Řešením klimatické krize nastartujeme i globální ekonomiku, radí Joschka Fischer

V dnešní globální finanční krizi se stal obraz černé labutě symbolem zdánlivě nemožného, které se nakonec nějakou záhadou stane a obrátí svět vzhůru nohama. Letošek nám poskytne bezpočet příležitostí prozkoumat černé labutě, které jsou již mezi námi, a připravit se na přílet dalších.

Růst teploty vědci pozorují například na Antarktickému poloostrově, který se za půl století (1957-2006) oteplil až o čtvrt stupně. | foto: Profimedia.cz

Například v listopadu si připomeneme 20. výročí pádu Berlínské zdi. Noc z 9. listopadu 1989 znamenala začátek konce Sovětského svazu a jeho impéria, a tím i bipolárního světa, který pět desetiletí rozděloval Německo a Evropu. Ještě rok předtím jen málokdo pokládal tuto světově převratnou událost za byť jen vzdálenou možnost. Přesto se stala a téměř přes noc změnila svět.

Po zániku Sovětského svazu a bipolárního uspořádání světa začal vítězný západní kapitalismus pod vedením jediné supervelmoci, totiž Spojených států, uplatňovat svrchovanou vládu nad globální politikou a v ještě větší míře nad globální ekonomikou. Zdálo se, že nikdo a nic nemohou zastavit globální triumf trhu, který přesáhl všechny předchozí hranice bohatství – tedy až do 15. září 2008, onoho osudného dne, kdy zkrachovala banka Lehman Brothers a globální finanční systém se začal rozpadat.

Další černá labuť: klimatická katastrofa

Zatímco se zkoprnělý svět stále snaží pochopit důsledky tohoto globálního krachu a zmírnit jeho dopady, ozývá se již kejhání další černé labutě: globální klimatické katastrofy.

Zdá se, že patří k lidské povaze vědomě popírat možnost obrovských krizí nebo ji alespoň zlehčovat. "To není možné," případně: "Tak zlé to nebude," to jsou dvě kouzelné formulky, na které máme sklon spoléhat.

Navíc si z černé labutě odmítáme vzít ponaučení dokonce i v době, kdy již všichni vidí labuť další! Ačkoliv současné generace zažily v uplynulých 20 letech dvě naprosto nečekané krize epických rozměrů, uchylujeme se k šokujícímu kolektivnímu zlehčování klimatické katastrofy s mnohem závažnějšími – a předvídatelnějšími – důsledky.

Na válku nespoléhat

Spojením odpovědí na globální klimatickou a globální hospodářskou krizi však můžeme najít cestu z obou. Řešení klimatické krize jsou již dobře známá, peníze jsou k dispozici, technologie také a tam, kde k dispozici nejsou, se dají vyvinout. Chybí však strategická vize a odhodlaná akce na straně velkých politických hráčů.

Lék na krizi?

Skutečné hospodářské zotavení po předchozí krizi – a to je špatná zpráva – se dostavilo až s druhou světovou válkou a dlouhou studenou válkou.

Pokud jde o hospodářskou krizi, plánují se nebo se již zavádějí sanace a stimulační balíky v řádu miliard dolarů, eur, jenů nebo jüanů, které mají zabránit dalšímu poklesu globální ekonomiky. Zatímco jsou však srovnání s velkou hospodářskou krizí oprávněná, ponaučení z této krize a z programu New Deal zní, že i účinné programy mohou přinejlepším zmírnit dopad a stabilizovat situaci. Skutečné hospodářské zotavení – a to je špatná zpráva – se dostavilo až s druhou světovou válkou a dlouhou studenou válkou, která následovala.

Mezinárodní společenství by se však nemělo spoléhat na válku coby ekonomický megaprojekt na ukončení současné recese, ale spíše vsadit na boj proti klimatické krizi, poněvadž globalizace bude pokračovat a rychle zesílí ohrožení světového klimatu.

V roce 1929 žily na zeměkouli něco málo přes dvě miliardy lidí; dnes je jich 6,7 miliard a v roce 2050 jich bude 9 miliard. Díky globalizaci a novým komunikačním technologiím budou všichni toužit po víceméně stejné životní úrovni, což nutně povede k přetížení globálního ekosystému.

Otázka, zda využívat uhlí, nebo jadernou energii, už není případná: bez průlomu v oblasti obnovitelné energie se globální energetickou poptávku jednoduše nepodaří uspokojit, nemluvě o rizicích nového Černobylu.

Kam to povede, vidíme už dnes: Čína má v současnosti nejambicióznější plán rozšiřování jaderné energie na světě a každý rok postaví uhelné elektrárny, jejichž výkon se zhruba rovná kapacitě celé energetické sítě Velké Británie!

Megaprojekt 21. století

Černá labuť klimatické krize se tedy již chystá přiletět. Účinný boj s klimatickou krizí nevyžaduje nic menšího než zelenou revoluci v globální ekonomice, jakýsi megaprojekt jednadvacátého století.

kam to vede

Díky globalizaci a novým komunikačním technologiím touží všichni po víceméně stejné životní úrovni, což nutně povede k přetížení globálního ekosystému.

Pouze bohaté průmyslové země v Evropě, Spojené státy a Japonsko si mohou dovolit financovat nezbytné investice v zemích s rozvíjejícími se ekonomikami. Tato zelená revoluce se však nesmí omezovat na pouhé utrácení peněz; musí zahrnovat i zákony a normy, tzn. politickou regulaci a nové technologie, ale také nové výrobky a trhy, které znamenají nové ekonomické příležitosti.

Letos bude v Kodani sjednána nová dohoda o globálním klimatu, která nahradí kjótský protokol. V podstatě je to poslední šance, jak zabránit příští černé labuti v dosednutí. Musíme však pochopit, že Kodaň je také velká šance k oživení globální ekonomiky.

Všechny relevantní mocnosti jednadvacátého století mají ve skupině G-20 zastoupení a kodaňský úspěch by měly chápat jako svou přímou zodpovědnost. Na rozdíl od londýnského summitu G-20 by však měly dělat svou práci pořádně – aby ochránily naše klima a také aby znovunastartovaly globální ekonomiku.

© Project Syndicate/Institute for Human Sciences, 2009.

o autorovi

Joschka Fischer, který byl téměř 20 let čelným představitelem německé Strany zelených, působil v letech 1998 až 2005 jako německý ministr zahraničí a vicekancléř.