Už v první větě se autorka s největší pravděpodobností dopouští silného zjednodušení, když tvrdí, že se snad denně setkává s hlasem volajícím po nepřechylování ženských příjmení. Sám často slýchám názor (a jsem jeho zastáncem), že bychom neměli jaksi "dopřechylovat" již hotová CIZÍ ženská příjmení. Tvorba českých ženských jmen je odlišná problematika - málokdo asi touží po tom, aby se například manželka nějakého pana Brzobohatého jmenovala Růžena Brzobohatý.
Autorka článku směšuje skloňování a přechylování. Příklad, který uvádí ("Režiséra nového filmu Albert Brooks"...) nemá s přechylováním téměř nic společného. V textu, který uvádí, schází skloňování - nezbytná součást českého jazyka, bez něj se z českého textu vytrácí smysl a vznikají nejednoznačnosti. Je dobré si uvědomit, že nepřechýlené, ale skloňované cizí ženské jméno zůstává ve větě plně funkčním, pouze neobsahuje informaci o pohlaví. Tu lze vyjádřit jinak, pokud již nevyplývá z křestního jména. V češtině dokonce tuto informaci často zároveň ve stejné větě nesou další slova (věta "Známá americká spisovatelka Jennifer Rigby pořádala autogramiádu" obsahuje 7 slov, z toho 5 - pokud počítám i ženské křestní jméno - jednoznačně vypovídá o jejím pohlaví).
Skloňování v češtině umožňuje slovům tvořit větu. Skloňováním jednoho slova se jeho základní podoba (1. pád) nemění. Přechylování má funkci zcela jinou - implantuje slovu další informaci (muž/žena) a vytvoří nové slovo, které je dále skloňováno nezávisle na původním.
Čeština ovšem není zdaleka jediná, která ke jménům přidává další informace o jeho nositeli. Ruské plné jméno například obsahuje kromě jména a příjmení ještě druhé jméno, po otci (Anton Pavlovič Čechov = Anton z rodu Čechovů, syn Pavla). Přesto se mi nikdy nestalo, že by se mě Rus při představování zeptal: "A jak se jmenuje váš otec? Chtěl bych si zapsat vaše CELÉ jméno." Uznávám, že jméno otce je informace, bez které se dá žít. Kdyby výše popsaná situace ale přesto nastala, byl bych asi na rozpacích. Co vy?
Každý z nás se nějak jmenuje. V rozumných mezích máme každý právo rozhodovat o tom, jak se nám bude říkat (dokonce na to pamatuje i zákon). Já se například jmenuji se Petr Štípek. Pokud odcestuji do fiktivní země, kde muži přijímají sňatkem s ženou její jméno a přechylovací příponu "li-ping", nezačínám se okamžikem přechodu hranic jmenovat "Petr Štípekli-ping".
Snaha přejmenovat cizí státní příslušníky při přechodu našich hranic nejen že často působí vysloveně trapně, ale může vést i k tvorbě naprostých nesmyslů. Málokdo ví, že například v Japonsku se běžně uvádí nejprve příjmení, pak křestní jméno. Pokud získáme jméno z japonských zdrojů a aplikujeme na něj naší přechylovací mánii (ne všichni Japonci při uvádění svého jména v cizím textu také otočí pořadí a ruku na srdce, kdo z nás pozná, co je co), máme tu nádheru typu "Brzobohatý Růženová". Tak bych se tedy jmenovat nechtěl, vřelé díky.
Prosím za sebe (a snad i za většinu těch, kterých se dotýká komolení jmen nevinných lidí): Respektujme navzájem svá jména. Dejme si tu práci a tam, kde to lze, říkejme lidem tak, jak se opravdu jmenují - určitě si to zaslouží.
