Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Nikišino je nejzničenější vsí Donbasu, z domů zbyly jen smutné kostry

  7:00aktualizováno  7:00
Nikišino (od spolupracovníka iDNES.cz) - Nikišino je zřejmě nejzničenější vesnice v Donbasu. Frontová linie měsíce procházela přímo jejím středem a většina domů zmizela pod smrští munice. Nyní tu vládne napjatý klid. Lidé bez peněz a práce se sem po měsících válečného běsnění vracejí a snaží se obnovit své domovy a živobytí. Pomáhají jim i Češi.

Pár desítek lidí, kteří se do vesnice Nikišino vrátili, si cenní hlavně toho, že už je ve vesnici klid. Naruší ho jen ozvěna občasného výbuchu opodál, která všechny upozorní, jak křehký klid taky může být (24. března 2015). | foto: Petr Štefan, Člověk v tísni

„Tady někde byly,“ říká kolega Tomáš a prudce zpomaluje. Na první pohled jedeme po docela normální zapadlé asfaltce k vesnici, která už se objevuje na obzoru. Stačí ale trochu zaostřit a člověk zjistí, že se všude kolem v trávě válí munice. Torza raket, nábojnic a dalšího střeliva, o kterém nikdo nemá tušení, jestli je ještě nebezpečné. Některé střely se zaryly i do asfaltu a právě to je důvod, proč Tomáš brzdí. Místní označili kritická místa bílými cihlami, a tak si teď mezi nimi dáváme svérázný slalom.

O pár metrů dál je v silnici kráter. „To už střely postupně likviduje armáda. Dělají to tak, že k jedné střele dají druhou a odpálí ji,“ vysvětluje Tomáš a dál ostražitě kličkuje. Jinak se do Nikišina, pravděpodobně nejzničenější vesnice na Donbasu, dostat nedá. V únoru, kdy se bojovalo o Debalceve a okolí, leželo Nikišino na samém dně kotle, ve kterém Rusové a povstalci Ukrajince obklíčili. Měsíce obléhání a ostřelování se na vesnici krutě podepsaly.

Příspěvek jsem hned druhý den utratila za pohřeb

Ještě předtím ale stavíme v Kamjance. Válka se tu obtiskla do každého domu, střechu a okna nemá téměř žádný a z většiny udělaly střely úplné ruiny. Lidé se do zbytků domovů vracejí jen pomalu. „Polovinu konfliktu jsme strávili tady. Pak ale manžel přestal chodit, tak jsme utekli do vedlejší vesnice Olchovatka, kde jsem pronajala byt. Muž mě ale stále prosil, ať se vrátíme, bál se o dům,“ říká pětašedesátiletá Naďa Pjenkina před svým domem, který má sice poničenou střechu a stěny, ale v porovnání s ostatními vyvázl jen s pár šrámy.

Naďa žila měsíce jen z úspor, sociální dávky přestaly chodit s prvními výstřely. První pomoc přišla na konci února. „Dostali jsme jednorázovou pomoc 1 000 hřiven (asi 1 070 korun, pozn. red.) na osobu. Tu noc, co jsme ji dostali, ale manžel zemřel, tak jsem příspěvek utratila za pohřeb,“ říká Naďa a do očí se jí derou první slzy. Manžela pochovala, ale úmrtní list dodnes nemá. Humanitární pomoc do zapadlé vesnice doputovala dosud jen s Červeným křížem a Člověkem v tísni.

Fotogalerie

„Nemám žádné peníze a nemohu si ani zažádat o sociální dávky. To je možné jen v Artěmivsku a tam nedostanu propustku,“ říká Naďa a pojmenovává tak jeden z největších problémů současného Donbasu. 

Artěmivsk sice leží jen 60 kilometrů odsud, ale už na území pod správou ukrajinské vlády. A na cestu přes frontu je potřeba mít propustku. Její vyřízení trvá dlouhé týdny, obnáší opakované cesty na checkpointy poblíž frontové linie, téměř jistě úplatek úředníkovi a ani tak není jisté, že se člověk bude moct vydat do města, kde má rodinu nebo kde si chce zažádat o sociální dávky.

Co Nadě zbývá? „Ti, kdo pracovali v místním družstvu, mohou požádat o pomoc v hodnotě 4 000 hřiven. Budou ji vyplácet v naturáliích. Každý má dostat asi dvě tuny zrna,“ doufá Naďa. „Co budu s tolika zrním dělat? No prodám ho. Teď potřebuji hlavně peníze,“ říká vdova a odchází vylidněnou vesnicí, kam se mnoho obyvatel už nikdy nevrátí. Do Nikišina, které stejně jako Kamjanka leží na území ovládaném proruskými separatisty, je to jen přes pole.

Lidé šlapou po zbytcích svých domovů

Drsnou siluetu vesnice zadupané do země stovkami granátů, střel a raket nezjemní ani měkké zapadající slunce. Na mnoha místech to vypadá, jako by tu prošel tajfun, jenže tuhle zkázu způsobil člověk a jeho zbraně. Náboje, munice, bedny od granátů i pytle s pískem jsou poházené v zákopech uprostřed obce. Silnici lemují holé zdi poseté kulkami. A mezi kulisami zkázy se občas mihnou lidé, které odsud před měsíci vyhnala střelba. Teď přišli vzkřísit domov.

Většinou šlapou po troskách toho, co léta budovali, a tápou, odkud začít. Podobně jako Andrej z části obce, které místní říkají Gagarin. „Vidíte sami. Kdybych chtěl vyměnit rámy oken nebo futra, spadne mi to celé na hlavu,“ říká šestatřicetiletý horník a bezmocně kouká na trámy ze střechy, které čouhají do toho, co zbylo z obýváku. Sám teď obývá jedinou místnost, která má strop i všechny čtyři stěny a dá se v ní zatopit. Manželka a syn Alexandr, který chodí do páté třídy, nyní žijí v nedalekém Torezu, kde je na rozdíl od Nikišina otevřená škola.

„Tenhle dům jsme dostali ke svatbě. Celý život jsem pracoval v dolech a snažil jsem se něco vybudovat. A tady vidíte výsledek. Okna jsem měnil měsíc před konfliktem,“ říká a upřeně se dívá na pokřivené rámy, ze kterých čouhají střepy. Podívá se na ruiny kolem sebe a zavzpomíná na začátek války, která ho zcela ožebračila. „Bombardovat se tady začalo v červenci, tak jsme odsud s rodinou utekli,“ říká.

„Vím, že můj dům zabrali separatističtí vojáci. Rozdělali oheň v kamnech a když ukrajinští vojáci viděli kouř z komína, začali na dům střílet,“ popisuje. Na dům se Andrej přijel podívat hned poté, co z vesnice odtáhli vojáci. „Všechno, co mám, je tady, patří mi tu i kus půdy. Šachta teď nefunguje, tak nemám žádný příjem. Chystám tedy alespoň půdu před sezónou,“ říká Andrej a dodává, že s opravami začne podle toho, jaký materiál se mu podaří získat jako první.

Bydleli tu vůbec lidé?

Dům souseda naproti dostal zásahy jen z lehkých zbraní, o to větší spoušť se skrývá uvnitř. „Nevím, kdo tu bydlel. Jestli to vůbec byli lidi?,“ dívá se na nepořádek, který tu po sobě nechali vojáci, jež měsíce okupovali jeho dům. Všude se válí zbytky konzerv, obaly od nábojů, zdi jsou počmárané sprostými nadávkami, na podlaze někdo rozdělal oheň. 

Pomoc Ukrajině

Člověk v tísni pomáhá na východě Ukrajiny od loňského srpna, pomoc organizuje ze základny ve Slavjansku. Těm nejpotřebnějším poskytuje okamžitou humanitární pomoc, jako je jídlo nebo léky. Pomáhá s opravou poničených domů nebo vybavováním uprchlických center. Lidem také nabízí poukázky na nákup jídla. Od začátku listopadu Člověk v tísni soustavně pracuje i v Doněcku a oblastech kontrolovaných separatisty. Ve městě otevřel kancelář a nejohroženějším lidem poskytuje potraviny, léky, hygienické potřeby i dětské pleny. Měsíčně zásobuje potravinami přes 7 000 lidí. Podpořil také několik domovů pro seniory, hospiců či azylových domů pro lidi bez domova.

Pomoc je možné posílat přímo na konto sbírky

SOS Ukrajina 93209320/0300

nebo pomocí SMS ve tvaru DMS SOSUKRAJINA na číslo 87777.

„Utekl jsem se svojí jednaosmdesátiletou matkou v září do Šachťorsku. Přijel jsem už tři dny po tom, co to všechno skončilo. Je to hrůza, ale zůstanu tady. Nemám kam jít, nikdo mi nic nedá,“ říká muž, který šestadvacet let pracoval v dolech a teď už měsíce nedostal penzi.

Okna alespoň narychlo zakryl fólií. „Teď nejvíce potřebuji něco na zakrytí střechy a dřevo. Nemám ale, z čeho to zaplatit,“ říká. Před jeho domem trčí rozstřílený vozík jako smutné memento běsnění nelítostných bojů. Na hlavní ulici postává skupinka mužů a sdílí strasti posledních měsíců. Opodál soused opravuje dům příbuzných. „Sehnali jsme vlnitý plech na opravu střechy. Za úspory jsme koupili i generátor, abychom měli vodu. Do oken jsme koupili alespoň fólii,“ vypočítává práci posledních dní.

„Co je můj největší problém? Nemám dům, obsadili ho separatističtí vojáci a teď je úplně zničený. Co může být větší problém? O všechno jsem přišel,“ říká. 

„Moje matka byla zraněná, tak jsme ji odsud odvezli,“ dodává a vrací se k práci. Opodál žije třiašedesátiletý Víťa a o rok mladší Ljuba. Začátek konfliktu se snažili přežít ve sklepě, ale pak začalo být jasné, že to střílení venku na chvíli nebude. Utekli na konci v září a v prosinci se vrátili, aby posbírali nějaké věci. To jejich dům ještě měl střechu.

V téhle škole se jen tak učit nebude

V únoru už to bylo horší. „Žádná místnost nemá okna, ve střeše je díra a všechno uvnitř je zničené,“ říká Ljuba a s nadsázkou nabízí, že mi po domě udělá zajímavou exkurzi.

Víťa vedle rychle opravil alespoň vejminek, kde mají postele, kamna a hlavně teplo. Brzy budou moct začít s prvními opravami domu. Na ty čeká i zdejší škola, ve které zejou díry od granátů velikosti jednotlivých učeben. Žáci se sem asi jen tak nevrátí.

Člověk v tísni byl první organizací, která do Nikišina na začátku března po půl roce dopravila humanitární pomoc. Pár desítek lidí, kteří se do vesnice vrátili, si cenní hlavně toho, že už je ve vesnici klid. Naruší ho jen ozvěna občasného výbuchu opodál, která všechny upozorní, jak křehký klid taky může být.

Autor:






Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.