Je pět minut po osmé ráno, pátek, a já klepu na dveře úřednice radnice Prahy 4. Jdu se zeptat, jak přihlásit psa. Mám sice tvář vrásčitou až běda, oblečení i chůzi staré ženy, ale mladý hlas. Reportáž - den v kůži osmdesátileté ženy - začíná.
Než se však vpravím do role úplně a zvyknu si mluvit jinak než obvykle, aby hlas ladil se stářím, vzala jsem s sebou pro jistotu kolegyni Báru. Alias vnučku. A snažím se mluvit zatím jen minimálně.
Jsem míň než vzduch
"Dále!" Vstupujeme do kanceláře na radnici, pozdravím, šourám se k židli přistavené u stolu a stručně oznamuju, že chci přihlásit pejska.
Mladá úřednice se však automaticky otočí k mému doprovodu. "Ten pes je z útulku? Odkud? Tak to máte dva roky osvobození od poplatků, stačí přinést potvrzení z útulku. Pak se platí dvě stovky," střílí odpovědi automaticky směrem k Báře.
Já jsem vzduch. Cosi, co ztěžka popadá dech na židli, ale nestojí to za pohled, natož za rozmluvu.
Nespokojeně zaklepu hůlkou, abych si zjednala pozornost, a když ke mně úřednice obrátí tvář, zeptám se: "Dokdy pak musíme fenku přihlásit? Může to udělat vnučka?"
Žena si vyslechne otázku, obrátí se znovu k Báře a ševelí něco o plné moci. Snad si ani neuvědomuje, jak mě přehlíží. Cítím se příšerně. A to ještě netuším, že situací, kdy budu chtít zakřičet: "Ale já jsem nepřišla o mozek, jenom o mládí, tak na mě kruci mluvte normálně!" bude řada.
Třeba u pokladny v Tesku na Smíchově. Obyčejní lidé stojící ve frontě za mnou jsou příjemní a pomáhají mi. Ne tak nadřízený pokladní, který přijde stornovat nákup. Ale popořádku.
Ruce se mi třesou, když otevírám peněženku, takže se hromádka drobných okamžitě rozeběhne po podlaze supermarketu. Bezradně stojím a opírám se o hůl, zatímco ostatní lidé z fronty, ač je zdržuju, se ochotně a bez řečí sehnou a sbírají za mě.
To ještě chudáci nevědí, že pár vteřin na to zjistím, že jsem si nevzala dost peněz, a musím tudíž část nákupu vrátit.
Když jsem totéž provedla den předtím coby mladá, vyslechla jsem si pěkně peprné poznámky od lidí z frontu za mnou. Jeden mladík dokonce vztekle bacil nákupem na pokladní pás a odkráčel pryč. Coby starou paní mě lidé tolerovali mnohem víc. Nikdo nic neřekl. Až na muže, který přišel nákup stornovat.
"Tak vy jste si, pani, zapomněla peníze, jó? A to jste na to přišla až teď, jó? No to jste teda dobrá, babi, to z vás máme fakt radost," seká jedovaté věty, zatímco odemyká pokladnu. Jako mladé si mi nic podobného nikdo říct nedovolil. Jako by se se starými lidmi mohlo mluvit jako s primitivy.
Bojíte se stáří?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 pondělí 17. prosince 2007. Anketa je uzavřena.
Babi, vy jste čiperka
Příjemných zážitků bylo však taky hodně. Nebyla třeba jediná tramvaj, do které nebo z níž by mi někdo nepomohl.
Nebo taxikář Antonín Brož z AAA. Nesmírně milý a ochotný. Okamžitě oběhl auto, podržel mi dveře a hůlku, abych se mohla vsoukat dovnitř. A stejně tak mile mi na hlavním nádraží pomohl ven a ještě mě pochválil, jaká jsem čiperka.
Ale když jsem s ním zkusila v autě zapříst hovor: "Na půli prosince máme pěkné teplo, že?" Vyděsil se: "Cože?! Aha." A zarputile celou cestu mlčel. O čem se taky bavit se starou bábou, že?
Mnohem hůř se zachovali jeho kolegové taxikáři, kteří postávali okolo vozů, když jsem na nádraží vystoupila. "Tý jo, Ivane, ta je teda jetá!" prohlásil jeden z nich směrem ke kamarádům. "Odkdy vozíš venkovský slepice?" zaznělo z hloučku.
S klidným srdcem mě nechali belhat se k uzavřenému vchodu nádraží. I když viděli, jak zle se mi chodí a kolik sil to asi starou paní bude stát, když se bude vracet. "Jo, kluci, i na vás jednou dojde," pomyslela jsem si, když jsem se namáhavě vlekla okolo.
A začala jsem se strašně těšit, až den skončí, maskér mě v ateliéru odlíčí a můj skutečný věk se zase vrátí.
. PrůzkumProč máte strach ze stáří? Budu nemohoucí ... 66 % (muži 59 %, ženy 70 %)
Ano ... 35 % (muži 41 %, ženy 32 %) |
