". Jestliže státy náležejí do sféry sociálně konstruované reality, je relevantní ptát se, jaké okolnosti provázely jejich vznik.
Co je to vlastně ten stát?
Sociální konstrukt systému teritoriálních států má svůj původ v 17. století. Za mezník se většinou uvádí vestfálský mír (1648); ten formálně ukončil třicetiletou válku. Proces, který vedl k moderním státům, má ovšem své počátky již v pozdním středověku a souvisí s rozvojem kapitalismu v 15. století.
Tzv. vestfálské státy nahradily předchozí středověké politické útvary, pro než se označení "stát" vlastně nehodí, neboť rozmlžuje rozdíly mezi nimi a státy, jak je chápeme dnes.
Vestfálský mír uzavíraný v Münsteru na obraze malíře Gerarda ter Borcha (1617-1681), plátno je z roku 1648
Základem vlády v agrární společnosti byl systém vzájemně se překrývajících lenních vztahů. Vlastnictví bylo podmíněné pozicí ve společenské hierarchii, a autorita se proto nevztahovala k úřadu, nýbrž ke konkrétnímu člověku. Lenní vztahy mezi jednotlivými šlechtici se navzájem překrývaly, a vytvářely tak feudální systém, který znemožňoval jasné oddělení domácího a zahraničního prostoru. "Systém feudální vlády vytvářel strukturu nevýlučné teritoriality, v níž byla personifikovaná moc rozdělena mezi jednotlivé územní formace," přibližuje to Ruggie.
Systém moderních států, stejně jako středověký, představuje podle Ruggieho spojení určitých forem vlastnictví a vlády. Avšak hlavním rysem moderního konceptu soukromého vlastnictví je právo vyloučit ostatní z užívání své věci; hlavním rysem moderní vlády je její totálnost - spojení veškeré veřejné moci v jedné personifikované vládě.
Koncentrace veškeré moci v jediné vládě oddělila sféru domácí politiky od zahraniční. Domácí sféra byla vymezena monopolem legitimního použití násilí centrální vládou. Navenek byl monopol legitimního užití násilí vyjádřen suverénním právem vést válku. Náboženská legitimace, převládající ve středověkém státě, uvolnila místo doktríně suverenity.
Odlišujícím rysem moderního systému vlády jsou územně vymezené, stálé a vzájemně se vylučující oblasti legitimního užití síly. Ustavování tohoto typu nové politické teritoriality bylo symbolicky završeno právě vestfálským mírem, který přinesl zásadu "Čí vláda, toho víra" (cuius regio, eius religio), a vyhlásil tak primát politiky nad morálkou.
Vzájemně uznaná suverenita je základním principem moderního mezinárodního řádu. Absolutní moc centrální vlády vynucovat mír uvnitř a vyhlašovat válku navenek může být legitimována jen jejím uznáním vládami ostatních států.
Americký seržant Brian Kolessar (vlevo) si hraje s afghánskými dětmi; Kandahár, jižní Afghánistán, 15. ledna 2010, ilustrační foto
Na ústupu
Současný vývoj, který se odráží i v čerstvě vydané zprávě amerického ministerstva obrany, jako by ohlašoval konec éry moderních teritoriálních států.
V této souvislosti znějí podivuhodně aktuálně úvahy německého konzervativního myslitele Carla Schmitta. Ten si v padesátých letech minulého století všiml nových trendů, které se zdály být v rozporu s fungováním tradičních států. Podle něj šlo zejména o nástup morálně-politického univerzalismu, který začal narušovat primát politiky nad morálkou, a vyvracel tak tradiční pojetí státní suverenity.
Americký voják Colin Wells na jednom z kontrolních bodů pomocí měřiče oční sítnice prověřuje afghánského muže; provincie Helmand, Jižní Afghánistán, 9. února 2010; ilustrační foto
Zatímco v moderním systému se vláda státu legitimovala svým uznáním vládami ostatních států, od první světové války se začalo stále více hledět na charakter oné vlády a mezinárodní legitimita začala být odvozována od její demokratičnosti. Tento trend podle Schmitta souvisel s mocenským vzestupem Spojených států a začal být zřejmým až po druhé světové válce, kdy se USA staly světovou velmocí.
Prosazování univerzálních morálních kritérií v politice bylo na konci minulého století posíleno dopady politické, ekonomické a kulturní globalizace, která výrazně omezila moc vlád na území svých států. Zatímco politická moc státu je stále více přenášena na nadnárodní úroveň do rukou mezinárodních organizací, ekonomická a kulturní globalizace oslabuje loajalitu občanů k jejich národním vládám, a narušuje tak existenci států coby objektů sociální reality i coby monopolů legitimní moci.
"Mnohé státy se přestávají chovat jako koherentní koncentrace zájmů národních elit, které se transformovaly do kosmopolitních tříd, jejichž bohatství je nezávislé na bohatství jejich národních ekonomik," tvrdí Gopal Balakrishnan, profesor na Kalifornské univerzitě, který se dlouhodobě zabývá učením Carla Schmitta.
Podle Balakrishnana se dnes "struktura mezinárodního systému nachází na půli cesty mezi bývalou mocenskou logikou a de facto multilateralizací vojenského násilí, které odsuzuje upřednostňování neetických státních zájmů."
Pentagon to bere na vědomí
A právě tyto změny v mezinárodním teritoriálním uspořádání, zdá se, nyní akceptují i vojenské elity amerického ministerstva obrany. Ona revizní zpráva, která je mimochodem volně přístupná na internetu, ukazuje, jak se posuny v sociální realitě odrážejí v strategickém plánování Pentagonu.
Již v úvodu stojí varování před hrozbami vyplývajícími z nového "komplexního" mezinárodního prostředí: "Distribuce světové politické, ekonomické a vojenské moci je stále rozptýlenější," protože globalizace umožňuje řadě nových aktérů získávat vyspělé technologie.
Největší posun oproti minulým strategiím spočívá v charakteru vnímaných hrozeb. Zatímco v minulosti se americká armáda připravovala na účast v konvenční válce proti jinému státu, dnešní hrozby již nemají čistě teritoriální povahu.
Američtí vojáci sledují v iráckém Bagdádu finále NFL, takzvaný Super Bowl, 8. února 2010; ilustrační foto
Vůbec poprvé v historii amerického vojenského plánování je za hlavního protivníka označen nestátní aktér: "Spojené státy se svými spojenci zůstávají v široké válce - v mnohostranném politickém, vojenském a morálním boji - proti Al-Káidě a jejím spojencům na celém světě." Irák a Afghánistán jsou pouze názvy bojišť, nikoliv jmény protivníků.
V bezpečnostní strategii vydané roku 2006 administrativou prezidenta Bushe byly za největší hrozby označeny tzv. "darebácké státy" (Írán, Severní Korea) a Čína, přičemž charakter těchto hrozeb byl zejména vojenský. Podle nynější zprávy se hrozba ze strany Číny nezmenšila, avšak získala jiný charakter. Pentagon přestal brát v úvahu reálnou možnost masivní konvenční války s Čínou a místo ní se zaměřuje kupříkladu na možnost "kyberataku" na páteřní uzly internetu.
Nechybí ani morální zdůvodnění současné války: mezi hlavní americké zájmy patří prosazování respektu k univerzálním hodnotám. Tato rétorika není v americké zahraniční politice nová. Nicméně stojí za domýšlení: USA tím vlastně říkají, že nejen neuznávají suverenitu ostatních států, ale ani nepotřebují jejich uznání vlastní suverenity, neboť se legitimují univerzálními hodnotami, které zastávají.
Nový středověk?
Otázkou zůstává, k jakému uspořádání současný vývoj směřuje. Mocenský úpadek národních států a vzestup nestátních aktérů - ekonomických subjektů a mezinárodních organizací - jako by opět vytvářel komplexní systém překrývajících se mocenských vztahů bez možnosti jasného oddělení domácího a zahraničního prostoru - něco, co zde již v minulosti bylo.
Carl Schmitt vymezil systém teritoriálních států vůči středověké křesťanské říši, jejíž logika se v mnohém podobá logice dnešního světa. Zatímco vnější vztahy teritoriálních států jsou pluralistické, vnější vztahy říše jsou rozparcelovány černobíle: svět pak totiž není rozdělen prostorově mezi suverénní monopoly moci, nýbrž morálně, mezi dobro a zlo. Ve středověku bylo kritériem morálního rozdělení křesťanství, dnes jím je demokratická vláda a respekt k lidským právům. Legitimita vlády se proto přestává odvozovat od vnějšího uznání a je stále více závislá na svém vlastním charakteru. USA svým způsobem nahrazují katolickou církev v roli soudce univerzálně legitimujících hodnot.
Logickým důsledkem nového jsou uspořádání asymetrické války, které získaly podobu globální války proti terorismu, zatímco ve středověku šlo o křižácké výpravy proti bezvěrcům. V asymetrických válkách - na rozdíl od válek klasických - se bojuje proti vojensky výrazně slabšímu soupeři, jenž není vymezen teritoriálně coby druhý stát, nýbrž morálně jako absolutní zlo. Označení soupeře za morálně horšího následně dovoluje použití jakýchkoliv prostředků na jeho poražení. Systém jediné říše vede zároveň k deteritorializaci konfliktu - absolutní zlo nezná hranice a může se skrývat kdekoliv.
Podobnost nové strategie Pentagonu a Schmittova modelu univerzální říše je překvapivá, ovšem fungování dnešního světa ji skutečně v mnohém připomíná. Vítejte ve středověku!
Američtí vojáci patrolují 10. února 2010 v jihoafghánské provincii Helmand; ilustrační foto
Polemický ohlasJan Duda je fascinován teorií Carla Schmitta, v níž našel linii souběžnou s touto strategií. Návrat do středověku, který v této paralele nachází, je však návratem nejen k myšlení apokalyptickému, nýbrž i k myšlení odtažitému, jež neodpovídá skutečné - "hmatatelné", to jest méně teoretické a teoretizované - realitě. Politolog, pokud zůstává "čistým" politologem, může svět takovou optikou vnímat. Může její pomocí také poskytovat ideologickou zástěrku různým strategiím, včetně té pentagonské. To je ovšem vidění povrchové (nebo dokonce povrchní). Dobro a zlo ("bílé a černé") jsou totiž pojmy abstraktní, sotva uchopitelné, podléhají navíc subjektivnímu výkladu. Přeženu-li: co je "dobrem" pro Pentagon, je "zlem" pro al-Kájdu, a obráceně. Za obojím přitom - a byl bych nakloněn říci, že víc za Pentagonem - leží jiná, "hlubší" skutečnost: skutečnost "reálných" zájmů. Tyto zájmy jsou přitom pestré, tedy složité: "zájem" Pentagonu je zájmem washingtonských politiků, zájmem zbrojařských firem (od dodavatelů Humvee přes boeingy a námořní plavidla až k výrobcům raket). Upadající supervelmoc, jíž dnes Spojené státy jsou, se vzpěčuje přiznat si svou klesající "sílu"; je naopak přesvědčena, že vést válku jí tuto sílu aspoň uchová, když už ji nerozšiřuje. A ideologicky se snaží udržet ji tím, že se vydává za "říši dobra", jež musí "říši zla" všude potírat (contain and destroy). "Zájmy" politolog Duda nezmiňuje, spokojuje se dvojbarevným - v podstatě jednobarevným - viděním pestrobarevného světa. Je to pokus o jednodušší výklad neobyčejně složitých jevů, zdánlivě lépe pochopitelný, jenž mimo jiné umožňuje (usnadňuje) také zaujetí jednoznačného postoje: jsem na straně dobra, kdo to tak nevidí, má buď nesprávný pohled (nebo ještě nic nechápe), a je-li třeba - může být snadno prohlášen za stoupence zla (a tak vyloučen, ve strategii Pentagonu to znamená zničen a vyhlazen). Po česku: nechoďte na švestky s Pentagonem, ale ani ne s Carlem Schmittem |
